Vrchlabí a Strážné 2. 1. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 8,2.4, 1. čtení Lk 4,16–21, Kázání Zach 8,3–5.23, 3. čtení Židům 13,8, pož. Fp 4,7
Písně: 118, 478, 303, 620, 409
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zaslíbení.“ Tak jsme to slyšeli o Vánocích. Vánoce ještě neskončily, trvají až do svátku Zjevení Páně, který je před námi tento čtvrtek. Proto bych Vám rád něco z toho Vánočního pokoje mezi lidmi propašoval i do začátku začínajícího kalendářní roku. Boží pokoj a Boží přítomnost není něco, co se vyčerpává v těch pár hodinách relativního klidu, který jsme schopní vyšetřit k vánočnímu stromečku. Ta zpráva platí i dál: Narodil se Immanuel. To znamená Bůh je s námi. Narodil se Ježíš, to znamená, Bůh je s námi. Nevynesli jsme ho pryč s použitým balícím papírem, zůstává s námi i nadále. Je nám přítomný.
Boží přítomnost přináší pokoj. Tak o tom mluví prorok Zachariáš. Slyšeli jsme právě část jeho proroctví. Zachariáš mluví k Izraelcům, kteří nově budují své město Jeruzalém a svou společnost. Základem jejich soužití má být víra v Hospodina. Izraelci proto uprostřed ruin staví chrám. Chrám má symbolizovat přítomnost Boha mezi jeho lidmi. Ti doslova věří, že po dobách zajetí a společenského rozkladu se s dostavbou chrámu Hospodin vrátí mezi ně. Zachariáš je upozorňuje, že datum Božího návratu nemohou stanovit sami budovatelé. Svůj kalendář si Bůh spravuje sám. Zachariáš ale zároveň dobře ví, že už v té naději v Boží přítomnost, je Bůh přítomen. Proto líčí nadějné vize Boží přítomnosti. A je to dechberoucí krása.
Umění lépe než exaktní jazyk umí zpřítomnit hluboký prožitek. Proto Zachariáš líčí Boží přítomnost skrze poetické obrazy. Už samy ty obrazy nesou něco z pokoje, o němž chtějí vypovídat. Vánoce, které ještě stále trvají, jsou svátky pokoje. Slyšíme to tak často, že už jsme se k tomu stali skoro imunní. A přece, v tom malém děcku, které se narodilo venku na větru, přišel do všech bouří a zbořenišť tohoto světa Bůh. Tak se naplnilo to Zachariášovo proroctví. Bůh je s námi. Imanuel. Jeho přítomnost se projevuje pokojem. Zaposlouchejme se do těch Zachariášových básnivých obrazů a zkusme prožít ten pokoj.
Pojďme to prožít. Zapomeňme nyní na všechno, co jsme nestihli do Vánoc ani do Silvestra vyřídit a šuneme si to do nového roku, na všechny nevyřízené maily, neuspořádané šuplíky, nevyřčená přání. Nechme to stranou. Pohodlně se usaďte. Zhluboka se nadechněme, vydechněme. Uvolněme se, poslouchejme a zkusme prožít něco z toho pokoje.
Ten první Zachariášův obraz je krásný. Když jsem ho prvně četl, úplně mi vyrazil dech. Zní takto: Toto praví Hospodin zástupů: Opět budou sedat na náměstích Jeruzaléma starci a stařeny, každý s holí v ruce pro vysoké stáří. Náměstí toho města budou plná chlapců a děvčat; ti si budou hrát na jeho náměstích. Náměstí a ulice vysněného Jeruzaléma, tedy města pokoje jsou plné starých lidí a dětí. Jsou tam, protože je tam bezpečno. Je mír a lidé se tak mohli dožít klidného staří. Bez starostí ho tráví se svými vrstevníky. Mohou sedět a tlachat. Mohou odpočívat a povídat si – bez roušek, na čerstvém vzduchu, pod teplým nebem. Slunce uvolňuje zkřehlé klouby. Čerstvý vzduch pročišťuje myšlenky. Nese vůně, které přináší staré vzpomínky. Odněkud zní hudba. Je klid a mír. Okolo běhají děti.
