Vrchlabí 24. 10. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 19,15, 1. čtení Mt 5,38-48, Kázání Mt 10,34-39, 3. čtení Ef 6,13-17, pož. Ž 121, 5-8
Písně: 604, 692, S148, 419, 685
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
evangelium šokuje. Pokud ne, tak ho vykládáme špatně. Evangelium něco stojí. Pokud ne, udělali jsme z něj lacinou červenou knihovnu.
Musím se přiznat. V úterý ráno jsem si četl hesla Jednoty Bratrské na ten den. Mezi rozšiřujícími texty tam byla zrovna ta Ježíšova slova, který jsem právě přečetl. Říkal jsem si: „na ten text bych teda nechtěl kázat“. A co čert, anebo kdo vlastně nechtěl: Když jsem se o dvě hodiny později koukal, jaký je předepsaný text na dnešní neděli, byl to zrovna tento Ježíšův výrok. „Ne pokoj, ale meč. Otec proti synu. Ztratit život.“ Jak mám rozumět takovémuto Ježíši?! Vždyť má být dobrý a přinášet pokoj. Tady je to úplný opak.
Byl jsem v pokušení zvolit pro kázání jiný text. Pak jsem se rozhodl, že ne. Právě tyto neskladné texty, které se nám nehodí do krámu, nás totiž posouvají dál. Právě slova Ježíše, který nepasuje do rámu obrazu, jež jsme si o něm namalovali, nám pomáhají mu opravdu porozumět. Drsná, šokující Ježíšova slova nám připomínají, že evangelium není sladká limonádička. Věřit není jako nabírat lžící vlažnou polévku. Taková neurazí ani nepotěší. Víra má smysl, pokud se zřetelně projevuje v životě. Ježíšova slova člověkem hýbají. Mají efekt. A jejich efekt je někdy i bolestivý. Bolest ale patří k cestě, která má cíl, za nímž stojí za to jít.
„Nepřišel jsem uvést na zemi pokoj, ale meč.“ Říká Ježíš. Mluví ke svým učedníkům, které vysílá na cestu mezi lidi. Pár vět zpátky jim ale přitom říkal, že když přijdou k někomu domů, mají ho pozdravit slovem „Pokoj vám.“ A v blahoslavenstvích, v tomhle svém programovém prohlášení, přeci Ježíš říká: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ A on sám, syn Boží, najednou tvrdí, že nepřináší na zemi pokoj, ale meč. Taky nás v Kázání na hoře vyzýval, abychom milovali své nepřátele, a najednou se dozvídáme, že „nepřítelem člověka se stane jeho vlastní rodina“. Tohle říká Kristus, Mesiáš, kterého proroci ohlašovali jako Krále pokoje. Mesiáš měl přinést pokoj a přináší meč. Jak tomu všemu rozumět? Vždyť si protiřečí. Nebo snad ne?
Ježíš, ale neříká, že chce přinést meč. On konstatuje, že ho přináší. Netvrdí, že je jeho touhou působit rozbroje v rodině. On konstatuje, že to prostě dělá. Nesvěřuje nám totiž své zlé úmysly. Mluví o praxi. Mluví o tom, jaký mají jeho slova reálný efekt. Jeho slova prostě kladou na lidi radikální nárok. Velký nárok. A tam, kde přichází velké nároky, tam také lidé hledají kličky, jak před nimi uhnout. Veliké nároky přináší rozbroje.
Ježíšovo evangelium je o pokoji. Ale žít s lidmi v pokoji, v míru, v harmonii, domluvit se s druhými, to není nic snadného. Je to náročné. To dobře víme z vlastích rodin, natožpak ze společenských vztahů. Vlastní teplíčko a smrádeček je snadné upřednostnit před společným blahem. Ježíšovo evangelium je o lásce. Ale milovat to je setsakramentsky těžké. Každý, kdo někdy zkusil milovat, ví, kolik láska přináší nejen radosti, ale i zklamání, nedorozumění i bolesti. Jedno nějak nejde bez druhého.
