Strážné 24. 12. 2021, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 96, 10–12, 1. čtení Lk 2,1-20, Kázání Tit 2,11-14, 3.čtení Ef 2,10
Písně: Byla cesta byla ušlapaná, S 6, S 447, S 339, EZ 281
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
to, co se dneska stalo, vyžadovalo velkou odvahu.
Velkou odvahu musela mít Marie. Dívka na prahu puberty měla odvahu přijmout své dítě. Měla odvahu přijmout své dítě, přestože byla mladičká, nezkušená, neprovdaná. Měla odvahu přijmout dítě, které k ní přicházelo za neslýchaných okolností – a od Boha. Vysvětlujte někomu takové věci! Měla odvahu v devátém měsíci, když byla na spadnutí, trmácet se na oslovi kamsi do háje. Měla odvahu porodit. Můžete snad namítnout, že neměla na vybranou. Jenže porodit dítě chce spoustu odvahy, i když nemáte na výběr. Zvlášť, když je to v cizí vsi, v noci, ve stáji, bez porodní asistentky, mezi dobytkem.
Spoustu odvahy musel mít taky Josef. Když se dozvěděl, že jeho snoubenka je v tom, mohl se otočit a zdrhnout. Měl ale odvahu vzdorovat vesnickým drbům i o odsudkům strážců dobré morálky a společenských konvencí. Měl odvahu postavit se za tu, kterou si chtěl vzít a postarat se o začínající rodinu. Měl odvahu se stát otcem dítěti, které nepočal. Měl odvahu stát se adoptivním otcem zázračného dítěte.
Možná je troufalé to takhle říct, ale spousty odvahy musel mít také Bůh. Měl odvahu přijít do světa, i když dobře věděl, jaké neřády tu panují. Měl odvahu přijít mezi lidi, i když musel dobře vědět, že mu od narození půjdou po krku. Mocný Bůh musel mít spoustu odvahy, když se rozhodl přijít na svět jako malé dítě. Těmi malými pěstičkami si moc bezpečí nevytlučete. Mohl přijít s duněním hromů a zástupy nebeských armád. V moci a slávě. Místo toho Bůh přišel na svět v neslavné stáji, bezmocný jak zrovna narozené děcko. To chce velkou dávku odvahy.
*
Jenže víte co, bez odvahy toho moc nezměníte. A tuhle noc se toho změnilo spoustu. Jako když vší silou třísknete do kusu železa, až vám zalehnou uši a rozbrní ruce, tak velký kotrmelec tuhle noc udělaly celé dějiny. A přitom se to stalo potichu, bez řinčení, mimo zorné pole lidstva, kterého se ty velké věci týkaly. Té noci došlo ke katarzi lidských dějin. A katarze znamená očištění.
Chtěl bych říct, že uprostřed té noci z vrat betlémské stáje do světla vyšlehnul paprsek světla. Ale vlastně nevím, jestli si na ten noční porod vůbec měli mladí rodiče čím posvítit. Nechci to idealizovat. A stejně té noci do světa „zazářila milost, která přináší spásu, záchranu pro všechny lidi“. Tak jsem to četl. Zazářila milost – pro všechny lidi. Ono se to nejspíš nemohlo stát v jiných kulisách než v takto bezmocných. Mocnářů, kteří rozráželi brány měst v čele ozbrojených armád, už svět viděl celé davy. Nakonec stejně jejich království padla a je sežrali červi. Pokud měla přijít do světa opravdová změna, musela přijít úplně z jiného směru. Koloběh násilí a nenávisti, křeččí kolo průšvihu, který rodí další průšvih, nepřemůžete tak, že taky začnete běhat do kola. Je třeba smést ze stolu šachovnici a nabídnou úplně jiná pravidla hry. To chce odvahu. Proto té noci neplály bojové pochodně, ale zazářila Boží milost. Koloběh lidských průšvihů zlomil ten, kdo se rozhodl lidem jejich průšvihy odpustit a nabídnout jim novou šanci. Bezmocný Bůh nabídnul lidem cestu, v níž je prostor i pro lidskou bezmoc. A tak milost pro všechny lidi září od bezmocného dítěte.
*
Možnost bojovat za dobrý svět bez brnění, ta přináší do světa opravdovou moc něco změnit. To je ta katarze dějin, očista lidí, aby mohli začít znovu a lépe. A zase znovu, a znovu, pokaždé, když to pokazí. Žít dobře tomu se člověk učí, selhává, znovu začíná, trénuje, cvičí. Boží milost, která lidem zazářila jako záchranný maják, s mateřskou láskou a trpělivostí lidi učí žít podle nových pravidel. Milost – tedy odpuštění a láska – milost prý vychovává. Mění způsob, jak utváříme své vztahy.
