Vrchlabí 24. 7. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit 43,1, 1. čtení 1K 15,20-26.57, Kázání hřbitovní modlitba, 3. čtení Mt 5,10-12,
Písně: 246, 312, 560, 401, 549
Kdo zvítězil?
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
základem dnešního kázání bude vedle toho prvního čtení z 1. Korintským ne další biblické čtení, ale modlitba.
Prosíme tě pane Ježíši Kriste,
smiluj se nad všemi dušemi
těch, kteří zde odpočívají
a uveď je skrze své vítězné
vzkříšení do radosti tvé slávy. Amen
Když otevřete železnou bránu hřbitova v Bílé Vodě, stojí před vámi vysoká socha Ježíše Krista. Je oděný v dlouhých bílých šatech překrytých rudým pláštěm. Bosý. Levou ruku poleženou na srdci, pravou zdviženou ve zvoucím gestu. Jako by říkal: „Pojď dál! Vstup. Přistup blíž. U mě je pro tebe místo.“
Ta socha už na hřbitově stojí 140 let. To se ještě Bílá voda, vesnička těsně na česko-polských hranicích u Javorníka jmenovala Weisswasser. Proto je tabulka pod Kristovýma nohama vyvedena německým švabachem. Bělovodští k ní později přidali druhou tabulku, kde modlitbu čteme v češtině:
Prosíme tě pane Ježíši Kriste,
smiluj se nad všemi dušemi
těch, kteří zde odpočívají
a uveď je skrze své vítězné
vzkříšení do radosti tvé slávy.
Amen
Je to modlitba za mrtvé. Za mrtvé, jejichž hroby se kolem Ježíšovy sochy táhnou do všech stran. Živí do slov modlitby vložili naději, že vzkříšený Kristus duše mrtvých přivede k sobě. Věřili, že vítězství neslaví smrt a její mocnáři. Věřili, že vítězství je na Kristově straně. Proto věřili, že i duše jeho mrtvých, se budou radovat v jeho blízkosti – ať už v životě prožili sebevětší prohry, nespravedlnosti a bolesti. A že jich bylo!
*
Mrtví odpočívající na bělovodském hřbitově by o prohrách, nespravedlnosti a bolestech mohli povídat. Vydalo by to na tlusté bichle. Na náhrobcích s datem úmrtí do roku 1945 čteme ještě i jména německých obyvatel. Prázdná místa mlčí o osudech jejich dětí a vnoučat, kteří padli za války, nebo odsud po jejím konci byli vyhnáni. V hromadném hrobě leží také třináct Židů. Na konci války je Říši věrní obyvatelé Weisswasser zmasakrovali za vesnicí. Těch třináct Židů se vracelo domů z koncentračního tábora. Nedošli.
A pak na hřbitově stojí v řadách celé desítky jednoduchých černých železných křížů. Visí na nich bílý Kristus. Pod nimi odpočívají řádové sestry. Zakrývají je peřiny keřů stolistých růží s drobnými bílými, růžovými, červenými květy. Kolem jiných hrobů sester, tentokrát s betonovými náhrobky ostře voní bohaté trsy levandulí. Hřbitov jako barevná zahrada. Jako by i ten roj barev a vůní, každé jaro a léto znovu svědčil cosi o zvláštním vítězství.
*
Na hřbitově pospolu odpočívají sestry různých řádů: školské sestry z Horažďovic, vincentinky z Kroměříže, Boskovic, cyrilské sestry, karmelitky od Srdce Ježíšova, sestry rafaelky a z dalších a dalších řádů. Na počátku padesátých let je sem na jedno místo, do Bílé Vody svezli komunističtí pohlaváři a jejich pohůnci. Tak jako zakročili proti kněžím, zakročili i proti řeholnicím. Chtěli se jich zbavit a když ne zbavit, alespoň je izolovat. Zavřeli jejich kláštery po celé republice a svezli je na jedno místo, aby nebyly občanům na očích.
O životě sester v Bílé Vodě píše Kateřina Tučková ve své nové stejnojmenné knize. Ostatně i nás ta kniha během cest po Jeseníkách do Bílé Vody přivedla. Ale Tučková od začátku říká, že její kniha je román, ne historická práce. S historickými událostmi pracuje velice volně a doplňuje je podle potřeby svým vlastním příběhem. Když teď mluvím o Bílé Vodě, tak mluvím o té vesnici, ne knize – jsem ostatně pořád na začátku. Ale už teď ji rozhodně doporučuji ke čtení.
450 sester autobusy navezly zkraje 50. let do Bílé Vody, vesničky těsně na česko-polských hranicích, skoro na konci světa. Domy po vyhnaných Němcích ještě ani pavouci nestihli zabalit do záclon pavučin. Hrabiví osidlovatelé Sudet z nich akorát zvládli vykrást nábytek a cennosti a zase zmizet. Počet obyvatel vesnice se s jeptiškami doplnil a zdvojnásobil.
Většina sester nežila v bělovodském piaristickém klášteře. Žily v různých domech po celé vesnici. Zpravidla pod jednou střechou bydlely sestry z různých řeholí. Musely proto společně ladit pravidla svých řádů. Jedny vstávaly k prvním modlitbám o čtvrté, druhé o páté, třetí o třičtvrtě. Rytmus jejich dní vedl rozličný takt pravidelných modliteb a dalších úkonů, pro nějž měly ve svých domovských klášterech pevně daný prostor. Ale teď bylo všechno jinak. Musely se poskládat jednak samy mezi sebou, ale především s úplně novými nároky ze strany státních úřadů.