A tak, když Ježíš v jedné větě mluví o pokoji, který s ním přichází a v další větě říká, že pokoj nepřináší, není v tom zas tak velký rozpor. Mluvit o pokoji a myslet to vážně, mluvit o lásce a opravdu milovat, to jen zřídkakdy přináší modré z nebe. Stačí se podívat na Ježíšův vlastní život. Narodil se v chlívě a hned musel s rodiči prchnout před králem Herodem do ciziny. Pak začal kázat, ale také to, o čem mluvil, realizovat. Tzn. uzdravoval lidi, zajímal se o lidi zavržené, hříšné, odstrčené. Tím, co kázal, tím žil. A když ve své lásce neměřil dvojím metrem a nabízel ji všem, začalo to lidi pohoršovat. Pokojné soužití nepředpovídal jen vyvoleným, ale i zavrženým. A náboženští vůdcové se s ním hádali. Ležel jim v žaludku. I jeho vlastní učedníci se ho chvílemi snažili mírnit. A on jim říkal „odstup satane“. Radikálnost jeho cesty, budila rozbroje i v okruhu jeho nejbližších. Mocným tolik vadil, že si na svou stranu zfanatizovali dav a pověsili Krista na kříž.
Ježíš mluvil o lásce a o pokoji. To by ale zůstalo jen sladkými řečmi, pokud by k tomu neříkal i to druhé. Nelze mluvit o pokoji a přehlížet válku. Nelze mluvit o lásce a tolerovat nenávist a násilí. A tak Ježíš kritizoval ty, kteří se lásce a pokoji stavějí do cesty. Kde viděl nespravedlnost, tam křičel. Kde viděl pokrytectví, tam mluvil. Bral se proti nenávisti a vyneslo mu to šibenici. Křičel proti násilí a lidské ruce mu vzali život. Mluvil o lásce k nepřátelům a stal se sám nepřítelem.
A proto mluví Ježíš jen realisticky, když svým učedníkům říká, že když se vydají za ním, může je to stát holý život. A některé to život stálo. Vzpomeňme na prvního křesťanského mučedníka, ukamenovaného Štěpána. Pavlův život taky skončil násilně. Nárok, který Ježíš zdvihá je zkrátka náročný. Ruší klid na práci a obývákové pohodlíčko. A holt to tak je, že když člověk vezme Ježíše vážně, může se snadno stát, že se dostane do konfliktu s těmi, kdo to vidí jinak. Může to být nakrásně i vlastní rodina. Je přece snazší stáhnout se do vlastní ulity než se starat o to, jak se daří druhým lidem. To pokušení se nevyhýbá nikomu z nás. A vždycky se najde někdo, občas i ti nejbližší, kdo člověku řeknou, ať to s tou láskou „zas moc nepřeháníme“.
Jenže ten Ježíšův nárok je radikální. Jeho evangelium nás prostě nutí se v rozhodujících chvílích, postavit na jednu stranu. Nutí nás pojmenovávat věci pravými jmény. Říkat: „Tohle je lež. Tohle je nespravedlnost. Tohle je nenávist. Tohle je násilí.“ Lež, nespravedlnost, nenávist, násilí se umí dobře maskovat za líbivé řeči, za necitlivé zákonictví, za kašírované obleky. Ježíš se ale nenechal oblbnout. Viděl, kde se děje nepravost a kritizoval ji. Cítil, kde lidé cítí bolest a léčil ji. Lidi tím pohoršoval. Třásl jejích pohodlím. Bral jim klid na práci. Svými slovy šokoval. A proto z něj udělali šibeničníka. Král pokoje padl mečem nepokoje – nepokoje, který rozpoutal svou radikální láskou.
A v těchto svých slovech o nepokoji, meči a rozbrojích mezi nejbližšími nás upozorňuje: „totéž se může stát i vám, když za mnou půjdete.“ A ono se to dělo. Děti, které přestoupily z víry svých otců, ke křesťanství bývaly nezřídka považovány za zrádce tradice a stávaly se z nich vyděděnci. První křesťané byli pronásledování. Pro víru umírali na mučidlech. To se táhne celými dějinami. Později, když si už mocná církev vytvořila svůj vlastní smrádek a teplíčko, sama popravovala ty, kteří rušili její klid na práci a znovu na světlo vynášeli Ježíšův radikální nárok. Ne nadarmo to byl byl Jan Hus, kdo řekl: „Kdo říká pravdu, hlavu si rozbíjí.“ Však taky brzy pro pravdu hořel.
