Michael Pfann
Vrchlabí 11. 10. 2020
Texty: Introit Ž 97, 1. čtení Lk 19,28-40, Kázání 1. Par. 25,1-8, 3. čtení Ef 5,15-20.
Písně: Vybrané skladby J. S. Bacha:
Preludium v E moll, varhaník z Thomaskirche, Ullrich Böhme: (https://open.spotify.com/track/649XB4FrI8zwOxDtos4tsr),
Gloria: Sláva na výsostech Bohu (https://open.spotify.com/track/6GFjVBNNVDgrXFpjHb4sxt?si=YsQEU5GVQ-uFnm0Q3upOPw),
EZ 290 Jdu klanět se ti k jeslím sám – Ich stehe an deiner Krippen (https://www.youtube.com/watch?v=W3FI1LULIEY)
Brandenburg concertos, in G dur, Musika Antika Köln 9. (https://open.spotify.com/track/64vNB3meQrR1in5328COcw?si=oJIy4xnBT7aZOQV9Qi3bGw)
Fuga in C dur, varhaník Ullrich Böhme (https://open.spotify.com/track/6fLcBxToTXYcBrKzuEZr1A)
Základ kázání: 1. Paralipomenon 25,1-8
1 David a velitelé vojska přidělili též službu synům Asafovým, Hémanovým a Jedútúnovým, aby vyhlašovali proroctví při citeře, harfě a při cymbálech. Seznam mužů, konajících služebné dílo: 2 Ze synů Asafových Zakúr, Josef, Netanjáš a Asarela. Synové Asafovi byli k ruce Asafovi, když z králova pověření vyhlašoval proroctví. 3 Za Jedútúna šest Jedútúnových synů: Gedaljáš, Serí, Ješajáš, Chašabjáš a Matitjáš; byli k ruce svému otci Jedútúnovi, jenž vyhlašoval proroctví při citeře k chvále a oslavě Hospodina. 4 Za Hémana synové Hémanovi: Bukijáš, Matanjáš, Uzíel, Šebúel, Jerimót, Chananjáš, Chananí, Elíata, Gidaltí, Rómamtí-ezer, Jošbekáša, Malótí, Hótir a Machaziót. 5 Ti všichni jsou synové Hémana, králova vidoucího, podle Božích slov o pozdvižení rohu. Bůh dal Hémanovi čtrnáct synů a tři dcery. 6 Ti všichni byli k ruce svému otci při zpěvu v Hospodinově domě s cymbály, harfami a citerami, ke službě v domě Božím z králova pověření, k ruce Asafovi, Jedútúnovi a Hémanovi. 7 Jejich počet spolu s jejich bratry vyučenými Hospodinovu zpěvu byl dvě stě osmdesát osm, samých mistrů. 8 Losy pro strážní službu vrhli jak malému, tak velikému, mistru i učedníkovi.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
text z knihy Paralipomenon jsem nevybral já, ale Johann Sebastian Bach. Ve své Bibli, překladu Bible Martinem Lutherem, si Bach při čtení podtrhával a připisoval komentáře. U knih Paralipomenon jich bylo hned několik. Vyjadřoval v nich nadšení, že již při stavbě Šalamounova chrámu král myslel i na bohoslužebnou hudbu.
Dneska při bohoslužbách nemůžeme zpívat. Bývá to tak, že cenu něčeho poznáváme až ve chvíli, kdy o to přijdeme. Říkal jsem si, že právě to může být pěkná příležitost mluvit o významu hudby při bohoslužbách. Bach je pro takové přemýšlení zvláště případný partner.
Právě jemu totiž na bohoslužebné hudbě ohromně záleželo a také ji zásadně ovlivnil. Celý život věnoval hudbě v luterských kostelech několika německých měst – mimojiné ve Výmaru, Köthen a naposled Lipsku. Bach byl luterán, vlastně evangelík. Působil jako houslista, varhaník, kapelník, kantor a především skladatel.
V hudbě Bach viděl Boží dar. Podobně jako Luther věřil, že v hudebních zákonitostech se odráží zákony přírody. V zákonech přírody i zákonech hudby podle něj bylo možné sledovat stvořitelské Boží dílo. Jako by se sám Bůh spoluvytvářel krásnou hudbu. Tedy, že díky pánu Bohu to ladí. Ve svém hudebním rozjímání se Bach vlastně snažil setkat s Bohem. Přiblížit se mu. V duchu křesťanské mystiky prostřednictvím hudby usiloval o prožitek mystického sjednocení s Bohem. Tak to vyjadřuje třeba ve slovech árie z Matoušových pašijí:
Chci ti dát své srdce,
skloň se, má spáso, k němu.
Chci do tebe se vnořit;
a je-li svět pramalý,
ach, mně samému jsi
víc než svět a nebe.
(Překlad Hana Jüptnerová dle ZIMMERLING, Peter: Evangelická mystika. Trigon 2018.)
Prožitek Boží přítomnosti se Bach snažil svoji hudbou zprostředkovat i druhým.
