Vrchlabí 14. 11. 2021, Michael Pfann
Texty: Introit 42,9, 1. čtení Mt 25,31–46, Kázání 2 Kor 5,1-10, 3. čtení Fp 3,20n, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 177, 678, 635, 378
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
zdravím vás ze své karantény o patro víš (snad děti moc nedupou). V dobré tradici první církve Vám posílám svoji epištolu Vrchlabským. Epištoly, tedy dopisy měly různé funkce: vyjádřit dobrý vztah autora, k adresátům, to je tento případ; pojednat nějaké důležité téma, také tento případ; napomínat, to není tento případ; povzbuzovat, to je tento případ. Snad Vám bude moje dnešní psaní o posledních věcech, povzbuzením, nebo jakousi výzbrojí do naší pandemické doby, a nejen do ní.
Ke konci církevního roku přichází na řadu biblické texty, které se zabývají právě posledními věcmi člověka. Koncem života. Smrtí. Posledním soudem. Ale zvláště tím, co bude po tom. Nějak tato tématika ostatně souvisí s podzimem, který kolem nás vrcholí. Listí ze stromů už téměř definitivně opadalo. Leží na zemi a pomalu se rozkládá. Málokdo vydrží nechat ho tam ležet a hnít. Přitom je to přirozený proces. Ze zetlelého listí se postupem času stává kompost, nová hlína, zázemí pro nový život. K tomu mu ale málokdy dáme prostor. A když ano, tak se spíš zdá, že jsme nepořádní. Není totiž příliš estetické dívat se na ten rozklad, na odcházení. Připomíná mi to slova písničky, která se zpívává na začátku velikonočních bohoslužeb o ženách, které šly k Ježíšovu hrobu:
„balzámem zpomalit zánik a zapomnění,
na chvíli podržet, co bylo a co není.“
Činnost žen ztrácí smysl, když vstupují do prázdného hrobu. Přitom získává smysl jejich život, jak na konci bohoslužeb zní: „smrt již nemá práva, vítěz ty a král.“ Ale nespěchejme ještě do finiše.
Abych se poučil od zkušenějších, začetl jsem se při přípravě kázání do nové knihy Pro smrt uděláno. Někteří už ji máte doma, případně doporučuju si ji pořídit, nebo půjčit. Je to kniha živých rozhovorů o posledních věcech, jak se píše v podtitulu. Jde o rozhovory s asi dvěma tucty lidí, kteří mají nějakou zkušenost se smrtí, buď tím, že jsou jí věkem blízko, nebo třeba pracují v hospicu, či v nemocnici. Jsou to ohromně zajímavé, hluboké rozhovory. Často se v knize opakuje, že jsme v naší společnosti smrt vytěsnili. Nemluvíme o ní, a když, tak nějak nešikovně, vyhýbavě, nebo příliš technicky a míjíme přitom ty důležité otázky. Jako bychom chtěli cestu ke smrti a smrt odhrabat podobně jako to podzimní listí. Udělat pořádek a dívat se na vysmýčenou realitu bez známek zániku.
Přitom ke smrti všichni spějeme a spějí k ní i naši blízcí. Přemýšlíme o ní. Týká se nás. Tak proč o smrti, o posledních věcech také společně nemluvit? A taky o tom, co přijde po ní.
Říká se, že lidé často začínají o smrti přemýšlet více, když se přehoupnou přes padesátku. Jestli je to pravda, sám zatím nevím. Ale ta současná zvláštní doba, kdy se znovu rozjíždí, kdo ví už kolikátá vlna pandemie a čteme počty nakažených, hospitalizovaných, ale i zemřelých a některé z nich i známe – takhle situace ze smrti znovu udělala téma pro nás všechny. I když mnohdy v dost zvláštní podobě. Hrozba nákazy, anebo přímo prodělaná nemoc i nám mladším téma umírání, či přímo strach ze smrti přinesla blíž. Ostatně sám s vámi dneska nemůžu být právě proto, abych někoho z vás nenakazil nemocí, která může být i smrtelná. My sami nemáme nijak hrozný průběh, takže vlastní smrtí jsem se zatím příliš nebál. Ale když v posteli vedle vás v noci sípou a nepěkně kašlou vaše malé děti, máte přeci jen různé myšlenky. (Už je jim celkem dobře.) Snad si tedy můžu dovolit mluvit o smrti i já, i když mám tu padesátku ještě v poněkud dlouhodobějším výhledu.
