Vrchlabí 13. 6. 2021, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 36,10n, 1. čtení Lk 14,15-24, Kázání 1 K 14,1-12, 3. čtení Iz 55,1-3, pož. Ř 15,13
Písně: 366, S 23, 440, 289, 550
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
je mezi Vámi nějaký prorok? Ptám se vážně, je mezi námi nějaký prorok, někdo, kdo dokáže vyslovit slovo, které je proroctvím? Tedy slovo, které jde na dřeň, tne do živého, a přitom v sobě skrývá sílu, která dává věci do pohybu? Dokáže to někdo z nás? Já bych si troufnul tvrdit, že ano.
Asi máme představu proroka běžně spojenou spíš s rozcuchaným, vousatým mužem ve velbloudích kůžích, který se živí v lepším případě medem a kobylkami, v horším případě si připravuje jídlo na kravských lejnech. Tak se to v Bibli píše o Ezechielovi. Proroci jsou neskladní, přináší pobouření a většinou nekončí moc dobře. Jsou to výstřední osobnosti. Přitom ale přináší jasné a pravdivé slovo přímo od Boha. I ono je ostatně neskladné, zapříčiňuje nečekaný pohyb, někdy i pobouření. Sedí mezi námi snad někdo, kdo by odpovídal takovémuto popisu proroka? Že ne? To ale neznamená, že bychom nebyli schopni takového prorockého slova.
Apoštol Pavel totiž funkci proroka demokratizuje, tedy zpřístupňuje ji více lidem. Prorocký úřad už nesvazuje výlučně s výjimečnými osobnostmi. Pavel mluví o Duchu svatém, který obdarovává daleko širší množství lidí schopností mluvit prorocké, tedy jasné slovo, které tne do živého a dává věci do pohybu. Třeba i nás.
*
Prorocké slovo je podle Pavla takové, které je srozumitelné. To staví do protikladu s mluvením v jazycích. Oč jde? Zdá se, že kdybychom přišli na bohoslužby první křesťanů ve městě Korintu, mohli bychom si připadat poměrně nepatřičně. Lidé volají, mumlají, šeptají, křičí v nesrozumitelných výrazech. Lomí přitom rukama, nebo se kývají každý ve svém rytmu. Každý prožívá své vytržení, komunikuje s Bohem po svém. Je to pro každého vzácná chvíle. Vzájemně si ale příliš nerozumí. Kdo by přišel poprvé, musel by si připadat dosti cize. Ničemu by nerozuměl. A právě před neporozuměním Pavel varoval.
*
Mluvení jazyky apoštol Pavel řadí mezi takzvané dary Ducha svatého. Co to je? Jsou to obdarování, talenty, k různým službám ve společenství církve. Pavel jich jmenuje více, ale v tom dnešním úryvku je řeč pouze o dvou: právě o mluvení jazyky a proroctví. Vlastně o třech, ještě o lásce. Láska je podle Pavla největším darem Ducha svatého. Je předznamenáním všech ostatních duchovních obdarování. Pokud nejsou neseny láskou, nejsou od Ducha svatého. To je Pavlova podmínka.
Mezi dary Ducha Pavel vytváří určitou hierarchii. Pavel říká, že mluvení jazyky je dobré, je důležité pro osobní duchovní život, ale právě jen pro ten. Proto se s ním, nesmí přehánět. Osobní zbožnost, vlastní duchovní život, meditace, soukromé modlitby jsou ohromně důležité. Jsou důležité pro osobní duchovní růst. Je ale důležité, aby se individuální prožívání propojovalo se životem společenství. A společenství žije ze sdílení. Proto Pavel varuje před duchovní, zbožnou samomluvou a pokládá důraz na slovo, které pomáhá budovat společenství. Slovo, které podporuje vztahy, v nichž usilujeme o vzájemné porozumění. Takové slovo Pavel vidí v proroctví.
*
Ještě, než se dostanu k proroctví, vrátím se na chvíli k těm bohoslužbám v Korintu. Nechci to přehnat, ale zdá se mi, že něco z toho, co zažívali nově, náhodně příchozí na jejich bohoslužbách, můžou zažívat lidé, kteří přijdou poprvé i na naše bohoslužby, nebo obecně do církve. Neříkám, že zde mluvíme v blábolivých jazycích, přesto naše řeč může být někdy nesrozumitelná, i když je to čeština.
