Michael Pfann
30. 5. 2021, Strážné
Texty: Introit: Ž 113, 5n, 1. čtení: Ez 26, 22–28, Kázání Jan 3,1-8, Ř 8,6.8n, Pož. Ř 15,13
Dnešní kázání jsem si podle jedné písničky od Vladimíra Merty nadepsal: Chtít chytit vítr
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
jsou věci, které si nelze osedlat. A je to tak dobře. Člověk by často svět a dění kolem sebe zkrotil jako Old Shatterhand divokého mustanga. Daleko časteji ale letí vzduchem jako Sam Hawkins, ještě dřív než se vůbec zvládne mezkovi vyškrábat na hřbet. Často je to frustrující. Ale nezřídka je to také dobře, že si nemůžeme všechno zapřáhnout do otěží. Dává nám to pokoru, ale i prostor pro překvapením, pro změnu. Tím, že si nemůžeme všechno podmanit, získáváme také nečekaný druh svobody.
Stačí vystrčit nos támhle za dveří a hned se přesvědčíme, o čem Ježíš mluví, když říká. „Vítr si vane kam chce.“ Část z nás si to vyzkoušela včera na výletě, jakou sílu má horský vichr. Člověk si tady na kopci pěkně zažije, že si jen sotva můžeme vybírat, z které strany nás jeho poryvy trefí. Vane si kam chce, a je to dobře. Nevíme, odkud přichází, nevíme, kam fičí. Nemůže si ty větrné oře osedlat. „Chtít chytit vítr“, zpívá Vladimír Merta ve své písničce, a zjišťuje, že to nejde. (Jediné, co můžeme dělat, abychom se mohli řezání větru vyhnout, abychom věděli kolik vrstev oblečení si navléct a nebo naopak abychom poznali jakým směrem napnout plachtu, jediné, co proto můžeme dělat, je naslouchat zvuku větru, jeho hlasu.
Vítr si vane odkud chce, kam chce, což často značně ovlivňuje náš život. Je přes všechny meteorologické měřáky nevyzpytatelný, ale přece nám jeho proudění není úplně skryté. Skrz hvízdání meluzíny v komíně, nebo hučení větru ve škvírách oken, poznáváme, že se něco děje. Nemůžeme si to osedlat, je to mimo naši moc. Ale i naslouchání nám dost napoví. V případě větru – minimálně o počasí, nebo o stavu úrody.)
*
Že snažit se některé věci naplno pochopit a uchopit je podobně marná snaha jako chtít chytit vítr, zjišťuje i Nikodém. Nikodém byl člověk, žid, dokonce vysoce postavený farizeus, člen Židovské velerady, nejvyššího správního orgánu tehdejšího Izraelské společnosti – národní i náboženské. Prostě vážený a vzdělaný muž, který byl asi zvyklý mít věci důkladně promyšlené a přehledně uspořádané. Ježíš mu do jeho obrazu světa zatím úplně nesedí.
Ježíš je v té chvíli ještě nová hvězda na nebi náboženského života v Izraeli. Už si získal nějaké následovníky, ale zatím málokdo ví, co od něj vlastně čekat. Mnozí zasloužilí církevníci, tedy židé k němu chovají značné podezření a drží si od něj odstup. Nikodém volí ten nejúčinnější způsob, jak překonat předsudky a jde za Ježíšem, aby ho poznal osobně.
Jde k němu pod rouškou tmy. Možná proto, aby ho nikdo neviděl. Možná proto, že v horkém Izraeli se lépe přemýšlí a diskutuje, když zapadne slunce a vane mírný vítr. Třeba právě ten s Nikodémem pohne nečekaným směrem.
*
Nikodém přichází, aby se seznámil s Ježíšem. Je to ale hrdý učenec, a tak svoji otázku, kdo vlastně Ježíš je, balí do oznamovací věty. Nechce se nechat zahanbit, že neví, a tak Ježíšovi říká, že dobře ví, kdo je Ježíš je. Takové „Já vím, co jsi zač.“ Ale říká to uctivě, jak se na váženého muže sluší: „Mistře, učiteli, rabi, my víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. To je jasné, protože nikdo nemůže dělat takové znamení a zázraky jako ty, pokud s ním není Bůh.“ Je to vždycky trochu zvláštní situace, když vám někdo druhý říká, jací jste, nebo kdo jste. A jen málokdy to zvládne naplno vystihnout.
