Vrchlabí 5. 6. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 104,30, 1. čtení Jan 14,15-27, Kázání Ř 8,1-2;10-11, 3. čtení Jan 14,26n
Písně: 585, 578, 384, 581, 239
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
dneska vznikla církev. Je svatodušní neděle a my si připomínáme vznik církve. Na Ježíšovy učedníky tehdy sestoupil Duch svatý. Nad hlavami jim hořelo. Oni mluvili – každý svým jazykem a lidé jim stejně rozuměli. Duch Svatý působil, že lidé rozuměli i přes hranice vlastních jazykových kompetencí. Tak vznikla církev, církev jako samostatné společenství, které už nekráčí fyzicky bok po boku Ježíše, ale v jeho stopách. Dnes vznikla církev, tedy dnes před dvěma tisíci let. Dnes slaví takříkajíc narozeniny.
Ale ono to platí i doslova. Dnes vznikla církev. Není to jen tak, že církev vznikla kdysi a jednou pro vždy a od té doby prostě je. Církev stále vzniká, stále se rodí – ve smyslu ecclesia semper reformanda est. Církev je stále reformována, stále je přetvářena, stále se přetváří. Církev je, a přece stále znovu vzniká. Je v pohybu.
Dnes – tehdy – i dnes – dnes – vznikla církev. A když po nanebevstoupení Ježíše vznikla, nezůstala sama. Bůh na církev, na lidi v církvi seslal svého Ducha, Ducha Kristova, Ducha svatého. A Duch svatý je tím, kdo dává církvi vznikat. Církev je v pohybu. To je to, co s církví, co s námi dělá Duch Svatý. Dává nás do pohybu. Duch svatý je pohyb, dynamika, proces.
*
Teď právě jsem řekl, co Duch svatý je. Ono to ale ve skutečnosti nejde dost dobře naplno vyjádřit, co že Duch svatý je. To patří k jeho podstatě. Není uchopitelný. Nelze ho zavřít do krabice. Je v pohybu. Působí v různých situacích a v různých dobách různě. K různým lidem promlouvá různě, jinak s nimi hýbe. Každá situace, každý člověk je totiž jiný a má specifické potřeby a jinak nasměrované přijímací antény.
Ve středu jsme si o Duchu svatém povídali na konfirmačku. Pro pochopení toho, jak Duch svatý působí, jsme si pomáhali slovy: vítr, dech, energie. Vymýšleli jsme potom, co všechno dělá vítr – fouká, přináší jednou teplo, podruhé zimu, jednou bouřku, podruhé klid. Co dělá energie – výboje, výbuchy, pohyb, gravitační energie táhne k zemi, elektrická energie rozjede elektroauto od Tesly. Co způsobuje dech – zajišťuje život. Jsou to všechno nějaké vnější vlivy, které něco dávají do pohybu, rozproudí proces, akci. Myslím, že právě tohle množství různých způsobů působení cosi vyjadřuje i Duchu svatém. Vystihuje jeho variabilitu, pohyblivost i neskladnost. Není jednou provždy daný. Nesedí v jedné pozici na jednom místě. Vane nejen kam chce, ale i jak chce. Jako vítr nám vane do zad, jako oheň nás zapaluje pro věc, dává nám sílu nadechnout se.
*
Když zůstaneme u toho, co o Duchu svatém říká apoštol Pavel v dopise do Říma, dočteme se následující: Osvobozuje. Dává život. Přebývá v nás.
Osvobozuje: „Zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“ Osvobozuje od zákona hříchu a smrti. Od zákona hříchu: To znamená, že nám umožňuje přestat žít na dluh, můžeme se zbavit svých životních hypoték, přestat dobíhat v závěsu. Můžeme se přeorientovat od snižování hendikepu, na něco tvořivého. Nemusíme splácet, ale tvořit nově. Když selháváme, můžeme začínat znovu. Od základů tvořit něco nového dobrého.
Zákon Ducha osvobozuje od zákona smrti. Běžíme v delší perspektivě. Tvoříme něco v delším plánu. Můžeme se podílet na něčem, co přesahuje limity našich fyzických možností. Něco, co bude dále působit, i když mi tu fyzicky nebudeme. Smrt není to poslední a nám se tím rozevírá rozhled, který má širší smysl, než si umíme představit. A zároveň, když víme, že smrt není to poslední, nemusíme se zuby nehty držet toho, co ztrácí na životnosti. Můžeme nechat odumřít to, co dosloužilo, co bylo kdysi dobré, ale už se to vyčerpalo, co nemá smysl. Můžeme se podílet na něčem životném, na něčem živém.
To je totiž to, k čemu Duch osvobozuje: vede k životu – konkrétně k životu v Ježíši Kristu. U něj objevujeme, za co a pro co stoji žít. Ukazuje, že takový život má smysl, v kterém milujeme. A takový život dává Duch. Tak, kde to páchlo hnilobou rozkladu, otevírá okno, pouští čerstvý vzduch a dává vzniknout něčemu novému a živému.
