Vrchlabí a Strážné 1. 8. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 63,9, 1. čtení Lev 25,1-12, Kázání 2. Par 36,21-23, 3. čtení Lk 4,17nn, pož. 2Te 3,16
Písně: Vrchlabí 623, S 79, S 120, 421, 378
Herlíkovice: S 318, S 79, 1S 20, S 228, S 349
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
odpočinuli jste si minulou neděli? Doufám, že ano. Pokud ne, dneska k tomu máte příležitost znovu. Příští neděli znovu, a ty další znovu a znovu až do soudného dne. Pán Bůh sedmý den odpočívá a s námi to myslí tak dobře, že nám umožnil, dokonce předepsal, abychom se k němu přidali a v tom odpočinku s ním setkali.
A stejně si odpočinek tak často odpíráme a přikázání o odpočinku je tím, které překračujeme snad nejčastěji.
O tom dnes chci mluvit. Navazuji tím na první díl mé trilogie o odpočinku v Bibli z minulé neděle. Ten první jsem nadepsal záměr. Ten dnešní krize a bude o tom, co se stává, když zapomínáme odpočívat.
*
Znáte to, když se večer po dlouhém pracovním dni rozhodnete ještě udělat něco, co už jste dlouho odkládali. Víte, že už to tlačíte na sílu, klíží se vám oči, ale vyždímat ještě kousek aktivity se přece vždycky dá, nebo ne? Rozhodnete se třeba pověsit lustr, který už několik týdnů leží koupený v krabici. Cestou pro nářadí dvakrát zakopnete o práh, praštíte se hlavou o futra a v dílně nakonec zapomenete, pro co jste vlastně šli. Když máte všechno připraveno, vylezete na židli, sundáte starou lampu a že jste zapomněli vypnout pojistky si vzpomenete přesně v tu chvíli, kdy vás to kopne. A když je konečně čokoláda připojená, kabely lícují a děti vám podávají lustr, vy ho držíte jednou rukou, druhou šmátráte po šroubováku, a v tom se ozve rána, střepy letí po kuchyni, lustr na cimpr-campr a vy si říkáte, že jste radši nešli rovnou spát.
Kolik škody nadělá jeden člověk, co se mermomocí nutí do práce, i když by si radši měl zdřímnout?! A o co víc škody nadělá skupina lidí, celá společnost, která má za to, že odpočívat nemusí, ani nepotřebuje. „Však válet se, to je pro slabochy!“ Je v tom kus pýchy a bohorovnosti myslet si, že odpočinek není potřeba. Člověk přesvědčený o své vlastní síle a schopnostech se snadno sám sobě i druhým stává bohem. Právě i o takové bohorovnosti a jejích důsledcích je i dnešní oddílek z knihy Paralipomenon. Je o tom, z jaké výšky dopadají lidé, když zapomínají poslouchat Boha, který to s nimi dobře myslí. Tak dobře, že jim říká, aby odpočívali.
*
Vrátím se nejdřív ale ještě na chvíli ke 4. přikázání o odpočinku, o němž jsem mluvil minulý týden. Říkal jsem, že se v něm spojují dva rozměry – jako na kříži. Ten směrem k pánu Bohu. Odpočinek sedmého dne přibližuje člověka Bohu. Ten druhý rozměr jde do šíře, k lidem a celému stvoření. Označoval jsem ho za sociální rozměr odpočinku, protože se týká všech lidí – vlastní rodiny, služebníků i cizinců. Přesnější by ale možná bylo mluvit o enviromentálním, nebo globálním rozměru, protože se týká celého stvoření, včetně zvířat, a jak se dozvídáme dále v Bibli, i celé přírody.
Náboženství a společnost byly v biblický dobách pro židy totéž. Proto Boží příkazy a zákony, jak je čteme v knihách Mojžíšových upravovaly nejen bohoslužebný život a život víry, ale také utvářely řád pro židovskou společnost.
