Michael Pfann
Vrchlabí 23. 5. 2021
Texty: Introit Zach 4,6b, 1. čtení Sk 2,1-21, Kázání Gn 11,1–9, 3. čtení a pož. Jan 14,26n.
Písně: 373, S 375, S 328 613, 367, 675
Kázání pro rodinné bohoslužby
Milé děti, milé sestry, milí bratři,
představte si, že jste Bůh. Že můžete dělat, co chcete, co byste dělali? … Chtěli byste být jako Bůh?
Povím Vám příběh o lidech, kteří chtěli být jako pán Bůh. Je to také příběh o tom, že když se lidé začnou chovat jako Bohové, zpravidla to dopadá špatně. A bývá z toho v lepším případě pěkný zmatek. Zmatek se biblicky řekne Babylón – takový blablabal-babylon. Tak poslouchejte.
Před dávnými a dávnými časy žili lidé všichni pohromadě a dobře si rozuměli. Mluvili stejnou řečí. Jeden poslouchal, když ten druhý mluvil. A tak se dokázali dobře domluvit. Našli si pěkný kus země a tam spolu pěkně žili a zbytečně se nehádali. Umíte to, domluvit se dobře se sourozenci, kamarády, rodiči atd.? … Oni se uměli vždycky pěkně domluvit. To zní dobře, ne?
Skoro až moc dobře. Když věci jdou moc dobře, většinou se to začne dřív nebo později kazit. Lidi najednou roupama neví, co dělat. Přestanou si vážit toho dobrého, začnou se nudit a vymýšlet hlouposti. Znáte to?
A ty lidi začali po nocích vymýšlet, jak to ještě vylepšit. No, a řekli si: „Bydlíme tu pěkně pohromadě. Máme pěkný kus země. Umíme se spolu domluvit. Dobře se nám daří. (Ekonomika roste, HDP jde nahoru.)“ Úplně zapomněli, že jim s tím vším pomohl pán Bůh a říkali si: „Vypadá to, že jsme fakt šikovní. Pojďme to ukázat celému světu, jak jsme dobří. A pojďme to ukázat i Bohu, jak jsme dobří. Ukážeme Bohu, že ho k životu nepotřebujeme. Že si vystačíme sami. Postavíme tak vysokou věž, až vylezeme k Bohu až do nebe a tam mu to řekne. Že už ho nepotřebujeme, že si vystačíme sami. Že jsme vlastně sami tak dobří jako Bůh.“
Co myslíte, dá se postavit věž až do nebe? Až nahoru k pánu Bohu? Jak se to povedlo Vám? …
Tak uvidíme. Pustili se do toho. Taková stavba chce dobrou přípravu. Já jsem se tady za posledních pár měsíců už stal téměř profesionálním zednickým přidavačem, tak vím o čem mluvím: ) Pan Pelc, nebo Dan by vám to ale vysvětlili líp. Člověk potřebuje dobré cihly, né žádné drolivé buchty. Pěkně namíchanou maltu. A pak všechny vodováhy, olovnice, fanky, lžíce, kladívka atd. Míchačku, elektriku atd. To tehdy neměli, ale už tehdy šel pokrok mílovými kroky. Takže nestavěli ze šutrů ale pěkně vypálených cihel a nelepili je blátem, ale asfaltem, takže zdi držely jako z železa. Můžete kouknout tady z okna jak se to dělá.
Stavitelé byli dobře připravení, podobně jako my tady s Panem Pelcem a Danem. Jenže si vytyčili moc velké cíle. My jsme chtěli tady tu zídku zvednout o tři vrstvy. To jsme zvládli. A na to jako lidi stačíme a ještě máme dost práce. Oni chtěli stavět až do nebe a to byl problém. Až vysoko k pánu Bohu.
A tak stavěli a stavěli, až pan Bůh někde vysoko na nebi odspoda zaslechl jakési mravenčení, takové šimrání. Řekl si, že se zajde dolů podívat, co to tam lidi podnikají. Z nebe na zem je to pořádná štreka, ale ne pro pána Boha. A tak za chvilku kouká, co si to lidi na svém písečku kutí. Věž až do nebe, prý.