Ty usilovaly jejich náboženskou praxi co nejvíce rozbít. Ženy, které do té doby pracovaly často ve školách, nemocnicích a sociálních ústavech – kde „vyvíjely nevhodný vliv na socialistickou společnost“ – náhle musely mnoho a často velmi tvrdě pracovat. Jednak samy svépomocí opravovaly klášter v havarijním stavu i domy v nichž bydlely. Samy míchaly maltu, tahaly cihly a stavěly zdi. Bez odborníků, bez prostředků, bez potřebného náčiní. Mnoho z nich bylo nasazeno v mnohahodinovém provozu oděvních závodů. K těm poetičtějším pracím patřilo pěstování, sběr a sušení léčivých bylin, zvláště heřmánku. Nad sestrami dozorovali státem dosazení správcové z lidu. Někteří z nich uměli dobře využít své funkce. Jeden si třeba slušně přilepšoval tím, že na svatby v okolí prodával cukroví, které sestry napekly.
V Bílé Vodě chyběli kněží, kteří by podle zvyklostí vedly pro sestry tak důležitý bohoslužebný provoz. Jeden, nebo dva kněží, kteří směli zůstat, zároveň pracovali jako údržbáři. Záhy byly z Bílé Vody odvezeny pryč mladé řádové sestry. Ve vesnici zůstaly jen ty nad šedesát. Ročně jich průměrně dvacet umíralo v místním hospici pro jeptišky. Počet sester byl o mrtvé každoročně doplněn. Komunistické úřadů rozdělily mladé a starší jeptišky záměrně. Chtěly tak zamezit výchově řeholních dorostenek, aby sester nepřibývalo. V tom byly úspěšní. Po pádu komunismu zůstal v Československu jen zlomek původního počtu sester.
Komunisté české řádové sestry izolovali a zdecimovali jejich počty. Ve svém záměru byly do značné míry úspěšní. Ale zvítězili? Tím si nejsem tak jistý.
*
Vraťme se na bělovodský hřbitov. Zdá se mi, že ten nabízí jiné vyústění příběhu. Hřbitov mlčenlivě svědčí o tom, že – jakkoli to zní jako klišé – po Bílé Vodě se prošly dějiny. Ve vesnici kdysi žili Němci, Češi, Poláci, Židé. Místní lidé uprostřed dějinných zvratů vyhnali nejdřív Židy, pak Němce, naopak sem byly přivedeny stovky věřících žen. Ty tu leží jedna vedle druhé. Hrobníci se často neobtěžovali na jejich náhrobky a kříže vyrýt ani rok narození, někdy chybí dokonce i jméno. Ale jejich hroby tu jsou a vyprávějí jejich příběh. Přikryté polštáři barevných květin, o které se někdo dodnes pečlivě stará. A v hlavách zcela prostě a bez cirátů, na černém kříži, bílý Kristus. Ten, kterému uvěřili, do kterého vložily svoji důvěru, zasvětili mu život, jehož se staly nevěstami a nevzdaly se ho.
Komunisté nabízeli 60.000Kčs, když ze sebe jeptišky svléknou černobílý hábit a přejdou do civilního povolání. Snažili se ho z nich strhat i násilím. Ale ony ho za celých čtyřicet let nesvlékly. Žily v nuzných poměrech, vyhnané z domova, týrané, jen omezeně mohly dodržovat řád své víry a stejně vytrvaly. A dokonce mezi sebou vytvořily svébytné společenství.
Zdá se mi, že bělovodský hřbitov, všem útrapám navzdory vydává svědectví o vytrvalé víře. Svědčí o víře navzdory.
Modlitba, která uvádí na hřbitov zní:
Prosíme tě pane Ježíši Kriste,
smiluj se nad všemi dušemi
těch, kteří zde odpočívají
a uveď je skrze své vítězné
vzkříšení do radosti tvé slávy.
Amen
Uveď je skrze své vítězné vzkříšení do radosti tvé slávy. I když bělovodské muzeum dokumentuje spoustu proher, které zdejší sestry v životě utržily, měl jsem silný pocit, že hřbitov vypráví o jejich vítězství. Je to vítězství jiného druhu, vede k němu cesta skrze spoustu utrpení. Vítězství, ke kterému se sestry musely protrpět.
Na protějším konci hřbitova stojí ještě jedna socha Krista. Ten nohama stojí na lidské lebce. Lebka znázorňuje smrt. Celá socha vyjadřuje Kristovo vítězství nad smrtí. V dopise Korintským jsme četli, že Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a otci. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.
Nerad bych to idealizoval. Nevím, jak komu jinému, ale mně hřbitov v Bílé Vodě vyprávěl jistě o množství nespravedlnosti a bolesti. Ale vyprávěl mi také podobenství o vytrvalé víře v tohle vítězství Krista nad všemi mocnostmi a mocipány, i těmi kteří Bílou vodou prošli a zase odešli. Kvetoucí kytky na hrobech svědčily také o Kristově vítězství nakonec i nad smrtí. Hroby jeptišek s květinami a Kristem ne kříži vyprávěly o tom, že sestry v tohle vítězství, nebo jistě v tohoto vítězícího Krista věřily. Věřím, že proto vytrvaly. Protože Kristus vítězí. Amen