Michael Pfann
Vrchlabí 27. 9. 2020
Texty: Introit Ž 68,21, 1. čtení Jan 11,1-3.17-45, Kázání 2. Tim 1,7-10, 3. čtení Pláč 3,22-25
Písně: 642.1, 604, 419, 610, S 261, 686
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Timoteus se osamostatňuje. Začíná samostatný život. Nemá úplně na výběr. Svůj život totiž spojil s Pavlem z Tarzu. Ten teď ale sedí ve vězení a připravuje se na smrt.
Timoteus s Pavlem kráčel dlouhou cestu. Prošli spolu velký kus světa. Pavel byl z Tarzu, Timoteus z Derbe. To od sebe není zas tak daleko. I když jak se to vezme. Jsou to necelé tři hodiny autem po tureckých silnicích. Jenže ty tehdy neměli – ani auta, ani asfaltky, ani Turecko. Takže to byly skoro dva týdny svižné chůze přírodou a po prašných cestách Kilikie, jedné z Římských provincií. Pavel byl Žid, který uvěřil v Krista. Timoteus byl tzv. bohabojný. Ti věřili v jednoho Boha, ale nebyli přímo Židé. Timoteus měl matku Židovku ale řeckého otce. Ten ho nenechal projít obřízkou, tímhle Židovským křtem, to udělal právě až Pavel.
S Pavlem se Timoteus setkal během apoštolovy druhé misijní cesty. Oba byli mimo domov. Setkali se ve městě Lystra. Ještě dalších pár dní cesty dál. Tam se Timoteus nadchnul pro Pavlovo učení o Ježíšovi. Vydal se s ním na cestu, aby spolu o Ježíši vyprávěli i dalším lidem. Timoteus tehdy dostal dobré doporučení od ostatních křesťanů, a tak ho Pavel vzal s sebou. Snad každá „výjimečná osobnost má po boku nenápadného, ale nepostradatelného spolupracovníka. Ten mistra podporuje, stará se o něj, vyřizuje dílčí úkoly a občas také hasí požáry.“ (Opatrný, 2019) I když o nich dějiny většinou nepíšou, jsou tihle málo viditelní lidé ohromně významní. Právě takovým spolupracovníkem se stal Timoteus pro Pavla.
Ušli spolu flák cesty – Malou Asii i Řecko. Všude kázali o Kristu. Občas Pavel Timotea nechal cvičit v samostatnosti. Poslal ho na samostatné misijní cesty. Timoteus tak sám kázal v synagogách a domech starých řeckých měst Filip nebo Soluně, známé také jako Tesaloniky. Později ho Pavel poslal umravňovat do Korintu křesťany, kteří se s různými prostopášnostmi utrhli ze řetězu.
Postupně začalo jít Pavlovi do tuhého. Timoteus mu byl vždycky na blízku a staral se o něj. Nejdřív to bylo v Efezu. Tam Pavel skončil poprvé ve vězení – s nohama v kládě. Timoteus mu nosil pití a jídlo, pečoval o něj a povzbuzoval ho na duchu. Vězňové tehdy byli na pomoc svých blízkých odkázáni. Když Pavla po čase pustili, prchnul a Efezu se vyhýbal. V tomhle přístavním městě pro jistotu nezakotvil, ani když se po nějakém čase s Timoteem a dalšími plavili na lodi do Jeruzaléma. Z Jeruzaléma ale Pavel putoval do vězení znovu, tentokrát do římského. Pustili ho. Timotea pak poslal do Efezu, ale brzo ho z něj zase povolal. To když ho uvěznili potřetí. Psal Timoteovi, aby se o něj přijel starat do římského vězení. Pavel Timoteovi důvěřoval natolik, že si troufnul ho zavolat na tu dlouhou cestu lodí. Věděl, že Timoteus je věrný a dorazí za ním. Jejich vztah se zdá blízký, jako bývá vztah mezi otcem a synem.
Tak ostatně Pavel Timotea oslovuje na začátku dopisu, který mu píše z římského vězení. Do adresního řádku píše „Timoteovi, milovanému synu.“ Cesta z Tureckého přístavu do hlavního města Římského impéria byla daleká a Pavel tušil, že Timoteus může dorazit pozdě. Tedy, když už Pavel bude po smrti. Jestli to stihnul nebo ne, nevíme. Pro případ, že ne, napsal Pavel všechno důležité už do toho dopisu svému milovanému spolupracovníkovi.
Jeho dopis Timoteovi se čte trochu jako závěť. Pavel se v něm připravuje na odchod. Snaží se ještě naposled shrnout všechno důležité, co svému žákovi a druhovi chce říci, než odejde. Mluvili jsme o tom na poslední biblické nad příběhem o tom, jak Abraham vypravuje pohřeb své ženě Sáře a zároveň při tom vyřizuje všechny důležité věci před svou vlastní smrtí. Hledá ženu Izákovi a vůbec se snaží uspořádat svou pozůstalost a zajistit své potomky před svým odchodem. Chová se svědomitě a vyrovnaně jako člověk, který je se svojí smrtí smířen. Možná dokonce už má vybrané písně, které by mu měli hrát na pohřbu. S podobným uvědoměním ke své smrti přistupuje i Pavel. Ví, že přijde, a proto se snaží předat všechno, na čem mu záleželo – i poznání, které získal až tváří tvář blížící se smrti.
