Jakub Kašpar
Čtení z Písma svatého (J 1,1-5):
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.”
Kázání
Bratři a sestry, základem dnešního kázání je text, který všichni máme hluboko zarytý pod kůží, všichni ho jistě dobře známe. Je to text první kapitoly Bible, první kapitoly knihy Genesis (Gn 1,24-31):
I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.“
Ten příběh je mýtus. Respektive finální část mýtického vyprávění o tom, jak vznikl náš svět, jak byl stvořen. A také jak do něj patříme my, lidé, a jaká je v něm naše role.
Zní to tak trochu jako pohádka. Tak, jak je ten příběh napsaný, je vlastně dost nepravděpodobný. Bůh, velký Stvořitel, se rozhodl – a stvořil celý svět. Stvořil ho jednoduše svým slovem. Prostě řekl budiž – a ono bylo. A navíc to zvládl všechno za šest dní.
My, lidé 21. století ale přece víme, že v přírodě fungují principy evoluce, postupného vývoje, přirozeného výběru. Většina z nás už určitě někdy byla v nějakém skvělém přírodovědném muzeu, kde jsme viděli kostry dinosaurů, mamutů – a také našich předků – pralidí. Tak co si to tady vyprávíme za báchorky?
Mýtus, milé sestry a milí bratři, je vyprávění zvláštního druhu. Způsob myšlení, na který my dospělí už nejsme vůbec zvyklí, snad děti, dokonce i ty dnešní, ještě ano. Mýtus je opravdu trochu podobný pohádce. Jako příklad můžeme vzít třeba Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého.
Nejspíš nikdo z nás, když tuhle pohádku posloucháme, moc nepřemýšlí nad tím, jestli opravdu Široký může vypít moře, Bystrozraký prohlédnout skály a Dlouhý se natáhnout do koruny 30metrové borovice. A přesto jim a kralevici fandíme proti černokněžníkovi a jeho úkladům, přesto víme, že v celém příběhu nejde o to, jestli jsou ta kouzla možná. Je nám, když jsme v tom příběhu, vlastně jedno, že je tsou to fyzikální a biologické nesmysly. Protože o to vlastně nejde. Jde o to, co nám ta pohádka nese za sdělení. Například to, že když si pomůžeme a jde nám o dobrou věc, nakonec se, neztratíme-li odvahu a trpělivost, zadaří, i ve věcech, na které by jeden sám nikdo z nás nestačil.
Tak i v tomhle našem příběhu o stvoření vůbec nejde o to, jestli to Bůh stihnul za šest dní, ani o pořadí (mimochodem – zrovna to docela dobře odpovídá tomu, jak se na vývoj života na Zemi dívá moderní věda). Nejde ani o to, jestli to proběhlo přesně tak, jak to ten starý mýtus popisuje. Jde o něco mnohem hlubšího. Jde totiž o poznání a vyznání, že náš svět a jeho příroda nejsou jen shlukem nějakých náhod. Že totiž mají hluboký smysl a vzájemné vazby jednotlivých součástí života na Zemi, tedy Stvoření, jsou tak skvěle nastavené, že to celé tak geniálně funguje – protože to tak někdo na počátku nastavil. Že totiž nevěříme, že by za tím mohla být shoda nějakých tupých náhod, ale musí za tím být geniální inteligence.
Abyste mi správně rozuměli – Bůh není příroda a příroda není Bůh. Ze stromů, zeleně, čerstvého vzduchu, horské krajiny, ptačího zpěvu, zcela nepochybně můžeme čerpat energii, dobíjet baterky. Funguje to. Ale když se budeme k přírodě modlit, mluvit s ní jako se stvořitelem, bude to podobné, jako bychom se chtěli spojit s Thomasem Alvou Edisonem rozhovorem se žárovkou. Všude kolem nás je ale Bůh přítomný svým Duchem. Všude kolem nás je jeho dílo. Duch v přírodě a příroda a celý svět v Bohu, protože je jeho dílem. A my jsme součástí toho geniálního díla.
