Jakub Kašpar, kázání při rodinných bohoslužbách se křtem Julianky Pfannové
Biblický text (Mk 4,3-9):
„Slyšte, vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je.
Jiné padlo na skalnatou půdu, kde nemělo dost země, a hned vzešlo, protože nebylo dost hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo.
Jiné zase padlo do trní; trní vzrostlo, udusilo je a zrno nevydalo úrodu.
A jiná zrna padla do úrodné země a vzcházela, rostla, dávala úrodu, a přinášela užitek i třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.
A řekl: Kdo máš uši k slyšení, slyš!“
Milé děti, milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
slyšeli jsme právě příběh. Příběh, který nevyprávěl nikdo jiný, než Ježíš Kristus osobně. Pán, za kterým před hodně dlouhou dobou v Izraeli chodily spousty lidí, aby si poslechli právě to, co jim bude povídat. Víte někdo, před jak dlouhou dobou to vlastně bylo? Ano, už je to dva tisíce let, to je hrozně dlouhá doba. Vždyť kolik let je nám? A teď si to vezměte – bylo to před časem, který je tisíckrát delší, než celý dosavadní život Julianky, dvěstěkrát delší, než život Johanky, čtyřicetkrát delší, než celá ta doba, kterou jsem na tomhle světě já. A přesto, že je ta doba tak dlouhá, příběhy, které tehdy lidem Ježíš vyprávěl, ještě dnes posloucháme v kostelích, čteme si v nich večer před spaním, nebo ráno, než jdeme do práce nebo do školy, hloubají nad nimi spousty moc moudrých žen a chytrých pánů. Proč?
Je to proto, že ty příběhy v sobě obsahují něco, co nás i po těch mnoha staletích zajímá, doslova fascinuje. Něco moc důležitého: můžeme tomu říkat třeba Pravda.
Zajímavé na těch příbězích je ještě něco dalšího – často jsou to taková tajemná povídání, kde se ta Pravda schovává jako nějaké tajemství. Těmhle Ježíšovým tajemným příběům se říká podobenství. Podobenství proto, že ten příběh sám vlastně vypráví o něčem ne přímo a rovnou, ale jakousi bajkou nebo pohádkou, která je podobná tomu skutečnému, té Pravdě, o kterou v příběhu ve skutečnosti jde. Znáte nějaké jiné takové podobenství? (velbloud a ucho jehly, o družičkách, které se těší na svatbu a ženicha, o pánovi, co pozval úplně všechny lidi na hostinu…)…
Ten náš dnešní Ježíšův příběh vypráví o člověku, který šel s náručí plnou nejrůznějších semínek a rozséval je, kam ho napadlo – do příkopu u cesty, do křoví, někam na pastvinu, ale také do zorané půdy pole. Máte nějaké návrhy, co by to mohlo znamenat? Jakou velkou Pravdu v tom příběhu Ježíš schoval?
Ten příběh není jen o nějakém hospodáři nebo zahradníkovi. Vypráví ve skutečnosti o nás, lidech. O lidech od nejmenších dětiček, až po nejstarší stařečky a stařenky. Kdo jsme v tom příběhu ale my? Jsme ten rozsévač? Nebo semínka? Nebo jsme něco jiného? (půda) A co jsou ta semínka?
Ano, my jsme ta země, do která nejrůznější semínka padnou. V přírodě je to tak, že každé rostlince se daří v trochu jiném druhu země. Některá roste skvěle jen v dobře provzdušněné půdě plné živin, jiná roste výborně třeba v tvrdé půdě, udupávané neustálým pobíháním nějakých velkých tvorů – třeba koní, krav nebo lidí. Jsou rostliny které potřebují půdu suchou, do které jen občas naprší – některé rostou dokonce na pouštích. Jiné naopak potřebují vody spoustu – třeba taková rýže musí růst vlastně pořád ve vodě. Nebo mechy v lesích, které potřebují neustálý přísun vláhy a zároveň ji v sobě udržují pro jiné lesní rostliny – třeba ohromné stromy. Jsou dokonce rostliny, které potřebují, aby ta voda, kterou ke svému životu využívají, byla slaná.
To je důležité, protože i my jsme každý trochu jiný. Jeden od druhého se lišíme, máme každý trochu jiné zájmy, máme za sebou jiné zážitky, jiné zkušenosti. Tak trochu jako ty různé druhý půd, ve kterých rostou a ve kterých se mohou uchytit různé rostlinky.