Lidem se zdálo, že už se dostali hodně vysoko. Pán Bůh věděl, jak moc jim ještě nahoru zbývá, si řekl. „No, jsou sice teprve na začátku. Ale už teďka to vypadá jako nebezpečný podnik. Z velké výšky se snadno spadne, a co teprve, kdyby se všechny ty cihly zřítily na lidi na zemi. To nemůže dopadnout dobře. A kdoví jak velké a nebezpečné plány si usmyslí příště. To nejde. To je nebezpečné. Tomu musím učinit přítrž.“
A co myslíte, že pán Bůh udělal? Pán Bůh těm lidem zmátl řeč. Každý začal mluvit jiným jazykem a přestali si rozumět. A když si chvílema přeci jen rozuměli, tak se jenom hádali.
Ale přitom si pořád mysleli, že jsou dobří jako Bůh. Ale když si jeden člověk o sobě myslí, že je moc dobrý, začne si myslet, že ti druzí jsou horší. Nechtějí se navzájem poslouchat a jen se hádají. Je z toho uplný zmatek, takový Babylon, bla, bla, bla. A tak z té babylonské věže začalo být slyšet jen blablabla, zbytečné hádání.
Jeden křičel na druhého: „Tohle, že je pořádná cihla?! Vždyť je to křiví jak… kdoví co. Podej jinou!!“ A ten na něj: „Podej si to sám!“ A „Jak mícháš tu maltu, vždyť je to řídký jak bláto?“ „Sám seš bláto!“ A tak se hádali a vůbec si nerozuměli. Blablabla.
Lidi si přestali rozumět, přestali spolu na něčem spolupracovat. Přestali chtít žít na jednom místě. A tak se rozprskli po celým světě a za nima zůstala jen nedostavěná věž a spousta zmatků, blábolů, babylónu. Není to extra dobrý řešení, ale jak Pán Bůh lidi viděl, asi se mu zdálo, že to tak asi bude bezpečnější.
Tak to tehdy dopadlo v Babylóně. Myslíte, že to mezi lidmi jde i jinak? Ale jo. V Bibli máme ještě jeden příběh o tom, že si lidi můžou rozumět dokonce, i když každý mluví jiným jazykem. Zrovna dneska si ho připomínáme, je totiž svatodušní neděle. Při té si připomínáme, že Duch svatý apoštolům před 2000 let pomohl, aby si s lidmi rozuměli, i když každý mluvil jiným jazykem. Na jednom náměstí tehdy bylo spousta lidí, každý mluvil jinou řečí a všichni si rozuměli. Duch svatý, pán Bůh jim k tomu pomohl a pořád nám pomáhá k tomu, abychom se mezi sebou domluvili. Abychom si rozuměli víc, než jen blablabla. Když lidi nejsou zbytečně nafoukaný, pán Bůh jim pomáhá porozumět si navzájem.
BONUS: Povím vám k tomu takový bonus. Je to sen, který jsem měl ze čtvrtka na pátek, než jsem začal psát tohle kázání. Ve snu jsem byl v antikvariátu a vybíral si knížky. V knihkupectví měli kavárnu, tak jsem si tam sednul. Sednul jsem si ke stolu, cosi si objednal a za chvíli mi přinesli vodní dýmku. Trochu jsem se divil, neměl jsem dojem, že bych si o ní říkal. Za chvíli se dlouhý stůl kolem dýmky začal plnit jídlem. Byla to spousta arabského jídla, hotová hostina: humus, pita chleba, baklava, nač si vzpomenete. To mám moc rád. Kolem se rozesadilo spousta veselých muslimů, aby slavili nějakej svátek. Na poslední volnou židli vedle mě si v bílém oblečení sednul papež František. Chytli jsme se všichni dokola za ruce, já Františka a začali jsme před jídlem zpívat, jako to děláme před jídlem u nás doma. Zpívala se ale nějaká muslimská předjídlová písnička, arabsky. My s papežem jsme neznali slova ani řeč, tak jsme se jen snažili zpívat melodii. Společně jsme tam seděli a drželi se za ruce já evangelík, katolík a muslimové. Každý jiný, a přece všichni lidi. Když se dozpívalo, František se zvedl, uctivě se rozloučil a já se probudil.
Duch svatý pomáhá lidem, aby se spolu domluvili. A tak mám naději, že přijde den, kdy o takovémhle setkání už nebudu muset jen snít. Že takové sny se stanou skutečností. Nám to moc nejde, ale Duch svatý takové věci umí! Amen