Vrchlabí 13. 3. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 42,12, 1. čtení 5. Mojžíšova 31,6–8, Kázání Mt 26,36–46, 3. čtení Jan 3,20n, pož. Ž 67,2n,7b.8
Písně: 360, 256, 225, 333, 401
Matouš 26,36–46: Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ 37 Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. 38 Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ 39 Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ 40 Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? 41 Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ 42 Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ 43 A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. 44 Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. 45 Potom přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. 46 Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“
„Má duše je smutná až k smrti! Zůstaňte zde se mnou a bděte!“ Tohle říká Ježíš, milé sestry a milí bratři.
Smutek a úzkost. To jsou pocity, které pociťuje Ježíš. Ne jen tak ledajaký člověk, ale Ježíš cítí smutek a úzkost. O svém smutku mluví nahlas. Přiznává ho. A říká si o podporu, o pomoc. To prožívá Ježíš.
Únava a nároky nad vlastní kapacity. To pociťují učedníci. Ježíš kráčející na smrt je žádá o pomoc. Žádá je, aby mu byli na blízku a byli s ním vzhůru, dali na něj pozor. Učedníci na to ale nemají. Je to nad jejich síly a jsou unavení. To prožívají učedníci.
Myslím, že v těchto dnech války se dokážeme dobře najít v pocitech, které prožívá Ježíš i v těch, které prožívají učedníci. Nelze než necítit nekonečný smutek, když padají bomby na porodnice. A přiznejme si to, mnozí cítíme taky strašný hněv. Člověku to ale také nahání strach, cítí úzkost, když se ptá, kde se to všechno zastaví.
A zároveň snadno člověk cítí i únavu. Člověk má jen omezenou kapacitu pro vnímání utrpení, zvlášť utrpení druhých. Je to nad naše síly. Bylo by lákavé to všechno zaspat, přepnout kanál.
Smutek. Úzkost. Ale i únava a nároky převyšující vlastní kapacity. To je to, co prožívají postavy příběhu o Ježíšovi a učednících v Getsemanské zahradě. A myslím, že se nemýlím, když říkám, že leccos z toho prožíváme i my sami. A nemusí to nutně souviset s válkou. Těch vlastních smutků, strachů, únavy a nezvladatelných nároků máme spousty. Je ozdravné si to přiznat. Jedině tak lze s těmi pohyby ve vlastním nitru vědomě pracovat.
*
To je také to, co dělá Ježíš. Přiznává si svůj smutek a nahlas ho sdílí se svými nejbližšími. Jsou to apoštolové Petr a bratři Jan a Jakub Zebedovi. Nejužší okruh učedníků. S těmito třemi už jednou odešel na osamocené místo, aby se setkal s Bohem. Tak to známe z příběhu o promění na hoře. I tentokrát se v modlitbě chce setkat se svým Otcem.
Ježíš ví, že už má v patách vojsko. Toho dne s učedníky naposledy povečeřeli. Před jídlem jim Ježíš oznámil, že jeden ze stolující dvanáctky ho vydá do rukou vojákům. A už se to děje. Vojáci s Jidášem v čele pomalu mašírují od Jeruzaléma Ježíšovým směrem na Olivovou horu. Tam někde po cestě se rozkládá Getsemanská zahrada. Na jejím okraji zůstala sedět většina učedníků. Ježíš je tam nechal, chtěl být sám. Sám v modlitbě s Bohem. Ale přeci jen ne tak úplně sám. Proto si vzal tři zmíněné muže s sebou.
Přál si, aby ho jeho nejbližší v jeho těžké hodině podpořili. Aby mu byli nablízku, ve chvíli nejhlubší krize. Také snad trochu, aby stáli na stráži, kdyby náhodou vojáci dorazili moc brzo. Aby mu kryli záda, byli mu nablízku, cítili s ním. Těmto svým nejbližším svěřil, že jeho duše je smutná k smrti. S nimi sdílel svůj smutek, aby na to nebyl sám. Prosí je, aby s ním bděli, aby v tom byli s ním. I Ježíš potřebuje oporu svých blízkých. Potřebuje pomoc, když se bojí a cítí úzkost a nebojí se o ni říct. To si zapamatujme pro chvíle, kdy se se vším budeme chtít vypořádat sami. Jak bychom nepotřebovali my oporu a blízkost druhých, když ji potřeboval i sám Ježíš?!
*
Ježíš odchází o kousek dál, aby probojoval svůj vnitřní zápas. Podobně jako kdysi praotec Jákob na odlehlém místě, v noci, sám bojuje. Bojuje se sebou v nitru. Ale podobně jako Jákob také vlastně bojuje s Bohem – skrze modlitbu. Není to jen tak nějaká slovní přetahovaná. Je to ve skutečnosti boj o život. Ježíš nejde jako omráčené zvíře odevzdaně na porážku. Prosí Boha, aby ho je-li to možné, ten kalich minul. Cítí úzkost. Nežene se smrti nadšeně do náruče. Je smutný. Ptá se Boha, zda-li neexistuje jiná cesta. Bojuje. Vyslovuje bez obalu svůj smutek, úzkost i svou touhu. Ale zároveň rozhodnutí nechává v Boží rukou. „Buď vůle tvá“. Neutíká z boje. Neutíká z boje, i když – zdá se – neslyší okamžitou Boží odpověď.