Žijeme v době a zemi, kdy křesťanství, naše víra není vnějším okolnostmi přímo napadána. Nic nás nenutí škrábat se na hranici jako Jana Husa. To by nás ale nemělo vést k tomu, že spočineme v gaučovém pohodlíčku nicnedělání. Jinak se jako církev, jako křesťané zpronevěřujeme Ježíšovu nároku a nezasluhujeme si více než lhostejnost. Je stále tolik míst, kde se lásky nedostává a vládne nepokoj. Je na nás, aby nás to nenechávalo lhostejnými, i když nás to bude něco stát.
Existují mezi námi lidé, kteří mají vytříbený cit pro spravedlnost. Kdo mají čidla pro to vnímat, kde se děje bezpráví. Kritizovat ho a nabízet alternativu. V pátek mně dojala slova Johanny Nejedlové, ženy, která bojuje proti sexuálnímu násilí na ženách. V anketě časopisu Respekt se jí ptali. „Kdyby svět za rok skončil, co byste si do té doby dala za úkol?“ Jiní dotazovaní často odpovídají, že by se snažili ještě rychle procestovat svět, dočíst knihy, které jim leží na nočním stolku, nebo se konečně věnovat rodině. Nejedlová odpovídá: „Nic. Pořád jen plníme nějaké úkol. Jaký to má smysl, pokud už zbývá jen rok?“ Následně dodává: „Jenže pravděpodobně by to skončilo tak, že bych se musela přidat k lidem, kteří by se snažili zamezit chaosu, rabování a kolapsu.“ To je ono. Vidí, kde se děje bezpráví a staví se proti němu, i když to může vynést spory. Ve chvíli, kdy jde do tuhého, kdy se děje nespravedlnost, jedni působí druhým bolest, máme dvě možnosti. Můžeme zavřít oči a vydat se opačným směrem. To nám žádné rozbroje ani nepřátelství nepřinese. Zachováme si svůj pokoj a ten okolní nepokoj můžeme ignorovat. Ve chvíli, kdy se ale nepokoj obrátí proti nám, můžeme mít brzo jeho meč v zádech. Druhá varianta, jak odpovídat na nespravedlnost, je odpovídat láskou. To je ta Ježíšovská cesta. Jenže milovat druhé, znamená také zastat se jich, pomoci jim a nést jejich bolest. To přináší rozbroje, nepokoj a někdy i smrt.
Ježíš nás zve, abychom následovali jeho a milovali jeho. I v tom je dost tvrdý. Kdo miluje své rodiče víc než jeho, není ho prý hoden. Jenže právě v té lásce k Ježíšovi je přímo zahrnuta láska k druhým, k vlastní rodině, ale i k té široké rodině lidstva, které Bůh stvořil. Ježíš se nás tedy nesnaží odradit od lásky ke svým blízkým, ale jako vždy ten nárok lásky ještě rozšiřuje i na další. To je totiž ta jediná cesta, která vede k pokojném soužití, že z něj nakonec není nikdo vyloučen. Ať se nám to líbí nebo ne, jinak to nejde. Láska na úkor druhých má vždycky nějakou slepou skvrnu. Že to zní nesplnitelně? Možná ano. Rozhodně v lidských měřítcích.
Ale i toho si je Ježíš vědom. Proto zakončuje tím posledním a největším nárokem: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej. Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Je to prý staré vojenské pořekadlo vzaté ze zkušenosti boje. Kdo bojuje napůl, spíš si kryje záda nebo se rovnou dává na útěk, ten téměř s jistotou v boji nakonec stejně padne. Ten, kdo se pustí do boje ze všech sil, může jen získat. Spíš přežije. A když ne, tak alespoň padl pro věc, za kterou bojoval.
Když to vojenské přísloví používá Ježíš, říká vlastně toto: Vydat se za mnou, vám může přinést mnoho bolesti, ztrát, příkoří, nepokoje a možná i smrt. Je to ale zároveň cesta, při které získáváte vy i druzí. Je to cesta, na níž bojujeme proti bezpráví a bolesti a snažíme se společně hledat pokojné soužití mezi lidmi. Je to cesta, na níž společně vyhlašujeme válku nenávisti a hledáme, jak přes všechnu bolest, kterou to přináší, opravdu milovat. Je to náročná cesta, můžeme na ní mnoho ztratit, ale také se naučit opravdu žít, nalézt život. Ježíšova cesta dost stojí. Ale co nic nestojí za nic nestojí. A Ježíšova cesta nakonec mnohem víc přináší nejen nám, ale všem. Amen