Povězme si teď, kdo je v tom Ježíšově příběhu rozsévač? Ano, je to Ježíš, Bůh Otec nebo také Duch svatý. Může to ale být také někdo z lidí, kdo nás seznamuje s Božím slovem, s poselstvím lásky které nám sem na Zemi Ježíš přinesl a za kterým tenkrát před dvěma tisíci lety proudily ty zástupy posluchačů. To semínko je semínko víry – víry v Boha, který nás má všechny rád a po nás žádá hlavně a především jednu věc – abychom také měli rádi. Abychom měli rádi jeho a důvěřovali mu. Abychom měli rádi sebe a dobře se o sebe starali. A taky abychom stejně tak, jako máme rádi sebe, měli rádi i ostatní lidi kolem nás. Ty blízké – maminku, tatínka, babičku, dědečka, svoje děti, svoje partnery, přátele a kamarády – ale také lidi vzdálenější, se kterými se potkáváme třeba na ulici, ve škole, v práci…
Teď si na rozsévače zahrajeme. Chtěl bych poprosit Julianku, aby se stala rozsévačkou. Mám tady několik semínek a také květináček s půdou. Julianka semínka zasadí a za pár týdnů nám může ukázat, jak dobře se její setba uchytila.
Jaké semínko se uchytí právě v nás, záleží na spoustě věcí – na tom, jaká jsme půda, ale také na tom, jaké podmínky potom semínko k vyklíčení a růstu u nás bude mít. Bude mít semínko lásky velikou konkurenci jiných semínek, z nichž některá budou agresivnější a to Kristovo semínko přerostou, jako to trní v příběhu, který jsme si četli?
Nebo budeme příkopem u cesty, kde semínko sice má dost vláhy i půdy, ale taky sem chodí potravu hledat nejrůznější ptáci a sezobnou ho? Těmi ptáky mohou být třeba nejrůznější pochybovači a zpochbňovači, nebo posměváčci, kteří se nám pro naši víru v Boha, který je láska, budou vysmívat a pošklebovat. Nebo naše pýcha, ve které si budeme myslet, že to zvládneme přece nejlíp sami a žádného pánaboha po boku k ničemu nepotřebujeme, protože jsme sami dost dobří.
Nejsme půdou skalnatou, která třeba může mít na povrchu úrodnou vrstvičku, kde se semínko rychle uchytí a vyklíčí, ale po čase jeho kořínky narazí na kámen a rostlinka uschne? To je případ lidí, které třeba Ježíšovo poselství v nějaké životní situaci velmi nadchne, ale za chvilku zjistí, že to není jen pohádka, ale že by třeba měli ve skutečném životě něco změnit, třeba přístup k druhým lidem, a jejich víra v lásku zvadne, jako ta rostlinka. Často se také stane, že lidé ztrácí víru v milujícího Boha, když je nebo jejich blízké potká něco zlého ve světě – třeba nemoc, nebo dokonce smrt.
Ale také můžeme být půdou úrodnou, zavlažovanou, úrodnou, kde semínko Boží lásky vyklíčí, vyroste a vydá svou třiceti, šedesáti, nebo dokonce stonásobnou úrodu. A Ježíš říká – kdo má uši k slyšení, slyš. Asi jako kdyby řekl – slyšeli jste to? Tak si to dobře zapište za uši a pamatujte si to!
Jak se semínko uchytí, záleží i na mnoha vnějších okolnostech. V přírodě třeba na tom, jaké je v daném roce počasí. Jestli dost prší. Nebo jestli naopak neprší příliš a nechybí sluníčko a jeho teplo. V tom našem příběhu, u Kristova semínka Boží lásky, hodně záleží na nás, jak se v nás to semínko uchytí – jestli ho necháme nějaké ptáky sezobnout, jestli necháme jeho kořínky narazit na skálu a uschnout, anebo jestli mu dodáme dostatek živin a vláhy a dáme mu šanci vyrůst v košatou a plodnou rostlinku.
Tak já nám všem a dnes především Juliance a jejím rodičům i kmotrům, přeju, aby semínko padlo na půdu nejúrodnější. K tomu nám všem Bůh pomáhej. Amen