Já vím, že je to těžké, ale zkuste si představit, že přicházíte do kostela úplně poprvé. Zkusme se na to, co se tu děje dívat očima nově příchozího, který s církví nemá žádnou zkušenost. Otevřete dveře – cizí lidé. Člověk si říká si: „Můžu se vůbec přidat a kam si sednout? A když už si konečně sednu, tak se zase vstává. Jak poznám, kdy mám vstát, a kdy si sednout? A písně – do melodie se ještě trefím, ale co ta slova? Vůbec jim nerozumím. To je samé „nájemníků zbavuj nás“, nebo „Ezer mu postavte kámen“. Co, nebo kdo je Ezer a k čemu potřebuje kámen. A co teprve: „Bůh je zlá štika má“ (Tak jsme jako malí rozuměli písni Bůh je záštita má). Není se čemu divit některé písně mají u sebe napsaný rok sepsání 1561, to je dobrého půltisíciletí.
No a bohoslužby pokračují a chlap v černé sukni vyleze na jakýsi stupínek. Něco z toho, co říká, dává i smysl, jenže je to děsně dlouhé. No a ty modlitby a vyznání. Všichni se modlí společně a já neznám slova a některým věcem navíc vůbec nerozumím: „…narodil se z Marie Panny…, těla z mrtvých vzkříšení“, co si pod tím mám představit, a kdo to u všech všudy byl Polský Pirát. Je to všechno nějak málo srozumitelné.“ Snad si dokážeme představit, že něco takového jde hlavou člověku, který přišel do kostela poprvé, nebo i podruhé. Sám o tom často přemýšlím, jaké to musí být, kteří přijdou do kostela zvenčí. Zdá se mi, že to pro ně musí být strašně těžko srozumitelný svět.
Pozor! To, co tu společně děláme a prožíváme nechci nijak shodit, všechno to má svůj význam a svoji váhu. Chci ale poukázat na to, že leccos, co v kostele, v církvi děláme, jsme si my již osvojili, nějak tomu rozumíme, je to pro nás důležité. Ale pro lidi, kteří přijdou mezi nás nově, to může působit jako řeč z jiného světa. Jako jakási zvláštní zbožná samomluva. A myslím, že si můžeme poctivě přiznat, že některým věcem nerozumíme ani my sami. (Co je to Ezer?) Ono to tedy k víře patří, že některým věcem jen těžko porozumíme. To by ovšem neměla pro nás, ani pro mě být výmluva k tomu, abychom mluvili nesrozumitelně. Nebo jenom sami k sobě. A to je právě to, oč jde Pavlovi, když mluví o jazycích a proroctví.
*
Co to vlastně je proroctví? Pavel úplně nevysvětluje, co přesně pod tím slovem myslí, ale dává určité indicie. Zopakujme to první: předznamenání všech duchovních obdarování je pro Pavla láska. Bez té nic nefunguje.
Dále je proroctví slovem k lidem. Tady je ten zásadní rozdíl oproti řeči v jazycích, v nich podle Pavla mluví člověk k Bohu. To je dobré, ale ostatním to není k ničemu, protože tomu nerozumí. Takže proroctví je slovo určené pro lidi, a proto musí být srozumitelné.
A dále, proroctví musí sloužit jejich duchovnímu užitku, nebo jinak vzdělávání, či ještě spíše budování. Ještě spíše je V tom budování se skrývá ohled na růst, utužování, budování společenství. To ale pro Pavla nerozlučně souvisí s vyprávěním o Ježíši a jeho vzkříšení. V téhle nové naději je ta hybná síla, která společenství církve žene dopředu. Síla, která strhuje nás a může strhnout další.
Pavel pokračuje k dalšímu poznávacímu znaku proroctví a tím je napomenutí. Zde bych si dal pozor, abychom příliš rychle nesklouzli k moralismu. I když ten nebyla ani Pavlovi úplně cizí. Možná zde ale více jde o pomoc s hledáním orientace životě, abychom ho v jeho každodennosti dokázali žít odpovědně. Napomenutí jako pomoc s orientací pro život.