Skrze hudbu se jako v modlitbě snažil komunikovat s Bohem. V tom navazoval na dlouhou tradici. Písně a básně tvoří velikou část Bible. Žalmy jsou přece zpívané modlitby. I svědectví proroků máme z velké části zaznamenané ve verších. Celá jedna knihy se jmenuje Píseň písní a je krásná. Hudba a písně patří k bohoslužbám. To není nějaká novinka. Nebyla to novinka ani v Bachových dobách. Právě proto měl skladatel rád knihy Paralipomenon, česky knihy letopisů. Knihy letopisů vypráví o stavbě Šalamounova chrámu v Jeruzalémě a předepisují, jak mají vypadat chrámové bohoslužby i kdo se na nich má podílet.
O tom jsem četl v tom úvodním úryvku z první knihy letopisů. Na bohoslužbách se podle ní mají podílet tři skupiny boho-služebníků. Jednak to mají být levíté – ti mají na starosti bohoslužebný provoz. V době Šalamouna připravovali oběti a podíleli se na jejich výkonu, ale také zpívali. Připravovali i chleba k obětem a starali se o čistotu bohoslužebného nádobí. Církevní řečí by se dalo říci, že připravovali vysluhování svátostí. U nás by jim nejblíže odpovídala presbyterská služba – zvlášť, když připravuje chleba a víno k večeři páně, nebo vodu ke křtu. Další skupinou byli kněží, kteří bohoslužby vedli. Na nich bylo slovo a vysluhování svátostí. Za ty jsem tu dnes já.
Třetí skupinou byli zpěváci a hudebníci. Tuhle důležitou službu u nás dnes zastupuje sestra Ulmanová, sestra Kovářová, Ben Klinecký, Tensing se Sašou Loudovou, Daniela Jeriová, trubači z consonare. Je to ohromně důležitá služba. Bohoslužby se neobejdou beze slova a svátostí, ale také bez hudby. Víme, že náš zpěv není vždycky andělský. Krása hudby ale není jen v dokonalosti provedení, ale také v upřímnosti toho, co skrze ni vyjadřujeme.
Šalamounových hudebníků bylo dvě stě osmdesát osm. To je dost. Za Šalamouna pocházeli hudebníci z rodů tří otců. První byl Asaf. Asafovci měli kromě zpěvu na starosti cymbály. Další byl Héman, ten zpěv doprovázel na loutny a měděné cymbály. Jedútún a jeho synové hráli na citery. Zpěv, cimbály, harfy a citery měly v chrámu znít k Hospodinově chvále. Hudba byla od počátku způsobem, jak vyjádřit úctu Bohu, jako ho oslavovat. A orchestr o dvě stě osmdesáti osmi hudebnících už dokáže nadělat něco kraválu a slávy. Vyhrávat Pánu Bohu do oken.
Johan Sebastian Bach si dával záležet na tom, aby se v jeho skladbách hudba vzájemně doplňovala se slovy – ta skládal většinou někdo jiný, ale Bach si slova pečlivě vybíral – hudba a slova souzněly. Jinak tomu nebylo ani v Šalamounově chrámu. Prostřednictvím zpěvu byla vyhlašována proroctví. Hudba v bohoslužbách má totiž nejen estetickou formu, nejen pěkně zní, ale také nám něco říká. Jsou písně, které v pár slokách řeknou víc, než sebelepší kázání. Vzpomeňme na Sváťu Karáska, ten kázal právě skrze písně, když nesměl dělat faráře. A právě vyřizovat Boží slovo, svědčit o setkání s Bohem měla hudba už v dobách Šalamounově. Nechat promlouvat Boží slovo skrze svou hudbu se snažil také Bach. Proto často dává zaznít veršům z Bible a hudbou vypráví biblické příběhy. Tak je tomu třeba v jeho velkých dílech, jako jsou Matoušovy a Janovy pašije, nebo Vánoční oratorium.
Každý o své víře dokážeme mluvit jiným způsobem. Někomu to jde snadno. Někdo s tím má potíže. Někomu v tom pomáhají další prostředky. Pro Bacha byla právě hudba řečí víry. Skrze ni o své víře mluvil. Myslím, že to mnoho z nás zná – bavili jsme se o tom v úterý s Hertou a také na střední generaci Jiřina vzpomínala na setkání s Milošem Rejchrtem – hudba často dokáže vyjádřit to, co sami neumíme nacpat do slov. Samotnému se mi to často stává, že když se snažím vyjádřit, nějakou svoji myšlenku, nebo prožitek, přijdou mi na jazyk sama slova některé písničky. Často to bývají právě ty Rejchrtovy, ale nejen ony.