Ze čtvrtého přikázání o odpočinku se rozvinuly ohromně zajímavé řády pro celou společnost i zemi. V prvním čtení jsme slyšeli o roku odpočinutí a o milostivém létě. Do nich se rozšiřuje přikázání o dni odpočinku. A tak nejenže Židé v zemi zaslíbené mají odpočívat každý sedmý den, ale také každý sedmý rok má odpočívat celá země. Šest let mají lidé obdělávat pole, sady a vinice, pečovat o úrodu. Svědomitě a poctivě, je to přeci zaslíbená země. Sedmého roku ale mají zemi nechat ležet ladem. Neobdělávat ji a jíst jen to, co vyplodí sama o sobě. Zdá se to téměř jako šílenství. Ale konec konců je to přeci země, kterou Židy obdaroval Hospodin a taková země lidi nenechá o hladu. A opět tato samovolná úroda není určena jen pro pány, pro velkofarmáře a vlastníky země, ale pro všechny – otroky, služebníky, nádeníky i přistěhovalce, a taky pro dobytek a všechnu zvěř. Pro ty všechny bude potravy dostatek, když dají zemi její odpočinek. Pán Bůh je i při odpočinku drží ve svých rukou a nenechá je padnout hlady.
Tímto Rokem odpočinutí to ale nekončí. Sedm krát sedm let je 49 a na padesátý rok Hospodin vyhlašuje takzvané léto milostivé. V tom roce nejen že lidé mohou jíst jen to, co pole samo urodí. V padesátem roce, v létě milostivém se má všem lidem v zemi vrátit svoboda. Kdo se z jakéhokoli důvodu, třeba pro nedostatek peněz stal otrokem, měl být v padesátém roce propuštěn na svobodu. A také země a další nemovitosti, o které lidé během uplynulého půl století přišli, se má vrátit k původním majiteli. Léto milostivé je takový celospolečenský restart – znovuobnovení systému, který se zadrhl. Lidem se vrací svoboda, lidem se vrací jejich ztracený majetek. Každý může začít znovu.
Šabat, rok odpočinutí i léto milostivé to všechno jsou náboženské a zároveň společensko-politické instituce, které ve své době a část z nich ani později, neměly své obdoby. Přikázáni od dni odpočinku revolučně proměnilo pracovní týden vlastně po celém světě. Všechny tři tyto příkazy vznáší radikální nárok na stálou proměnu společenských poměrů tak, aby byly spravedlivější.
*
A tím se dostáváme k té krizi, kterou jsem na začátku avizoval. Tlak na výkon v současnosti dostává až příliš často přednost před odpočinkem a s ním souvisejícím vnitřním i vnějším zdravím lidí, společnosti, stvoření.
Podívejme se znovu, komu všemu je podle přikázání určen odpočinek. Nejdřív my sami. O tom už jsem mluvil minule, že na svůj vlastní odpočinek často zanevřeme nejrychleji. Zdá se mi skoro jako by to byl jeden z nejrozšířenějších hříchů reformovaného evangelictví – pracovat, pracovat a když to nejde tak ještě pracovat. „Práce šlechtí.“ Oddřít co nejvíc na poli světa a na vinici páně, jako by to bylo automatickou vstupenkou do nebe. Ale milostí z víry, ne ze skutků jsme spaseni, připomíná Pavel a připomíná to i nedělní odpočinek s Bohem. Z neustálého tlaku na výkon se rodí neurózy, workoholismy, bolení břicha a syndromy vyhoření. Ty snadno předáváme svým blízkým, synům a dcerám, o nichž dál mluví přikázání o odpočinku.
A dál mluví o otrocích a služebnicích. Tak jak je dnes dělba práce na světě uspořádaná, jsou novodobí otroci vidět méně, protože nedřou na plantážích za naším domem. Dnes bychom si za ně mohli doplnit třeba špatně placené námezdní dělníky najímané na stavbu vždy jen na ten, který den, bez zajištění. Nebo sdírané dělníky velkofabrik, kteří s nárokem na kratičké pauzy, s dlouhým přesčasy a bez dovolených dřou do úmoru. Dál přikázání mluví o dobytku. Mužeme se podívat do velkochovů, kde žijí kuřata nahečmaná v regálech obřích továrních hal na vejce. I ty slepice mají podle přikázání nárok na odpočinek. My sami jsme kupci levného blahobytu, který žije z dřiny druhých.