Ostatně, Jiřina Šiklová ve zmíněné knížce na otázku „Kdo nemá chuť o smrti mluvit?“ odpovídá: „Ti blbci středního věku. Starší člověk se většinou smrti nebojí. Buď je věřící, a pak to má vyjednaný nebo není věřící a ví, že se o holt nějak zvládne.“ Je tedy asi dobré přijmout tu její výtku a učit se o posledních věcech mluvit, ať se nechováme, jak ti její blbci. Šiklová zároveň těmi pěknými slovy: „je věřící, a pak to má vyjednaný“ otevírá téma, kterým se dneska zaobírá také apoštol Pavel. Ten se o posledních věcech mluvit neostýchal, protože taky věděl, věřil: „že to má vyjednaný.“ O posledních věcech, o smrti Pavel totiž mluví z pohledu nového života, který přichází od Pána Boha. V něm se celé to uvažování o životě a smrti staví do jiného světla. Obrací.
Pavel mluví v obrazech. Mluví o příbytcích. O stanech a domech. A taky o člověku na cestách v cizině a o člověku doma. Když čteme ten Pavlův dopis důsledně, tak on vlastně o smrti přímo nemluví. Mluví o životě současném a budoucím. Ten předěl smrti pro něj v jeho vnímání věci nemá až tak rozhodující význam.
Pavel tedy jednak mluví o životě teď a tady. O životě v našem fyzickém těle. To je pro něj ten život, o kterém mluví jako o stanu. Stan je dočasný příbytek, který jsme si postavili vlastníma rukama z pár tyčí a kusu celty. Dá se v něm přenocovat noc, dvě, někteří to zvládnou týden i dva (naši skauti i tři). Ale je to bydlení prozatímní. Před větrem chrání částečně, před vodou do určitého sloupce a před padajícími větvemi už jen sotva. Připomíná tak vlastě všechny možné hranice života, jeho omezení, bolesti, pochybení.
Tak nějak vystihuje Pavel náš současný život – jako dočasný. Vlastně svého druhu výlet, cestu do ciziny. Připomíná mi tím slova, která s určitou dávkou černého humoru v knize o smrti pronáší biolog a filosof Stanislav Komárek. Ten říká, že z hlediska smrti, která čeká každého, jsme svým způsobem všichni vlastně nebožtíci na dovolené.
No, a pak Pavel také mluví o tom druhém, o životě přicházejícím od Boha. To je podle Pavla Boží příbytek. Festovní dům, s pevnými základy. Věčný. V nebesích. Ten jsme nepostavili vlastníma rukama. A tak ho podobně jako ten dům na písku jen tak neprofoukne kdejaká bouřka. Nesmetou ho vlny. Nehrozí, že jsme ho špatně přikolíkovali k zemi. Naše nedostatky už v něm totiž nehrají roli. Tohle je pro Pavla skutečný domov. „Být doma u Pána“, je pro Pavla naplněním života. Cesta pozemským životem je vlastně cestou po cizích krajích. Jakousi dovolenou – byť dobře naplněnou. A odtud Pavlovi vede cesta k Bohu jako cesta domů. Cesta domů – tak se přeci jmenuje ten hospic.