Různé písně promlouvají v různých situacích a také v různých chvílích života. Občas člověk „temnou divnou mlhou bloudí sem a tam“ a doufá při tom, že „vítr se ztiší“ a nezbývá mu než „bojovat, bojovat dál“. Jindy se daří a „svý kroky rozezpívá“ a jako David „skáče radostí, tak jak hudba hraje“. Někdy člověk zpívá, když kouká na „hory, doly, stráně“ a „děkuje za každý nový den“. Přijdou i roky, kdy s nadějí „mořem času v přístav jeho bezpečně doplouvá.“ a vyhlíží, že Kristus „sejme každou tíži a v svůj nás přijme klín“. Slova písní vyjadřují naše prožívání. Tímto způsobem se i pro nás hudba stává řečí víry, převádí naší víru do slov. Uvolňuje v nás přeplněné, zapomenuté nebo zaseknuté šuplíky.
Hudba nejsou ale jenom slova. Je to souzvuk slov a tónů – jak se o to snažil Bach – co pomáhá vyjádřit to, co je těžko vyjádřitelné. A někdy už ani slova nestačí, ale začne k nám nebo za nás promlouvat harmonie tónu. Právě Bach dokázal ve svých skladbách postihnout obrovskou šíři lidského prožívání. Jeho hudba vyjadřuje mnoho složitých emocí. Smutek i radost. Prostřednictví hlubokých a vysokých hlasů, měnícího se tempa, prostupujících se melodií se snažil vyjadřovat hlubiny i výšiny, hledání a setkávání mezi člověkem a Bohem. Zásadní zprávou Bachovy hudby je poselství, že i když je člověk různě nepovedený a hříšný, Bůh ho skrze Krista přijímá. To čemu Luther říkal „ospravedlnění hříšníka pouhou milostí“, vyjadřuje Bach poeticky slovy kantáty Nun komm, der Heiden Heiland. česky: Přijď, spasiteli národů.
Otevři se, mé srdce
Ježíš přijde a vstoupí
I když jsem jen popel a hlína,
on mnou přece nepohrdá,
má ve mně své potěšení,
svůj byt chce ve mně mít,
ó, jak blažený budu.
Arie zpívá o tom, že i když se člověk plácá v různých hlubinách, Bůh ho přijímá.
Hudba má tu moc doprostřed kakofonie všech možných ruchů přinést řád a pokoj. O takovém řádu v hudbě, který dává nahlédnout řád Boží, a tak přiblížit Boží pokoj, mluvil Bach. Často se člověk nedokáže zastavit, myslí na to, co udělal včera špatně, nebo co by měl udělat za chvíli, popřípadě jaké nové zprávy přibyly v mobilu. To co se děje právě zrovna teď, člověku přitom uchází. Nedokáže prožít moment, v kterém se právě nachází. Krásná hudba dokáže krustu všech ruchů prorazit a člověka ohromí takovou silou, která ho přišpendlí právě do přítomného okamžiku. Taková hudba dokáže člověka pozvednout kamsi výš. Tuhle zkušenost mám sám spojenou právě s Bachem.
Měl jsem to štěstí, že jsem během studia v Lipsku byl přidělený jako praktikant zrovna do Tomášova kostela, Thomaskirche, v kterém Bach jako kantor působíval. S hlediska církevní a bachovské hudby je to bez nadsázky asi taková výhra, jako by fanoušek fotbalu dostal permanentku na stadion FC Barcelona. V Thomaskirche drží Bachův odkaz na vysoké úrovni. Vždycky jsem se těšíval na konec bohoslužeb, které zakončovaly varhany mocnými bachovskými skladbami. – Jednou takovou zakončíme i dnešní bohoslužby. – Člověk při nich mohl téměř hmatatelně cítit, jak se při té kráse pomalu vznáší k vysokému žebrovanému stropu Tomášova kostela.
Říkal jsem o tom, jak je ta hudba krásná, jednou tamní farářce, a ta odpověděla jen: „herrlich, na“. Herrlich znamená německy nádherný, krásný, slavný. Slovo herrlichkeit zní na závěr německého otčenáše tam, kde my máme „sláva“. „Tvé království, i moc, i sláva“. Přídavné jméno herrlich je odvozeno od podstatného slova Herr – Pán, které Němci používají pro naše Hospodin. Ze slova herrlich zní slovo božská. Božská hudba.Myslím, že tím slovem „herrlich“ lipská farářka vystihla sílu krásné hudby – třeba té Bachovy – nejlépe jak mohla. Hudba, která je herrlich, je nádherná, tak nádherná, že má co dočinění s Pánem Bohem. Král Šalamoun dávno věděl to, co poznal o mnoho později i Bach, totiž že skrze hudbu se můžeme setkat s Pánem Bohem.
Bach se snažil skrze hudbu prožít Boží přítomnost, Boží odpuštění a přijetí. Poznat slávu a nádheru – Herrlichkeit – přítomnosti Pána Boha. Čekají nás zase náročné týdny, proto bych vám přál, abyste i v nich dokázali pociťovat Boží přítomnost. Uprostřed všeho těžkého prožít nádheru Boží blízkosti. Třeba vám k tomu pomůže právě hudba a písně. Zpívat můžeme spolu i sami, u prostřeného stolu nebo ve sprše. Ať tak, nebo tak – hudba spojuje a Pán Bůh slyší. To je nádhera. Amen