Na odpočinek má podle přikázání nárok i host, popřípadě cizinec, který žije mezi námi. Přitom jsou to právě cizinci, kdo u nás vykonávají tu nejtěžší práci, kterou nechce dělat nikdo jiný. A místo vděku se stávají otloukánky, kterým lze vyčítat cokoli, s čím si zrovna ve společnosti nevíme rady.
A nakonec odpočinek pro zemi. To je něco, co se teprve tak pomalu učíme, a přitom nám každé další povodně připomínají, jak moc jsme zaspali a nenechali zemi odpočinout. Teď si to vybírá zpět, jako v tom čtení z Paralipomenon.
*
Celá tahle šíře, jak naše domácnost, tak dobytek k obživě, pracovníci na dně společenského žebříčku, tak lidé z cizích zemí, ti všichni mají před Bohem stejnou důstojnost. A proto jim podle Levitiku všem patří nárok na odpočinek – sedmého dne každému z nich, sedmého roku celé zemi a padesátého roku svoboda a odpuštění dluhů pro všechny a sdílený odpočinek celé zemi. Celospolečenský restart.
Jak nám to jde? I kdy se snažíme, spíš hůř než lépe. Nejsme na tom o moc líp než kdysi Židé. Tím úryvkem z knihy Paralipomenon, který jsem četl na začátku, končí židovská Bible. Obsahuje stejné knihy jako náš starý Zákon, ale jsou v ní jinak uspořádané. A tak ta slova o vyhnání z Jeruzaléma do Babylónského zajetí čtou Židé na konci své Bible. Jim předchází líčení o tom, jak Jeruzalémští králové i jejich lidé zapomínali na pána Boha, nedodržovali jeho přikázání určená ne pro ztížení života, ale pro spravedlivější soužití. Zapomínali i na odpočinek sedmého dne, sedmého roku i osvobození padesátého. Pán Bůh za nimi posílal proroky, aby je varovali, že se řítí do záhuby. Ale oni neposlouchali. A tak to skončilo tak, jak to končí vždycky, když si lidé myslí, že na všechno stačí sami. Špatně. Ze zaslíbené země byli odvlečeni do nového zajetí.
A jejich země? Ta si mohla konečně odpočinout. Tak dlouho, jak ji lidí odpírali odpočinek, tak dlouho bude odpočívat. Dokud se nesečtou všechny odepřené dny odpočinku. Bude to trvat sedmdesát let. To je 25 567,5 nedělí, kdy lidé zapomínali na odpočinek svůj, na odpočinek druhých, na odpočinek Božího stvoření a na odpočinek pána Boha. 25 567,5 nedělí, kdy zapomínali na to, že Bůh tvoří lidi a stvoření ne pro dřinu a otročení, ale pro to, aby byli svobodní a svoji svobodu dokázali vzájemně a s Bohem sdílet. Pokoj neděle tohle svobodné spočívání předjímá.
*
Že dnes končím tvrdě? Ony ty verše z knihy Paralipomenon jdou naštěstí ještě o kousek dál. Židovská Bible přeci jen nekončí otroctvím, ale vysvobozením. Po sedmdesáti letech v zajetí přichází Kýros, Mesiášský král od Boha – určitý předobraz Krista. Ten vyvádí Židy z otroctví a otevírá jim cestu domů. I nám se daří žít v pokoji spíš v náznacích. Ale odpočinutí neděle i nám každý týden otevírá cestu domů. Domů do Boží svobody pro nás i pro celé stvoření. Z té svobody můžeme čerpat a rozmožovat ji, když máme plné ruce práce. Její naděje nám pomáhá aktivovat alespoň dílčí restarty nespravedlivého soužití. Tu svobodu můžeme čerpat, když odpočíváme v blízkosti odpočívajícího Boha. Amen