Vrchlabí, 26. 9. 2021, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 89,2, 1. čtení a kázání Mt 15,21–28, 3. čtení Ř 10,12n, pož. 2. Tes 3,16
Písně: 613, 446, S 145, 611, S 456
Milé děti,
když jsme byli s bráchama malí, tak jsme se kamarádili s kamarádem Vaškem. My jsme byli tři, on byl jeden. Často býval u nás na návštěvě a my u něj. Problém byl, že my jsme s bráchama byli hrozně žraví. Takže, když jsme přišli na návštěvu k Čuhlům brzo jsme dostali hlad. Oni většinou mívali dobroty, který jsme my doma neměli. Třeba sladkou hanáckou kyselku (minerálku) – ve skleněné lahvi. Nebo taky jogurty monte. Ty jsme doma znali jenom z reklam v televizi. Vaškovi rodiče na něj byli hodně opatrní, takže i v létě chodil hrozně teple oblečený. (Brácha mu říkal Vaťák.) A taky nikdy nejedl prošlé jídlo. S tím my jsme neměli žádný problém. Takže jsme často u Čuhlů dostávali zbytky po Vaškovi. A když jsme měli velký štěstí, tak Čuhlům prošlo monte. A Vaškova maminka říkávala, „už je to prošlé, dejte si, jinak to dáme psovi“. (Dávám Laile monte.)
Ale zpátky k Ježíšovi. Příběh, který vám dneska povím, je docela drsný. My jsme zvyklí na to, že Ježíš je na lidi hodný, poslouchá je, je připravený jim vždycky pomoc atd. Ten dnešní příběh začíná ale úplně jinak.
Ježíš byl s učedníky, kdesi daleko od domova, v cizí oblasti. Trochu se tam skrýval, protože v Galileji pro něj začínalo být nebezpečno. Byl poblíž moře, kde ho lidi tolik neznali. Ale stejně si ho našla žena, která o něm už slyšela. Byla to paní, která žila v té oblasti. Ježíš byl žid. Ta žena nebyla židovka. V biblické řeči se jí říkalo pohanka. To znamená, že nevěřila ve stejného Boha jako Ježíš a židé. Židé se tehdy s pohany nebavili a neměli je rádi.
No, a právě takováhle cizinka, pohanka přichází za Ježíšem. Přichází a říká mu, „Ježíši prosím, pomož mi. Mám dceru. A ona je hrozně nemocná. Je posedlá.“ To znamená, sedlo na ní něco fakt zlého, těžká nemoc. Možná to ještě nevíte, ale málo co dokáže rodičům nahnat tolik strachu, jako když mají nemocné děti. Mají je, vás rádi, a proto o vás mají strach, když jste nemocní. A teď nemám na mysli rýmu, nebo kašel. Tahle holka byla opravdu těžce nemocná, nejspíš nějakou nemocí duševní, vevnitř. To znamená, že si s tou mámou nejspíš moc ani nerozuměly.
Takže ta máma je fakt zoufalá, nejspíš už vyzkoušela kde co a teď hrozně doufá, že jí pomůže Ježíš. Slyšela, že přece uzdravuje lidi, dokonce vzkřísil jednu malou holku, která už byla mrtvá. Tak proč ne tuhle?
Co myslíte, pomohl jí Ježíš? … Ne. Co dělal? Ježíš mlčel. Docela drsný. Tak že by pomohli alespoň učedníci? Učedníci se v tuhle chvíli vybarví docela jako bezohlední zloduši. Nejen že mlčí, ale ještě říkají: „Ježíši, zbav se jí. Křičí za námi. Otravuje nás. Zbav se jí.“ Stalo se vám někdy něco podobného? Nepotkali jste třeba někdy na ulici člověka bez domova, co od vás chtěl peníze? Člověk by nejradši v tu chvíli byl někde úplně jinde, než aby se bavil s nějakým podivným člověkem, co ještě navíc něco chce.