Děti pokřikují a skotačí. Je bezpečno. Žádná rychlá auto. Neohrožuje je ani hlad, ani válka, ani závadné internetové stránky. Čas boží přítomnosti, je čas, kdy si děti mohou hrát. Na vzduchu je hezky. Běhají po venku – společně. Lezou po stromech. Cákají po sobě v kašně na náměstí. Kopou do míče. Jen občas je rodiče zavolají oknem na švestkové knedlíky nebo na limonádu. Jinak o ně nemusí mít obavy. Vědí, že na ně ty staré dámy a pánové posedávající na lavičkách dohlídnou. A děti mají veselo. Bezstarostně si hrají.
No není to krása? Obraz pokoje, jako soužití mladých a starých. Sdílený veřejný prostor. Nikdo se se sluchátky v uších neschovává za obrazovky mobilních telefonů. Lidé jsou spolu, napříč generacemi. Je to otevřená společnost, kde má každý své bezpečné místo.
Ten Zachariášův obraz ve mně vyvolává vzpomínky. Snad i ty pomohou přiblížit to pokojné rozpoložení. Mám rád středomořské státy. Izrael, Itálii a podobně. Je tam teplo a slunce. Díky tomu tamní společenský život běží jinak, než jsme zvyklí v mírném podnebí ve vnitrozemí. Lidi mohou trávit čas po ulicích. Mám před očima vzpomínku z jakéhosi městečka v jižní Itálii. Velké prostorné náměstí, radnice, restaurace a stromy. Žádná auta. Na jedněch lavičkách sedí staří pánové v oblecích, kloboucích a s holemi v rukou. Na druhých lavičkách staré dámy. Sedí, pokuřují, povídají, nebo společně mlčí. Úplně jako z té Zachariášovy vize. Uprostřed města je pro ně stále dost místa a dost klidu. Jen ty děti tehdy byly nejspíš ve škole.
Podobnou vzpomínku mám ze starého Jeruzalémského města. Křivolaké uličky s kamennou dlažbou jsou lemovány obchůdky se vším možným turistickým šmukem. Před obchůdky a kavárničkami na dřevěných krabicích posedávají staří chlapi. V ruce hrnek s kávou s kardamomem, nebo se silným sladkým čajem, mezi sebou stolek a na něm rozložené dřevěné hrací desky na vrhcáby, tedy backgammon, hebrejsky tabla. Sedí, hrají, hlasitě klábosí.
Další vzpomínka. Vidím před sebou hloučky děcek, jak se šinou po děravých ulicích v české vesničce na Ukrajině. Pokřikují a blbnou. Pětiletý kluk nastoupí na vysoké staré rozvrzané kolo po starších sourozencích. Sotva dosáhne na řídítka a šlape na druhý konec vesnice vyzvednout kamaráda. Potom společně cosi podnikají, okolo líné horko a letní prázdniny. Sami jsme to tak s bráchy a kamarády u nás na vesnici jako malí dělávali. Na silnici před kostelem jsme hráli hokej. Život vesnice se odehrával po venku.
Proč zmiňuju své vzpomínky? Ze všech těch vzpomínek na mě dýchá uvolněný klidný duch. Bezstarostnost a pokoj. Pospolný společenský život. Na druhou stranu, nemalujme si to příliš romanticky. Všechny tyto mé vzpomínky jsou vytržené ze souřadnic společenského a politického života všech těch zemí, který ve všech případech je všechno jen ne růžový. Tím se liší mé vzpomínky sahající do minulosti od té vize, kterou Zachariáš maluje do budoucnosti. A přeci ta jeho vize s námi dělá něco už dnes v situaci našeho života. Pokud se mi povedlo vylíčit ty obrazy přesvědčivě, snad vám z těch představ a vzpomínek zaválo kousek toho klidu a pokoje. Možná se vám podařilo do něj alespoň trochu uvolnit.