Timoteus kráčel dlouho Pavlovi po boku nebo s ním byl jako jeho druh a žák alespoň v korespondenčním kontaktu. Teď přichází chvíle, kdy se bude Timoteus muset stát samostatným. Je to proces dozrání, dospělosti, kterým musí projít sám. Jako když děti poprvé vyrazí do školy, když vyletí z hnízda, když se ožení, když začnou pracovat. Podobně Timoteus došel až na práh samostatnosti. Pavel ho trochu jako otec, trochu jako učitel dlouho vedl, teď musí Timoteus pokračovat sám, samostatně. Pavel mu jako dobrý mistr na cestu píše slova podpory. Chce se s ním podělit o plody své zkušenosti, o to, co jeho posiluje, aby odtud mohl posilu čerpat i Timoteus. Je to náročná chvíle. Pavel z dálky své kobky cítí něco z Timoteových obav, a proto začíná slovem proti strachu. Začíná ale u té studně, z které vodu pro svůj život čerpal sám – u Boha.
Bůh je ten, který láme strach. I ten strach, který teď pociťuje osamostatňující se žák. Pavel píše: „Bůh nám nedal ducha bázlivosti.“ Připomíná Timoteovi, odkud čerpat. „Oporu hledej tam, kde ji i v temném vězení čerpám i já: u Boha.“
A ten nás nenechává bát se. Nedává nám slabého a bojácného ducha, ale ducha síly, píše Pavel. Strach bere sílu. Člověku se snadno podlamují kolena. Zužuje zorné pole. Nevidí východisko. Bůh ale dává ducha síly. Ten pomáhá narovnat slabá kolena. Strach tu může být, ale nemusí nás ovládnout. Duch síly nás učí se strachem zacházet. Rozšiřuje nám výhled. S důvěrou v Boha nacházíme pevnou oporu. Sílu k samostatnosti. O takové síle píše Pavel z vězení.
Píše také o duchu lásky, která přemáhá strach. Už to, že píše svému milému druhovi, ukazuje, že jeho láska překračuje hranice cely. Strach dělá člověka nedůvěřivým. Na povrch vystupují temné hlubiny duše. Vězení strachu nezřídka v člověku budí nenávist. V ní se často skrývá strach z druhého, jiného člověka. Láska z takového vězení osvobozuje. Buduje důvěru. Živí vztahy. Zdravé vztahy umožňují člověku osamostatnit se. Se strachem dokáže bojovat ten, který v životě cítí záchrannou síť láskyplných vztahů – k druhým, k sobě, k Bohu. O takové lásce píše Pavel z vězení, aby posílil Timotea.
Píše také o rozvaze. Strach vede ke zkratovitému jednání. K hledání nouzových řešení. Budí nervozitu a z ní plynoucí agresi. Rozvaha, rozvážnost pomáhá vidět věci v delším a širším horizontu. Rozvážné myšlení pomáhá předcházet ukvapeným řešením. Rozvážnost chladí horké hlavy. Vede k přemýšlení, k střízlivému odhadu. Učí odpovědnosti – tolik potřebné k samostatnosti. Zodpovědný člověk dokáže samostatně dělat rozhodnutí, a to i ta, která se dotýkají druhých lidí. Timoteus bude muset dobře rozvažovat svá slova i činy, aby se mohl samostatně starat o církev, když Pavel bude pryč. Proto mu Pavel z vězení píše o rozvážnosti.
Pavel dává Timoteovi výzbroj, aby se mohl osamostatnit. Apoštol odejde a Timoteus bude samostatný. Samostatnost není osamělost. Timoteus bude samostatný, ale ne osamělý. Bude kolem sebe mít lidi, dokonce i takové lidi, o které se bude moci opřít. Samostatnost se neprojevuje tím, že bychom už nepotřebovali druhé a vystačili si sami. Samostatnost je spíše v tom, že přestáváme být závislí. Můžeme pak žít ne v závislých, ale rovnoprávných vztazích. Učíme se samostatně myslet, rozhodovat a jednat. Samostatnost je v tom, že se nenecháme svazovat všemožnými strachy.
Timoteus mohl mít také hrůzu z toho, jak bude naplňovat své poslání. Měl dál k lidem mluvit o Kristu. Měl pokračovat v učení, kterému mu předal Pavel. Kristus byl odsouzen a popraven na kříži. Pavel bude nejspíš brzy také odsouzen a popraven v Římě. Timoteus se dal na stranu dvou trestanců odsouzených na smrt. Nenacházel se ve vybrané společnosti. Má ale navázat na učení a život právě těch dvou odsouzenců na smrt, jejichž ústředním poselstvím bylo, že smrt nemá poslední moc. To chtělo hodně síly.
Říká se, že strach ze smrti, je otcem všech ostatních strachů. Kdo se postaví strachu ze smrti, může bojovat i s těmi ostatními strachy. Chce to ale velkou sílu. Pavel psal Timoteovi, že takovou sílu dává Bůh.
Pavel byl před smrtí smířený, protože věřil Kristu, že smrt není to poslední, co ho čeká. Díky té víře mohl bojovat se strachem a připravovat se na smrt. Připravoval se na ni i tím, že si vychovával samostatného následovníka, který jeho učení i jeho víru ponese dál. Už tím samotným by smrt ztratila něco ze své moci. Pavel se snažil předat Timoteovi víru, že život má větší sílu než smrt. Pokud tomu Timoteus uvěřil i on, mohl se osvobozovat od strachu a žít – žít samostatně.
Timoteus začíná samostatný život. Bude v něm mluvit o tom, že smrt nemá poslední slovo, takže to poslední co nás čeká, není osamělost, osamělost smrti. Poté, co Pavel zemře, nemusí Timoteus zůstat ustrašeně sedět v koutě. Pavel ho vychoval k samostatnosti. Díky tomu může Timoteus pokračovat v jeho práci. Může jít dál ze zprávou, kterou přijal Pavel od Ježíše a Timoteus od Pavla. Totiž se zprávou, že díky Kristu se můžeme osamostatnit od strachu. Že díky němu získáváme svobodu pro život. Získáváme svobodu pro život, který nepomíjí. Amen