Ale Ježíš ji přeci jen neodhání, ale říká: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu Izraelského.“ Co to znamená? Do té doby se Ježíš bavil a pomáhal téměř jenom židům, jako byl on sám. Jenom svým lidem. Jako bych se já bavil a pomáhal jenom vám, co přijdete do kostela a s nikým jiným. Minulý týden bychom neměli žádný festival, nebo by nás tam bylo při nejlepším dvacet. Nebo jako by se vaši rodiče bavili jenom s váma doma a třeba ještě s babičkama a dědečkama a bratrancema, jen s širší rodinou. Žádní další kamarádi. Těch židů bylo teda trochu víc, než jen v rodině. Tak to bylo třeba jako byste se bavili a starali jen o lidi, kteří se narodili ve Vrchlabí, nebo jen s těmi kteří mluví česky a s nikým jiným. Jaký by to bylo? Nebyla by to trochu nuda?
Ježíš to do té doby tak ale dělal, staral se téměř jenom o lidi ze svého národa a svého náboženství, se Židy. A tak říká, té ženě: „Já jsem tu jen pro svoje lidi, pro Židy. Těm pomáhám. Kdybych pomohl tobě, je to jako, když někdo doma večeřel u stolu s rodinou a vzal by kus chleba, nebo jogurt a nedal by ho dětem ale radši psovi.“ (Dávám monte psovi, Tash). To je dost drsný. Vlastně té ženě řekl, že je jako pes. A nemyslil, žádného roztomilého psa, spíš podvraťáka, co se toulá po ulici. Oni tak tehdy Židé často těm ostatním, pohanům říkali: psi. Dost ošklivé.
A co na to ta žena? Celá zoufalá přijde za Ježíšem, že potřebuje pomoci s nemocnou dcerou a Ježíš ji řekne, že je pes a o takovým on nepomáhá. Jak byste reagovali? Naštvali byste se? Rozbrečeli? Odešli domů? Co udělá ta žena? Říká, „dobře, ale i psy pod stolem se živí drobky, co lidem spadnou na zem a zbytky od večeře“. Jinými slovy: „Pane Ježíši ty umíš lidem pomáhat tak moc, že přece musí být dost té pomoci i pro mě a pořád ji bude dost i pro ostatní.“
A Ježíš? Ježíš se nechal přesvědčit. Řekl té ženě. Ty tolik věříš. Tolik věříš, že můžu pomoci tvé dceři. Věříš tolik, že jsem dobrý, že se ani nenecháš odehnat. Vlastně v něčem věříš víc než ti moji učedníci, kteří se tě chtěli zbavit. Věříš tolik, že stane to, o co mě prosíš.“
Vidíte, tohle je hrozně důležitý! S Ježíšem, s Bohem se dá mluvit. Někdy se zdá, že neslyší. Pak je dobrý to nevzdat a mluvit dál. Ono se může stát, že ho přesvědčíte k něčemu dobrému. Ježíš tehdy překročil pomyslnou hranici a od té doby pomáhal a mluvil i k lidem, kteří nebyli židé. Od té ženy šel dál a uzdravil muže, který byl hluchoněmý. Neslyšel ani nemluvil. I on byl pohan. A Ježíš mu pomohl. Od té doby tu byl Ježíš pro fakt úplně všechny. A nikdo už pro něj nebyl pes. Ani pro nás by neměl být.
A ta žena se vrátila a její dcera byla zdravá!
Ještě se vrátím k těm jogurtům. Kdyby se Vaškovi rodiče starali jen o svou rodinu, nikdy bychom neochutnali monte. Nakonec ale měli jogurtu, sice prošlého, ale dost i pro nás i pro psa. S pánem Ježíšem je to podobný. Dobrých věci, které rozdává je tolik, že se dostane úplně na každýho a jedno odkud přišel. (Rozdávám monte všem dětem.) Amen