Vrchlabí 26. 2. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 31,2n, 1. čtení 1 K 13,1-13, Kázání Mk 8,31–38, 3. čtení Iz 2,2–5, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 757, 398, 318, 188, 425
Základ kázání Mk 8,31–38: A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
psát kázání, když u sousedů vypukne válka, to je výzva. Nejen, že není možné se na nic soustředit. Hlavně o čem mluvit, když nám tváří tvář té hrozné zvůli dochází řeč? Jaká volit slova, jak neplácat, když cítíme bezmoc před zvůlí mocných. Kde hledat naději, a přitom nelakovat věci na růžovo?
Někteří moji kolegové diskutovali, jaký biblický text zvolit, aby dobře reagoval na tuto situaci. Já jsem se rozhodl nehledat a zůstat u toho, který mi výběr perikop na dnešek předepisuje. Sám pro sebe jsem v tom vnímal jeden z těch tisíců malých kroků, jak si úplně nenechat lajnovat plán dne těmi svalnatými tankisty. Nenechat si diktovat program své-mocnými lidmi, ale vracet se k Bibli, vracet se k Bohu i teď a právě teď, má velký smysl. Protože pánu Boha přece jde o nás, o nás lidi tady a teď.
*
Je to ostatně to, co Ježíš vyčítá Petrovi, když mu říká: „Jdi mi z cesty, satane, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ Ježíš dobře vnímá, že tváří tvář utrpení a smrti, Ježíšově smrti, si Petr moc rychle nechá řídit své kroky těmi, kdo nahání strach. Ježíš učedníkům řekl, že on, Syn člověka, jde na smrt, kterou mu lidé a mocnáři mezi nimi připravují. A Petr si ho bere stranou a mírní ho. „Ztiš trochu hlas. Ohni hřbet. Nesnaž se tolik vyčnívat. Nemluv tak otevřeně. Ustup a ono se to přežene.“
Je to přirozený pud sebezáchovy, trochu se přikrčit, když se blíží nebezpečí. Jenže Ježíš se rozhodl bojovat proti strachu, který lidé nahánějí. Ježíš se rozhodl jít proti násilí a zvůli moci. Bojuje proti lidským snahám sedat si na Boží trůn. A proto se nemůže přikrčit. Přináší něco lepšího, a proto nemůže uhýbat. I když ta cesta k Božímu království něco stojí, stojí život. Ale co nic nestojí, za nic nestojí.
Ježíš o sobě mluví jako o Synu člověka. Navazuje tak na proroctví proroka Daniele. Ten mluví o Synu člověka jako postavě mezi nebem a zemí. O člověku, který se podařil. Tedy, který opravdu naplňuje účel, ke kterému byl stvořen. A tím je být obrazem Božím. Daniel staví Syna člověka proti mocnářům světa, které představuje jako dravé šelmy. Tyhle šelmy si to na svých tancích a křídlech válečných tryskáčů míří proti lidem, proti obrazům Božím. Syn člověka má podle proroctví sílu tyhle nenažrané šelmy přemoci. Nebude to vidět hned. Bude ho to stát život. Ale nakonec zvítězí – i když jinak, než se zdá logické. Boží soud, ke kterému Syn člověka usedá po Boží pravici, přinese spravedlnost. Tu Boží, speciální spravedlnost. Spravedlnost, která má místo pro ty, kteří žízní po spravedlnosti.
*
Ale cesta tam je náročná. Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od mocných tohoto světa a po třech dnech vstát. Ta cesta je náročná. A Ježíš na ní zve. Je náročná a člověk by se z ní rád nějak vymluvil. Vidíme to u Petra. „Ztiš trochu hlas Ježíši.“ A Ježíš mu odpovídá, „odstup ode mě satane, odstup pokušiteli.“ I když přesně přeloženo říká Ježíš Petrovi trochu něco jiného. Doslovně přeloženo říká: „Jdi za mě, jdi za mnou.“ To slovíčko za je důležité. Za – „jdi za mě, tam, kde mám záda.“ V tom můžeme slyšet dvojí. Jednak: „satane, jdi tam, kde mám záda. Nebo satane, jdi… No ještě kousek níž.“ Anebo ještě spíš a možná současně: „Ty mě pokoušíš, ale já ti říkám, pojď za mnou. Zařaď se do řady za mě a následuj mě, pokušiteli.“
Lidská, válečná spravedlnost by velela pokušiteli a vlastně tak trochu zrádci useknout hlavu. Ježíš ale nechce přistoupit na jeho hru a místo toho i pokušitele přetahuje na svou stranu. Jdi za mnou. A Petr jde. Ježíš nepřistoupil na zvůli mocných. A právě tím slaví jedno ze svých dílčích vítězství.