Nikodém přeci jen dobře vystihl, že Ježíš má něco společného s Bohem. Že přišel od Boha. Jenže to je jen kus pravdy. Ježíšovi nestačí říct, odkud je. Pro něj je důležité také ukázat k čemu je, kam směřuje. Jaký směr a důsledky má jeho přítomnost na zemi. Nejen odkud vítr fouká, ale také kterým směrem vane.
*
Ježíš opovídá zvláštní větou „Amen, amen, říkám ti Nikodéme, pravda, pravda, tedy to na čem opravdu záleží je, že „pokud se člověk nenarodí znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Tedy, nejde pouze o to vědět, že jsme Bohem stvořeni, popřípadě, že Ježíše poslal na zem Bůh. Jde také o to, jaký výhled v životě, do kterého jsme se díky Bohu narodili, máme. Nejde jen o to odkud – Bůh – a kam – Boží království. Jde také o to, co s tím, co teď a tady, uprostřed života. To je to nové narození.
To zní to jako dost nesplnitelný úkol. A přesně v tom duchu Nikodém také reaguje. Jak bychom se mohli znovu narodit?! Nemůžeme se přeci vtěsnat zpátky do břicha svých matek a znovu se narodit. Nikdo nechodí po světě se dvěma pupíky, dvěma připomínkami porodu. To je nesmysl. Něco takového je přece mimo naše možnosti, mimo naše schopnosti. To nejde, chtělo by se říct. Některé věci pro nás lidi jsou prostě nemožné a druhé narození je rozhodně jedna z nich. To ovšem neznamená, že to není možné v nějakém jiném řádu věcí. A právě o takovém Ježíš mluví, když mluví o Božím království.
Ano, jistě biologicky se nikdo znovu narodit nemůže. V tom má Nikodém pravdu a Ježíš přitakává. Jenže o to biologické narození nejde. Přišli jsme na svět jednou a je to dobré, že po světě chodíme. Tak to pán Bůh, stvořitel chtěl. Ale tělo z masa a kostí přestává být biologickým robotem a dává smysl až ve chvíli, když je naplněno také dobrou duševní, duchovní náplní. Naplněno smyslem. Duchem říká Ježíš. V této spolupráci tělesného a duševního a duchovního to teprve začíná smysluplně klapat.
*
Právě o té vnitřní náplni Ježíš mluví, když mluví o novém narození. A opakuje: „Amen, amen, pravda, pravda, to, na čem opravdu záleží je, že pokud člověk není znovu narozen z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Tělesné se narodilo z těla – z vašich matek. Tak je to správně. To je to první. Co se narodilo z Ducha, je duch.“ A to je ten druhý krok. Naplnění tělesné existence smyslem, duchovní náplní. Duch udává směr. Vane dobrým směrem – podle Ježíše k Božímu království, k novému řádu existence.
Jenže kde se tohle bere, jak toho ducha sehnat, jak si ho obstarat, jakou pumpičkou si ho nahustit dovnitř těla? Ani to přece není v našich silách o nic víc než narodit se znovu tělesně.
Ale, aby Ježíš zdůraznil, že co říká, myslí vážně, znovu Nikodémovi opakuje, „proto jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“ Takový nárok ale na člověka nakládá obrovské, doslova nelidské úkoly. Narodit se znovu, přece není v lidských silách. V některých církvích má nové narození, popřípadě obrácení ale veliký význam. Lidé dokážou říct přesné datum, kdy se obrátili. Po modlitbě za přijetí Kristem se stávají obrácenými, nově narozenými lidmi. Jako by stačilo pomodlit se a všechno je jinak. Jako bychom si na břicho mohli sami přišpendlit nový, duchovní pupík. Jenže na to jsme malí páni.
Říká se, že ďábel se skrývá v detailu. S Biblí to bývá spíš tak, že smysl se často skrývá v překladu. V našem ekumenickém překladu stojí: Musíte se narodit znovu.“ Blíž těm Ježíšovým slovům je překlad: „Musíte být narozeni shůry.“ (1) Být narozeni. (2) Shůry. Z úkolu se stává oznámení. Z člověka tak padá obrovské břemeno snahy dosáhnout něčeho, co je z podstaty věci mimo naše možnosti. Nemůžeme přece se narodit, sami se narodit. Můžeme leda být narozeni. Naše vlastní narození je pasivní, to se s námi děje. Sami to zapříčinit, narodit se nemůžeme. To dělají naše matky, a je to tedy řádná dřina. My na tom namáhavém procesu snad můžeme trošičku spolupracovat, ale jen tak, na co mimino stačí.