Uprostřed tohoto boje se vrací Ježíš k učedníkům na stráži. A zjišťuje, že jeho nejbližší, jeho strážci, jeho opora usnuli. Nechali ho tam. Ježíš je v tom zápase sám. Budí učedníky s výčitkou. „Ani hodinu to se mnou nevydržíte?“ Je to jen pár chvil, co mu Petr sliboval, že kdyby od něj všichni odpadli, „on tedy nikdy.“ Je noc. Jsou unavení, a tak Petr odpadnul při první příležitosti. Ježíš se zmítá v nejhlubších zápasech své duše a Petr chrní. A všichni ostatní taky.
*
Člověk učedníkům rozumí. V posledních dnech toho prožili tolik. Na jednu stranu prožívají ty nebeské chvíle blízkosti a vzájemnosti jako u poslední večeře. Hudba z cizích sfér. Zároveň vedle Ježíše jsou v neustálém ohrožení. Jde po něm armáda. Nějak asi vnímají, že se blíží jeho smrt. I oni sami mohou být další na řadě. Je toho na ně tolik. A snášet neustále cizí utrpení a smutek to je nad síly běžného smrtelníka. Sledovat zprávy o postupech vojsk a prohlížet si fotky dětí v proti náletových krytech. To nelze vydržet donekonečna. Člověk potřebuje na chvíli vypnout. A vtom příběhu je navíc noc a učedníci se nejspíš u poslední večeře řádně nadlábli. Těžko se jim divit, že usnuli.
Jenže. Jenže Ježíš zůstává na své utrpení sám. Jeho smutek, jeho úzkost neodchází. Nelze jednoduše vypnout. Holandský biblista Nico ter Linden píše: „To není přirozený spánek, který je přemohl. Učedníci zavřeli oči před tím, co hýbe Božím člověkem. Sedí ve tmě a nejsou schopni vidět jeho utrpení, připojit se k jeho modlitbě. Spánek učedníků je spánkem všech, kdo se uzavírají před Synem člověka: nevidí, že je stále znovu křižován.“
Je stále znovu křižován. Pokaždé, když nespravedlivě umírá člověk. Pokaždé, když umírá nevinné dítě. Když otec rukuje do války a manželka s dětmi a malým batohem utíkají do cizí země, je znovu křižován. Před tím nelze zavírat oči. To nelze zaspat.
Ano, je to nad naše kapacity. Je to nad naše síly. Mnozí cítíme únavu z té obrovské dávky smutku a strachu. A ano, musíme hledat, jak se i s vlastním strachem a smutkem vypořádávat. Jak mu dávat průchod. Přiznávat si ho. Musíme hledat způsoby, jak si sami udržet zdravého ducha. Musíme i dostatečně spát. To samo o sobě přeci neznamená ignorování problému. Duševní hygiena je dnes zvláště nezbytná. A začíná u toho, přiznat si svůj smutek a svoji úzkost. Nezavírat nad tím vším oči. Tak to dělá Ježíš.
Tak to nedělají učedníci. Učedníci před tím vším zavírají oči a usínají. Nechali si před oči nacpat mlhu spánku. Ta rozmlžila realitu. Podobně to dělají lživé a štvavé zprávy, oblbují nás. Rozmlžená dřímota učedníkům dovolila skrýt se před problémem. Jejich únava jim posloužila jako záminka k tomu, aby nechali Ježíše ve štychu. Je to třeba říct nahlas a říká jim to ostře i Ježíš: Učedníci tady selhali. Usnuli. Nechali v tom Ježíše samotného. Zavřeli oči před nouzí člověka. Utekli z boje dřív, než pořádně začal. A až za chvíli přijdou vojáci do zahrady učedníci utečou od Ježíše docela. Nelze se jim divit, ale selhali.
*
Opakuje se to celkem třikrát. Třikrát Ježíš odchází. Třikrát se modlí a vybojovává zápas o svůj život. Třikrát nachází své učedníky spící.
Na počátku toho příběhu Ježíše ovládl jeho smutek. Cítil úzkost. Ježíš se před těmi hlubokými pocity neskryl. Začal s nimi pracovat, bojoval s nimi. Začalo to tím, že si je přiznal a nahlas je vyjádřil i před svými nejbližšími. Dal smutku a úzkosti průchod. Řekl si o pomoc. Využil záchranné sítě svých blízkých. To že selhala, bohužel patří k Ježíšovu příběhu. Stejně jako to, že ho to nezastavilo.
Ve chvíli svého smutku a úzkosti se také obrátil k Bohu. Jemu předložil zápasy své duše. Odevzdal je do jeho rukou. I sebe odevzdal do jeho vůle. Ani zde neslyšíme odpověď od Otce. I zde jakoby Ježíš narážel na ticho. Žádný oblak nesestupuje z nebe jako na hoře promění. Neozývá se hlas z výšin. Ta Ježíšova samota je zde hmatatelná. Smutek a úzkost zkrátka někdy zůstávají, i když uděláme všechno pro to, abychom s nimi bojovali.
*
A přece Ježíš na konci nezůstává ležet paralyzovaný tváří k zemi. Na začátku Ježíše ovládl smutek a úzkost. Ježíš se jim ale nepodvolil. Bojoval s nimi. Věděl, že to stojí za to. Věděl, že má proč. Věděl, že před ním je důležitý úkol. Věděl, pro koho to dělá.
A tak to byl nakonec Ježíš, kdo ovládl svůj smutek a úzkost, ne naopak. Spícím učedníkům řekl: „vstaňte a pojďme“. Nebezpečí se přiblížilo, vojáci si pro něj přicházejí. Ježíš před tím nezavírá oči. Ale čelí jim s nohama pevně na zemi a hlavou vztyčenou. On se totiž nenechává definitivně ovládnout a uspat strachem a úzkostí. Spoléhá na jinou vládu. Ježíš je totiž člověk, který spoléhá na Boha.
Amen