Michael Pfann, česko-německé bohoslužby ve Strážném – Hořejších Herlíkovicích
Text 1. čtení:
„Těchto Dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ‚hoden je dělník své mzdy‘.
Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet. Když vstoupíte do domu, řekněte: ‚Pokoj vám.‘ A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám. A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou.
Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomu městu. Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Mt 10,5-16)
Text ke kázání:
„Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.
Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1K 1,18-25)
Liebe Schwestern, liebe Brüder, liebe Freunde, milé sestry, milí bratři, milí přátele,
naší jedinou možností je žít jako blázni. Nezbývá nám než žít náš život v módu bláznovství.
Možná to zní drze, ale takhle nějak to viděl apoštol Pavel. Slovo o kříži, na kterém zemřel mesiáš Ježíš, je bláznovstvím. Jistě, následovat krále, který umírá na popravišti, přece nedává žádný smysl. Za takovým by mohl jít jenom blázen. A pokud za ním jdeme, a ještě v něj vkládáme svoji naději, jsme z moudrého, racionálního, pragmatického hlediska blázni. Se s tím smiřme!
Ostatně, četli jste včera zprávy? Počty nakažených kovidem znovu rostou. V Bělorusku stále vládne diktatura. Planeta se čím dál rychleji ohřívá. V Antarktidě bylo teplo na tričko. Tornáda foukají a baráky padají. A do toho všeho se naparují moudří mužové v oblecích a přehazují horký brambor odpovědnosti jeden na druhého. Ještě, že na konci na uklidněnou přišla i zpráva o tom, že v Thajsku se do kuchyně proboural mlsný slon.
Když pominu mlsného slona, jak v tomhle všem hledat nějakou naději? Má vůbec smysl se v tom marasmu snažit o něco dobrého? Vždyť každá dobrá aktivita je poměřována indikátory růstu a nakonec převážena metrákem moudrého pragmatismu. Má smysl o něco se snažit? Není to bláznovství? Jistěže ano!
*
Pod křížem se ale měří podle jiných měřítek. Podle nich má hodnotu i to, co ti, kteří jdou jiným směrem, považují za bláznovství. Kolem Ježíše je pro takovéhle bláznovství prostor. Vždyť v biblických příbězích i dějinách víry v Krista se vyskytovali různí svatí blázni. Copak nebyl bláznivý Abraham, když na Boží zavolání vyrazil do neznáma, nebo Izajáš, který chodil tři roky po světě nahý? A co teprve sám Ježíš! Podle měřítek slušných lidí se nevyplácí vysedávat se spodinou společnosti, nastavovat druhou tvář nepříteli, nebo se vozit na oslu. Člověk by se při tom mohl umazat lidskou špínou a špínou světa. To je přece skandální!
V církvi, zvláště té východní, pravoslavné žije celá tradice jurodivých, svatých bláznů. U nás v Evropě, můžeme s trochou velkorysosti mezi svaté blázny počítat třeba Františka z Assissi. Jeho život začal v mezích vší slušnosti. Narodil se do majetné církevní rodiny. Žil si spokojeným, bujarým životem zlaté mládeže své doby. Pak se to všechno obrátilo vzhůru nohama. Jednoho dnes se toulal po městě a zapadl do polorozpadlého Damiánova kostela. Střechou zatékalo, po zdech šplhala plíseň. Od kazatelny uslyšel slova z Matoušova evangelia o tom, jak Ježíš vysílá do světa svoje učedníky, aby verbovali pro království, které nikdo jaktěživ neviděl. Vysílá je jen tak, bez jakéhokoli hmotného zajištění. Bez záložního prádla v batohu, bez peněz do foroty, bez hole na cestu. Zdá se, že Bůh toho dne s Františkem zatřásl. „Františku, obnov můj dům!“ zaslechl při tom prý František. A tehdy se zbláznil. Nebo to tak alespoň působilo.
Před kostelem se František svlékl a své oblečení vyměnil s žebrákem na schodech. Ze skladů Františkova otce se ztratily drahé látky. Za to zchátralý Damiánův kostel byl brzo obestavený lešením. Když se otec dozvěděl, že František zaplatil opravu penězi utrženými za jeho látky, byl vzteky bez sebe. Brzy se ke vzteku přidala hanba, když si ho sousedi začali dobírat kvůli tomu, že jeho syn se dal na žebrotu. Prý se dokonce zasnoubil… s paní Chudobou. Lidé si mysleli, že se dočista zbláznil.
František vzal vážně Ježíšova slova. Spolehl se na to, že se o něj Bůh postará. A rozhodl se, že bude následovat Ježíše, Krista ukřižovaného. To je ten, který nešel snazší cestou, ale šel mezi ploty, mezi lidi chudé a poničené. S nimi sedal ke stolu. O ně se staral. Nezdráhal se od nich umazat. A tak František hlásal chudobu. To, aby ho péče o majetek nezdržovala od toho, k čemu se cítil povolán. Totiž, rozšiřovat zprávu u Ježíši, který, ač trpěl, přichází s královstvím, o jakém nikdo neslyšel. Tu zprávu František šířil jak slovy, kázáním, tak po Ježíšově vzoru péči o chudé a nemocné lidi. Protože to království je právě i pro ty, kteří mají se životem kříž.