Zachariáš líčí přicházející pokoj. Přitom se ale netváří, že už dnes je všechno v pořádku. Vánoce se pravda nazývají svátky pokoje. Někteří z vás je tak jistě také zažívali a ještě zažíváte. Někteří jste se možná nevyhnuli stresu. Na některé se klepe za dveřmi nového roku. Někteří z vás si možná právě o Vánocích zvláště palčivě uvědomovali porušené lidské a rodinné vztahy. S tím ta prorocká vize velmi dobře počítá, zvláště na těch místech, která jsem dnes přeskočil. Zároveň ale prorok upozorňuje, že všem dnům není konec. Otevírá naději pro proměnu. Připomíná Boží požehnání. Ještě silněji to zaznívá z toho příběhu o narození Krista. Malý Ježíš se narodil do všeho jiného, jen ne do utěšených osobních, rodinných, společenských a politických vztahů. Právě proto přišel, aby všem těmto vztahům dal novou naději. Zachariáš dvakrát říká: Nebojte se! Nebojte se!. Podobně Josef, když si láme hlavu, co dělat se svou těhotnou snoubenkou slyšel: Neboj se! Totéž slyšeli pastýři jdoucí za narozeným Ježíšem: Nebojte se! Bůh je s vámi. Bůh je s námi. To není zpráva, která zaznívá v nějaké načančané virtuální realitě.
Je to zpráva, která k nám zní právě tam, kde jsme, ať už se cítíme jakkoli. V tom je její síla. Nevybírá si ten nejvhodnější čas. Nebere si servítky, ale zaznívá venku na větru, zapomenutým rodičům s malým děckem a okolo stojícím, na okraji města, daleko od bezpečí domova, ta zpráva zní, ať už zrovna panují jakékoli povětrnostní podmínky. Právě v nich se otevírá nová naděje. Právě do nich, do všech našich bouřek, vyhnanství u ruin za námi přichází Bůh. Právě v nich se rozhošťuje pokoj. Je to tak dobrá zpráva, že nelze si ji syslit pro sebe. Je to zpráva, která mění životy všech.
Tak zní také závěrečná Zachariášova vize: Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: ‚Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.‘“ Je to pokojný obraz smíření národů. Kde je přítomen Bůh, tam je to cítit. Zkušenost jeho pokoje se šíří jako kruhy na vodě. Je to věc veřejná. Druzí přicházejí a chtějí té kráse být nablízku. Jako malé děti se chytají za nohavice těch, kdo už ví, kam míří. Spolu s nimi se znovu učí chodit.
Při této prorokově vizi se mi v hlavě vynořil ještě jeden obraz. Jedna moje kamarádka vyrůstala se starou kolií. (A rodiči.) Když si jako děti hrávaly na dece, pes dával pozor, aby se neodplazily pryč. Když se moje kamarádka učila chodit, chytala se té staré kolie za dlouhé chlupy. Pes držel a ona se pomalu zvedala na vlastní. V této mezidruhové spolupráci se nakonec naučila chodit.
Připomíná mi to ten Zachariášův obraz. Lidi ze všech stran světa odhazují staré sváry. Říkají ‚Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.‘ Chytají se těch, kdo míří k Bohu. Těch, kdo kráčí s Bohem. Společně kráčí a přidávají se další a další. A tak se naplňuje dávné Boží požehnání.
A my věříme, že ten, kdo jde vepředu, ten jehož roucha se chytají lidé všech jazyků světa, je malé děcko. To děcko se narodilo o Vánocích. Dalo nám tolik naděje, že i my můžeme věřit, že zažívat pokoj je možné. Že pokoj, klid a vzájemnou blízkost je možné zažívat nejen o Vánocích. Boží pokoj vychází mezi lidi a razí si svoji cestu i do každodennosti kalendářního roku. To bych Vám na sklonku Vánoc a na začátku nového roku přál, abyste Boží pokoj vycházející od dítěte narozeného bez střechy nad hlavou, mohli prožívat i v tomto novém roce. Přeju vám do něj, abyste mohli i nadále žít z té radostné zprávy Vánoc: Nebojte se! Narodil se přece pán Ježíš! Pojďme společně. Slyšeli jsme, že s námi je Bůh.‘ Pokoj s vámi! Hebrejsky: Šalom alejchem. Arabsky. Salam alejkum. Pokoj s Vámi. Amen