Ale ten profukující pozemský stan a věčný dům v nebesích pro Pavla nepředstavují oddělené protiklady. (Pavel je totiž to, čemu se říká dialektik. To znamená, že dokáže vidět vztahy mezi protiklady.) Náš pozemský život a život v nebesích od sebe nejsou neprodyšně odděleny. Nestojí oddělené zamčenými dveřmi. Proto pro Pavla v jeho slovech vlastně smrt nahraje tak zásadní roli. Není totiž tím rozhodujícím předělem. V Pavlově pojetí víry a taky v tom Ježíšově se totiž život věčný neděje až na věčnosti. Život věčný žijeme už dnes. Od toho je věčný. Prorůstá do toho časného. To znamená, že ten pozemský stan a dům v nebesích nestojí v bytostném protikladu. Pavel to vidí z druhého konce. Současný život vnímá z hlediska toho přicházejícího. To, co přichází, do sebe už částečně vstřebává něco z toho, co žijeme dnes.
A tak je to pro Pavla s těmi příbytky spíš tak, jako kdybychom si doma sbalili do krosny na záda stan a vyrazili do světa. Občas ho rozbijeme někde hodně daleko, někdy kempujeme na zahradě za domem, jako děti, které ví, že se mohou přijít na noc schovat domů. Kdo cestuje rád jako já, ví, že aby člověk mohl na cestě zažít opravdu pořádné dobrodružství, mohl se něco nového naučit a ideálně udělal cestou i něco dobrého, musí nejprve mít dobré zázemí doma. Musí vědět, že se má kam vrátit. Kdo ví, že ho doma nic dobrého nečeká, nebo dokonce domov nemá, tomu se špatně cestuje. Spíš se potácí a zabíjí čas. Kdo ví, že s tím, co cestou rozdal i s tím, co cestou nasbíral, se má kam vrátit, tomu se cestuje dobře a taky smysluplně. Jeho cesta může být bohatá a naplněná.
Takhle nějak jsou pro Pavla život věčný a život pozemský propojené. Podobně to v té knížce rozhovorů vyjadřuje farář a skladatel našich oblíbených písní Miloš Rejchrt: „Smrt mi žádnou naději nepřináší, ale také mi ji nebere. Smrti navzdory mám naději. Není to tak, že to pravé, ten odvaz, bude teprve potom, až po smrti, to ne. Věčnost začíná dnes. Ale třeba ty odvazy, co byly předtím, nějak vyvstanou v novém světle a ještě se to pročistí a vygraduje.“
Věčnost začíná dnes. To je myslím ono. Věčnost začíná dnes. A proto Pavel může mluvit o známé lidské zkušenosti, že se na jednu stranu můžeme těšit, nebo alespoň být zvědaví na to, co nás u Boha v nebesích čeká a zároveň se zuby nehty držet našeho pozemského žití. Tím, že něco z toho dobrého můžeme už dnes prožívat a sami vykonat, dává našemu životu smysl. Děje se to podle Pavla totiž s podporou Ducha svatého, který k nám přichází právě z té Boží věčnosti. Proto začíná věčnost už dnes.
Protože Pavel má výhled k věčnému životu, nezaobírá se výhradně smrtí. Ale to vůbec neznamená, že by ji vytěsňoval, že by nevnímal ohraničenost pozemského života. Naopak mluví o jeho konci a mluví i o Božím soudu, který na jeho konci prý čeká. Právě tenhle rozhodující milník na cestě je tím, co nás vyzývá, abychom ten život pozemský prožili dobře. Abychom se Pánu „líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.“ píše přímo Pavel. To abychom u toho Kristova soudu mohli uslyšet jeho slova „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ – To, oč v životě vážně jde, se projevuje ve vztazích. Jde o ty vztahy s druhými. To znělo i z rozhovorů v oné knížce.
Pavel vnímání pozemského a věčného života obrátil. Věčnost i pro něj začíná dnes. A proto může říct, že cestou do onoho nebeského domova to smrtelné teprve bude pohlceno životem. Jako bychom se smrtí teprve dostávali do života naplno. Smrt tím neztrácí na váze, nepřestává nahánět strach, ani bolet. Ale s tou Pavlovou vírou se dostává do jiného světla. Pozemský život od narození postupně odchází, ale spolu s tím přichází život nebeský. Jím se náš život naplňuje. Je to taková zvláštní, překvapivá cesta domů. Amen