Ernest Thompson Seton, křesťan uprchlý z církve před církevnickým moralizováním a strašením muky pekelnými, jeden ze zakladatelů skautingu a „objevitel” indiánské lesní moudrosti pro západního člověka, ve svém Poselství rudého muže říká, že jsme jen „o stupeň výš“, než brouci, ptáci a vlci, protože máme bystřejší rozum a máme schopnost poznání Velkého Ducha. A my jsme to slyšeli v dnešním čtení z knihy Genesis – Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. A protože máme ten bystřejší rozum, tak taky máme tu schopnost se tím našim rozumem řádu stvoření protivit. Narušovat ho. Ten řád a přírodu ničit, devastovat a podřezávat sami sobě vlastní větev, na které sedíme a bez níž nedokážeme žít. My křesťané tomu říkáme hřích. Hřích ani náhodou neznamená jenom to, že někomu něco ukradneme, nebo že podvádíme svého partnera nebo partnerku s někým jiným. To jsou jen malé špičičky ohromného ledovce, na které se po staletí děsně soustředíme – a tak pro špičku nevidíme tu ohromnou masu toho podstatného. Skutečný lidský hřích, ten dědičný, je to, že nedokážeme nebo dokonce odmítáme být součástí tohoto řádu stvoření a fungovat podle pravidel, která v něm platí.
V naší biblické zvěsti Bůh požehnal lidem a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Lidé tohle Boží zaslíbení dlouhá staletí chápali – a mnozí bohužel dodnes chápou – jako volnou ruku. Že Bůh stvořil svět pro nás a my si s ním tak můžeme dělat, co se nám zlíbí. Ale to je úplně ten největší hřích – hřích bezmezné pýchy. Už první lidé, Adam s Evou, nedokázali dodržet ani jedno jediné jednoduché pravidlo, a tak jsme museli ven z ráje. Žít v řádu s přírodou, se stvořením, tedy prakticky od počátku přestalo být samozřejmé a my lidé, nadáni oním bystrým rozumem, se máme sami snažit ho používat k tomu, abychom nad stvořením „panovali“ tak, jak ve skutečnosti máme – tedy ne jako svévolní neomezení sebestřední vládcové, ale jako dobří králové, kteří mají svěřenou zemi zodpovědně spravovat a dobře se o ni starat tak, aby ji svým potomkům předali pokud možno v lepším stavu, než v jakém ji sami zdědili. Protože my nejsme nad stvořením. Nad ním je jen a pouze jeho stvořitel, jediný Bůh. My jsme součástí jeho stvoření. Ničím méně a ničím víc.
A ještě jednu věc bych chtěl z toho příběhu zdůraznit: Všimněte si, že „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu je stvořil.“ Jako muže a ženu. Ne jako heterosexuálního bílého bohatého Evropana, ne jako katolíky, ne jako protestanty, ani jako muslimy, židy, buddhisty, pohany nebo ateisty. Ani jako černochy, Araby, rudochy či Asiaty. Stvořil nás jako lidi, jako bratry a sestry. Ano, někde jsme bílí, někde spíš snědí, někde skoro úplně černí, jinde spíš dožluta. Někteří máme rádi holky, jiní spíš kluky. Někteří raději svíčkovou, jiní dobré cizrnové kari. K některým se Bůh dostal jako Velký Duch, k jiným jako Hospodin Tóry, k dalším díky vyslání Ježíše z Nazaretu, k dalším poselstvím Siddhárty Gautamy, alias Buddhy a ještě k jiným zase díky proroku Muhammadovi. My, křesťané, jsme skálopevně přesvědčeni a pevně věříme, že k němu vede cesta přes poselství Ježíše Krista. Ale kdo ví, třeba na tuhle nejvyšší horu vede víc cest. Důležité je, zda ta naše vede do cíle a já pochopitelně nepochybuji, že ano. To ale nutně neznamená, že na vrchol vede jen jedna jediná cesta a všechny ostatní jsou špatně.
V každém případě Bůh je jen jeden. Ten, který nás stvořil spolu s naším světem. Ten, který nás do našeho světa postavil a dal nám za úkol, ať bdíme nad jeho řádem a dobře se o něj staráme. To je náš úkol tady na Zemi, bratři a sestry. A na nás je, jestli se budeme snažit se s ním vypořádat, každý z nás jak nejlépe dokážeme, anebo podlehneme velkému omylu vlastní velikosti a pyšně se Bohu vzepřeme. Je to na nás. Bůh nám pomáhej ke správnému rozhodování. Amen