Tak jsem to před chvíli četl z Bible. „Milost vychovává, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.“ Tak jsem četl. Ta slova zní jako moralismy, které lidi vyhání z kostelů. A já je na vás vytáhnu právě na Štědrý večer, když někteří z vás do kostela zas jednou po roce přišli. Mohl bych na vás začít hřímat řeči o bezbožnosti a světských neřestech. Zkusme se ale na ta stará slova podívat z jiného úhlu pohledu.
Zříci se bezbožnosti, to znamená nedělat ze sebe samých hlavní měřítko toho, jak mají věci být.
Zříci se světských vášní nutně neznamená, že musíme žít sešněrovaní ve škrobených šatech puritánství a moralismu. Zříci se světských vášní může taky znamenat, že nenecháme pohánět svoji činnost primárně prázdným břichem, ale také ohledem na druhé lidi, že nenecháme společnost řídit nadosobními silami finančních toků ale úsilím o dobré soužití, že k přírodě nebudeme přistupovat jako ke zdroji k ukojení vlastních potřeb, ale jako ke stvoření, jehož jsme součástí. A pak si klidně můžeme s radostí užívat dobrých Božích darů, dobrého jídla, pití a lidské lásky ve všech jejích neuchopitelných i dobře hmatatelných rozměrech. To všechno s vděčností, že jsme tolik dostali i s vědomím, že to jednak není všechno, jednak že to ještě není všechno.
Takže milost vychovává. Vychová prý také k tomu, abychom žili rozumně. Žít rozumně znamená zamyslet se, než se do něčeho pustíme. Vnímat věci v souvislostech a lidi ve vztazích.
Žít spravedlivě, znamená nelézt nahoru po zádech druhých, neohřívat se v lesku úspěšných, ale vnímat tiché volání bezmocných a odstrčených.
A žít zbožně? Ani to neznamená límečky upnuté ke krku. Žít zbožně daleko víc znamená, žít s vědomím, že za život nevděčíme sami sobě. Žít zbožně znamená uvědomovat si, že díky Bohu můžeme žít podle těch nových pravidel hry, které připouští lidskou bezmoc a umožňují nové začátky. Žít zbožně také znamená, že víme, odkud čerpat odvahu bojovat za lepší svět, přestože v ruce nemáme ohnivé meče.
Když to člověk takto rozříká, tak už ta slova snad nejsou tolik cítit žluklým voskem kostelních svící. Zopakuju je: Milost nás vychovává k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně. A to všechno v tomto věku. Ne až jednou, ale tady a teď můžeme žít nově a jinak. Jako by se tu otevíral program dobrého soužití. Díky té milosti, která lidem zazářila z porodního sálu uprostřed stáje, dostáváme možnost vyváženěji a lépe uspořádávat své vztahy k sobě samým, k druhým lidem, ke světu, v němž žijeme i k Bohu. Takhle se mění svět, takhle přichází spása, záchrana mezi lidi.
*
Odhodlat se pro takový život podle nových, milostivých pravidel hry chce odvahu. A také to chce naději, že to má smysl. Naději, že to má smysl, musela mít Marie, když se k porodu položila na zem ve stáji. Naději, že to má smysl musel mít Josef, když se k Marii neotočil zády. Naději, že to má smysl, musel mít Bůh, když se rozhodl narodit se na svět jako lidské mimino. Někde v nich musel být větší či menší světlo naděje, že tyhle neslavné začátky, vzdor všem velkým porodním bolestem, zadělávají na slavnou budoucnost. Museli nějak cítit, že bezmocné dítě má moc vrazit klín do kola lidských dějin a přinést jim katarzi, očistit lidi a otevřít jim novou budoucnost – spásu z bludných kruhů pro všechny lidi. Protože právě v lidech, v lidech, kteří žijí v těchto polednících a rovnoběžkách, má Bůh zalíbení.
Marie, Josef, Bůh otec a Bůh syn – Ježíš, prazvláštní svatá rodina. Ale oni všichni museli mít naději. A v téhle naději, a taky v milosti, nebo lásce, která mění pravidla hry a ve víře, že Bůh má v lidech zalíbení se rodí odvaha. Bůh měl odvahu, když se narodil jako bezmocné dítě Ježíš, aby změnil svět. Tak se nebojte, z odvahy bezmocného dítěte můžeme i my čerpat odvahu se na té změně horlivě podílet. A to není málo. To je moc. Amen