Čím dál častěji se ale František uchyloval do přírody, kterou jako Boží stvoření miloval. Pečoval o zvířata a chránil je před lidmi. Věřil, že i zvířata oslavují Stvořitele, ptáci například svým zpěvem. Když Františka nechtěli poslouchat lidé, tak podle legendy, kázal lesní zvěři, která ho poslouchala. Podle další legendy prý dokonce napravil zlého vlka, který ohrožoval stáda a pastýře. V ústraní přírody František tolik rozjímal o Kristovu utrpení – kříži, až se na jeho rukou, nohou a boku objevila stigmata, rány, podobná těm Ježíšovým z kříže.
Podobně jako u Ježíše to začalo bláznovstvím jednoho Františka a rozrostlo se to do celého hnutí, řádu františkánů, chudých bratří. Podobně jako u Ježíše někteří následovali Františkovu cestu chudoby a šířili slovem i činem dobrou zprávu o Božím království. Jiní si všechno uzpůsobili vlastnímu „moudrému“ vidění světa a šli pohodlnější cestou. Začalo to bláznovstvím jednoho prosťáčka v italském maloměstě na začátku 13. století, o osm století později si jeho jméno zapůjčil jiný muž. A tenhle Papež František připomíná dnes jako dřív různě pobloudilé církvi, na čem záleží. Vrací se k nároku chudoby, která uvolňuje ruce a srdce k pomoci těm, kdo ji potřebují. Obrací pozornost k těm, kteří mají se životem a nároky rozumných lidí kříž. V době, kdy se pořád z komínů valí černý kouř růstu, i tenhle František Bergoglio, podobně jako František z Assissi připomíná ohleduplnost k přírodě a lidskou sounáležitost s celkem Božího stvoření. Jako v té úvodní modlitbě.
Začalo to jako bláznovství, a podle měřítek lidské moudrosti, podle racionálních analýz se to jako bláznovství zdá pořád. Ale jak jsem říkal, pod křížem se měří podle jiných měřítek.
*
Když člověk čte zprávy, je snadné podlehnout skepsi a rezignovat. Prognózy nepředvídají zářivou budoucnost. Znamení dobrých zítřku z reklamních poutačů nesvítí. Pouštět se do dobrých věcí se v takovém prostředí zdá jako bláznovství.
Ale pokud nechceme přistoupit na to, že všechno jde do háje, pokud chceme mít uši otevřené nejen pro špatné ale i pro dobrou zprávu, nezbývá než žít v módu bláznovství. Lepší cesta nevede. Bláznovství kříže – to není snadná cesta. Jenže Ježíš se nerozhodl jít snadnou cestou. Nešel cestou, na níž by uhnul před odpovědností. Nezřekl se ohledu na druhé. Nešel cestou, na níž by se vyhnul slabosti a bolesti. Ale šel právě náročnou cestou kříže. Jeho cesta k lidem, mezi lidi a pro lidi byla cestou, na které se umazal. Byla to cesta, na které za lidi na konec položil život. Podle měřítek lidové moudrosti je to bláznivá cesta.
Byla by skutečným bláznovstvím, kdyby Ježíšova cesta na kříži skončila. Jenže Ježíš šel ve víře, že křížem to nekončí. Věřil, že ve světě, kde vládne lidská moudrost, je utrpení, nepochopení, zavržení nutnou obětí pro naplnění daleko větší naděje. A tak Bůh převrací lidskou moudrost na hlavu. A jeho naděje svítí nad hlavou na cestu, a dává smysl i zdánlivě bláznivým podnikům.
*
Abych přestal mluvit v kartografických obrazech: To bláznivé slovo o kříži říká toto: Ježíš zemřel na kříži, a tím dal lidem naději na záchranu ze všech bezvýchodností jejich života. Takové slovo o kříži umocňuje lidi k tomu, aby žili dobrý život a dělali si dobré naděje třeba že se to zdá bláznivé.
A tak. Chcete svět, kde vládne spravedlnost? Kde spolu žijí lidí v míru a ohleduplnosti? Kde žijeme v dobrém soužití s Božím stvořením? Přejete si svět, který se zdá jako Boží království? Myslíte, že má smysl pro to něco dělat, nebo to snad dokonce děláte? Myslíte, že má smysl strávit týden v horách péčí o krajinu, když z údolí stoupají výfukové plyny? Pokud ano, tak jste blázni! Boží blázni. A jak říká Pavel: „bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidí.“
Slovo o kříži – mimojiné – říká, že i když to bolí, tak i z rozumného hlediska bláznivé podniky, a podle racionálních měřítek bláznivé naděje mohou mít dobrý smysl. Pokud k nim tedy přidává svoji moudrost Bůh. Tak buďme blázni, má to smysl. Amen