A poslední atribut proroctví je povzbuzení. Povzbuzení v těžké chvíli i v rozhodování kam dál. V tom povzbuzení se také skrývá ujištění, že Bůh o člověka pečuje a svým způsobem ho vede životem. Přijde mi důležité, že povzbuzení a napomenutí jsou blízko vedle sebe. Je totiž snadné zůstat u napomínání a zapomenout na povzbuzování.
*
Tak to jsou tedy Pavlovy charakteristiky toho, co je to proroctví. Když si to takto rozříkáme, zjišťujeme, že něčím z toho si snad i vzájemně dokážeme posloužit. Zopakuji ještě jednou v čem pro Pavla proroctví spočívá. 1) Proroctví se má se dít v lásce, 2) Je určeno pro lidi, 3) slouží k budování – života, společenství, 4) k napomínání a 5) povzbuzení. Proroctví asi nemusí pokaždé splňovat všechny tyto požadavky, někdy je třeba více myslet na budování společenství, někdy je třeba víc napomínat, jindy povzbuzovat. Nikdy by ale nemělo chybět to hledisko lásky. Jinak se proroctví mění v lepším případě v stavění vzdušných zámků, v horším případě v bojový pokřik. Pravé proroctví je slovo, které řízne do živého, až do srdce a pohne člověkem dobrým směrem. Myslím, že toho jsme, alespoň někdy, schopni.
*
Vraťme se na začátek. Ptal jsem se, jestli mezi námi sedí nějaký prorok. Pavel demokratizuje proroctví. To znamená, že pro něj už prorokování není vyhrazeno jen pro výjimečné jedince. Je to jeden z darů, kterým může Duch svatý obdarovat vlastně kohokoli z nás. A Pavel jde ještě dál a říká, že o duchovní obdarování můžeme usilovat. Víru, tu jsme dostali. Ale s tím, co jsme spolu s ní přijali, už můžeme nějak po svém nakládat. To znamená, že ty dary můžeme buď zakopat anebo rozvíjet. Zdá se, že když se rozhodneme je rozvíjet, Duch svatý nám v tom jde naproti.
Pokud tedy Pavel mluví o rozvíjení proroctví, jde vlastně o úsilí, aby to, co říkáme bylo (1) srozumitelné a (2) aby to sloužilo i společenství, jeho rozvoji. To je ta výzva pro nás jako křesťany i jako církev, když se druhým snažíme sdělit to, co je pro nás v životě důležité, čemu věříme, co od Boha přijímáme, i když slavíme bohoslužby. V tom všem se můžeme stávat proroky – pokud mluvíme srozumitelně a s ohledem na druhé.
Mám dojem, že právě tahle srozumitelnost a ohled na druhé i nově příchozí i lidi ve společnosti kolem nás, je to, čím se jako církev máme právě teď zabývat. Ano, můžeme dokonečna mluvit o penězích a o tom, jak zabezpečit církev do budoucnosti. Pokud ale budeme mluvit nesrozumitelně a jen sami k sobě, k ničemu nám to nebude. Budeme dál scházet. Naopak, ve chvíli, kdy budeme usilovat o to, jasně, srozumitelnými slovy vyjádřit, co pro nás víra znamená, jak nás nese v životě, můžeme někoho oslovit. V tu chvíli dochází k rozvoji, který si žádnými penězmi nekoupíme, ale v němž k našemu úsilí Duch svatý přidává.
Je přitom ovšem důležité nejen mluvit, ale také naslouchat. To je cesta k porozumění. Nejde jen o to tlačit svá slova, ale hledat společný jazyk, v němž si s druhými porozumíme. A třeba i hledat nová slova. My rozumíme, o čem mluvíme, když říkáme Bůh. Jiní ale pro tu stejnou sílou, používají třeba jiná slova. Je třeba, abychom našli společná slova, abychom si rozuměli, když mluvíme o stejné věci. Protože teprve, když nám druzí rozumějí, může to, co říkáme, být proroctvím, může to s někým pohnout. Tak se nebojme být proroky. Amen