*
Zkusme si tahle slova připustit k tělu jako církev. Církev stále vzniká, stále se obnovuje, nebo správně: je obnovována, stále znovu hledá svůj smysl a způsoby, jak pracuje, jak oslovuje lidi, jak žije. Říkám to často, ale řeknu to znovu. Možná je to jen začátečnická přechytralost, ale stejně si to dovolím:
Mám za to, že se jako církev nacházíme v období úplně zásadního přerodu. To, k čemu jsme se sami dlouhá desetiletí nezvládli sami odhodlat, nás nakonec dotlačilo majetkové vyrovnání se státem. I když je to pro nás prakticky velmi náročné, v delším plánu v tom vidím požehnání. Finanční tlak nás nutí to k tomu uvědomit si, že i my potřebujeme změnu. Otevřít se. Musíme se přiznat, že leccos z toho, jak jsme jako církev po desetiletí žili, se vyčerpalo. To, co kdysi dobře fungovalo, dnes už nefunguje. A něco je stále dobré pro nás, kteří jsme v církvi doma, ale je to nesrozumitelné pro ty, kdo vyrostli jinde. Společnost a svět se proměňuje a nám nezbývá než držet krok, protože jsme součástí světa. A zároveň do toho světa přinášíme něco úplně zvláštního, vlastního, Božího. A abychom to dokázali přinést, musíme to umět vyjádřit tak, aby nám bylo rozumět.
Aby bylo jasno, já si ani v nejmenším nemyslím, že všechno, co jsme v církvi dělali a děláme je špatně. Vůbec ne. To, že se scházíme, že věříme v Boží lásku k lidem a stvoření, že společně slavíme a radujeme se, že se orientujeme na Bibli a pečujeme o druhé lidi, to jsou všechno zásadní a živé věci. Nesou nás v životě. Jde mi spíš o formu – znovu ve smyslu ecclesia semper reformanda est, církev je stále reformována, získává novou formu, hledá novou formu. Obsah je totiž dobrý. Jinými slovy: hledáme novou řeč. Jak ty staré a dobré věci vyjadřovat slovem i životem srozumitelně. K tomu hledání a nacházení potřebujeme Ducha, který ví, jak na to.
Církev stále znovu vzniká. Duch ji k tomu osvobozuje. Myslím, že je dobré i v církvi se osvobozovat od způsobů, které už nefungují, nebo neslouží. Prověřovat ty staré a podržet si ty, které dobře slouží a zároveň hledat nové možnosti. Tím se necháváme osvobozovat k životu, který dává Duch. Často si zoufáme, že je nás málo, a ještě nás ubývá. Je to pravda – i když ne úplně bezezbytku – v těch tradičních formách. Asi je dobré si přiznat, že ani na bohoslužbách nás nepřibývá. Ale asi i u nich je dobré si připustit tu nepříjemnou otázku: „Když přijde na bohoslužby někdo, kdo na nich nikdy nebyl, bude rozumět tomu, co se tu děje? Bude chtít přijít znovu?“ A když si odpovíme upřímně, pak hledejme, co je nosné, a co by se dalo vyjádřit srozumitelněji. Ony i bohoslužby se vyvíjejí, za Ježíše i za učedníků vypadaly úplně jinak, než dnes.
Někdy můžeme propadat trudnomyslnosti. Když se ale ohlédnu třeba za uplynulým týdnem, naplňuje mě to opatrným optimismem. Na festivale, který jsme jako sbor s velkým nasazením připravovali, se ukázalo skoro dvě stě lidí. Na úterní besedy i na ukrajinské obědy přicházejí stále noví lidé. A někteří z nich se vracejí a přibližují se nám. Navazujeme kontakty a přátelství. A nakonec i minulý týden na bohoslužbách venku bylo hned pět nových lidí a jeden pes, které jsme tu viděli poprvé.
Nečekám, že nám do kostela začnou chodit davy. Ale možná, že můžeme fungovat také jako společenství, kolem kterého a na které se nabalují další lidé. Někteří přijdou i na bohoslužby, někteří se s námi raději setkají venku. Ale to všechno má svou hodnotu. Žije to. Od nás to asi vyžaduje, abychom se průběžně nechali osvobozovat od svých představ, jak věci mají být a nechali se překvapovat nečekanými projevy života. Jestli jdeme správným směrem, nevíme. To poznáme a po čase se budeme muset osvobodit zase od toho, co nebylo z Ducha, ale jenom z nás. Je to proces.
*
Duch osvobozuje k životu. Církev se tedy sestává ze svobodných lidí, kteří chtějí žít dobrý život – jak nám ho ukázal Ježíš Kristus. Nechme se tedy průběžně osvobozovat, ať to tu žije. Z osvobozených lidí vzniká svobodná církev. Věřme, že skrze náš život a naši práci Duch osvobozuje i svět kolem nás.
Na závěr bych rád řekl ještě zopakovat ten závěrečný verš: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“
Milé sestry a milí bratři, u všech všudy, věříme ve vzkříšení. A zase, to jde o to vzkříšení Ježíšovo. Ale taky o to, že Bůh prostě křísí. Tak to, čemu věříme, také žijme. Důvěřujme vzkříšení i v běžné životě. Některé věci odumírají a má to tak zůstat. Ale některé dostávají nový život. Bůh má sílu vzkřísit k životu to, co má žít. Tím spíš má sílu dodat život tomu, co žije, o život bojuje, v život věří a chce žít. To jsme my. My lidi, my sbor, my církev. Vznikáme stále znovu, znovu se rodíme, jsme kříšeni. Tak se nechme osvobozovat, křísit k životu, přijímejme život, žijme. A věřme tomu, co říká Pavel: Duch ve Vás přebývá. Amen