*
V tu chvíli se Ježíš obrací od Petra a učedníků k celým zástupům shromážděným kolem něho. Ježíš se obrací k lidem a i je zve na tu složitou cestu. Zve je, aby ho i oni následovali. Aby šli za ním. Neslibuje ale procházku růžovým sadem. Nic takového. Spíš pot, krev a slzy. Ty se z člověka řinou, když si na záda naloží kříž a jde.
To podle Ježíše obsahuje cesta za ním. Naložit si vlastní kříž na záda a klopýtat za Ježíšem. Prý se to tak tehdy dělávalo, když šel člověk na popravu. Naložili odsouzenci na záda příčné ráhno jeho kříže, vlastního popravčího nástroje a on si ho musel táhnout na popraviště. Trochu jakoby si kopal vlastní hrob. I Ježíš to tak měl. No a právě tohle je to, k čemu nás Ježíš zve. Ne, že by to byla zrovna lákavá nabídka. Ale cesta k lidem a pro lidi nikdy není snadná, a přec stojí za to.
A aby to ještě vyostřil, Ježíš dodává, že kdo by snad chtěl svůj život zachránit, ten o něj přijde. Kdo ale přijde o život pro Ježíše a jeho evangelium, ten svůj život zachrání. Zdá se to jako protimluv. Ale i tady Ježíš vychází z praxe. Říkal jsem to nedávno. Jde o přísloví odvozené z válečné tématiky. Kdo se uprostřed boje obrátí a dá se na útěk, nastavuje nepříteli svá nechráněná a zranitelná záda. Toho, kdo prchá, to nejspíš trefí. Kdo ustupuje zlu, toho to sejme. Ono to nejspíš trefí i toho, kdo jde do boje po hlavě. Ale ten alespoň ví, pro co umírá. A pořád zůstává možnost, že si taky svůj život tváří tvář smrti vybojuje a v tom případě nejen sobě, ale i dalším. Život můžete ztratit, ale nemůžete si ho koupit. Proto stojí za to za něj bojovat. Ale je to náročná cesta. Totiž ta, ke které Ježíš zve k následování.
*
To je to, co Ježíš nabízí. Bojovat jako o život, bojovat za život. Za nový život. Za život druhých. Za nové dimenze života. Ale nedělá to v kadencí kulometu, ani ostřím meče. Jde ještě těžší cestou. Cestou, která bolí ještě víc, protože se není zač skrýt. Je to cesta bezmoci. Je to k smíchu, jít do boje s prázdnýma rukama. Bezmoc není něco z čím se dá vytahovat. O bezmocných a trpících se v historických knihách nepíše, a když tak leda s lítostí, nebo pohrdání. Ježíšův příběh provokuje, protože dělá právě tohle. Jde napříč našim sebezáchovným instinktům.
Ale druhá možnost by byla přistoupit na válečnou logiku a to nechce. Popřel by svoje tažení za lidský život. Žijeme fakt v těžké době. Dlouho se říkalo, že žijeme ve výjimečném období, protože jen málokrát v historii trval mír tak dlouho. On tedy trval v naší oblasti, válčilo se jinde. Dnes už nám zbraně řinčí za humny. A my známe jména a tváře lidí, které válka přímo postihuje. Zlu a zvůli je třeba se jasně postavit. Neustupovat. Bible to říká na mnoha místech velice jasně.
Jsou různé cesty, jak to udělat. Jedna je ta, kterou na násilí odpověděli Ukrajinci. To je ta lidská, jiná jim nezbývá, nebo ji neumíme vymyslet. Pořád ještě žijeme na tomhle světě. Je to cesta krvavá. Nám nezbývá než stát za nimi, podporovat je seč můžeme a modlit se za mír.
Ta Boží, Ježíšova cesta je přeci ještě jiná. V té změti lidské pýchy, náročivosti a násilnosti, v které žijeme, jde Ježíš jinudy. Jde cestou utrpení, bolesti, bezmoci. Nehraje hru mocných. Nepřistupuje na hru smrti a jedině tak ji přemáhá. Nepoužívá její zbraně, a proto jejími zbraněmi nemůže definitivně prohrát.
*
Trpící Bůh je Bůh, který hluboce solidarizuje se všemi, kdo trpí. Bůh na kříži je Bůh popravených. Umírající Bůh je Bůh, který prožívá úzkost umírajících. Bůh bojující za život dodává sílu a odvahu k zápasu za život. A přitom pláče s lidmi v zákopech a ruinách. Uprostřed rokle šeré smrti Bůh křísící a vzkříšený dává naději, nekonečnou naději.
Spravedlnost Boží je mocným světa k smíchu. Ale i ty, kdo sedlají šelmy války, nakonec sežerou červi. Boží mír ale nepřijíždí na tancích. Boží spravedlnost přichází skrze hlubokou solidaritu s těmi, kdo trpí. A proto i ve všem tom bordelu světa stojí za to jít za Ježíšem. Protože Bůh, který miluje, nechává z hnoje vyrůst květ života.
Amen