A to druhé: ne ani tak být narozeni znovu, ale spíš shůry. Biologicky už to podruhé nejde. Ježíš tedy mluví o nějakém jiném druhu, řádu narození. Mluví o vnitřní, duchovní proměně člověka, o novém nasměřování. Ale není to ten druh vnitřní proměny, ke které docházíme studiem mnoha knih, zbožným a obětavým životem, meditací, nebo nespočtem modliteb. Tohle narození se neděje z nás, z naší vůle, z naší moci. Nemůžeme si ho vyvolat, stejně jako nemůžeme vyvolat vlastní porod. Ta vnitřní proměna se děje od základů, a proto také odjinud. Shůry, z Ducha. My k tomu maximálně můžeme přidat to máchání miminkovských ručiček a spoustu křiku.
Ježíš tu proměnu spojuje s vodou, tedy se křtem. Rozhodnutím jít za Ježíšem. Ale to podstatné na křtu není ta voda, element, který můžeme sami dodat. To podstatné nakonec není ani rozhodnutí, které můžeme učinit sami. Ten rozhodující děj se podle Ježíše neděje z nás ale z Ducha, na jiné úrovni. Narození z Ducha.
Dobře. Jenže ani to se pro nás nezdá o nic dosažitelnější.
*
Chtít chytit Ducha, to je jako chtít chytit vítr. To také nejde. Vždyť si vane, kam chce. Kdo ví, odkud. Kdo ví, kam. Nelze si ho osedlat. Nelze ho chytit do velké škatule. To jediné, co z něj dokážeme zachytit, je jeho zvuk. Popřípadě vidět, co vítr sbírá a co letí v jeho smršti. A to je ten drobný náznak směru, který ukazuje Ježíš. Ducha, nemůžete chytit, stejně jako nemůžete chytit vítr. Můžete ale slyšet jeho zvuk, jeho hlas, snad některé jeho plody.
Tak jako Ježíš spojuje svůj původ s Bohem, tak svoje směřování spojuje s Duchem. Něco z hlasu toho Ducha můžeme slyšet z Ježíšových slov. Něco z jeho působení snad můžeme slyšet nebo zahlédnout v místech, mezi lidmi, kudy se jeho Duch prožene. Úplně prázdné ruce nemáme.
Vítr do nich ale stejně nechytíme. Na to rozhodující nám naše schopnosti nestačí. Být narozeni z Ducha, to není na nás. To musí přijít shůry. A mně se zdá, že s tím přichází do života veliká úleva. Z člověka padá velké břemeno. Ježíš nám říká „ty věci na kterých opravdu záleží, nakonec nemáte pevně v rukou.“ Nemusíme se jich proto křečovitě držet. Nemusíme se sami snažit zachránit svět. Nemusíme sami zajistit budoucnost církve a našich sborů. Neleží všechno na nás samotných. S tímhle zjištěním možná přichází trochu nejistoty, trochu bezmoci, ale snad také trochu úlevy a zvláštní nečekané svobody. Svobody z toho, že na nás neleží nekonečná odpovědnost, ale že tu pracuje někdo, kdo dokáže daleko lepší věci než my a ještě nás k tomu strhnout.
To je zvlášť velká vzpruha, když se nám zdá, že na vlastní cestě životem spíš vlajeme ve větru, beze směru, nebo padáme k zemi. Stále je tu naděje, že nás přece jen strhne poryv větru, který vane dobrým směrem.
A tak, když můžeme opustit představu, že narodit se znovu znamená nějaký náš výkon, můžeme si díky tomu dovolit věci pustit z pevného sevření vlastních rukou. To zásadní se s námi děje shůry, od Pána Bohu, Duchem svatým. My se můžeme přestat snažit osedlat si bouři. Místo toho si můžeme dovolit nechat se nést větrem/duchem, o němž sice nevíme, odkud ani kam vane, ale má dobrý směr. Jak zpívá Vladimír Merta v té písni Chtít chytit vítr. „A vítr chytí mě, odletíme společně.“ Amen