Vrchlabí 30.10. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit J 14,6, 1. čtení Ž 23, Kázání L 15,1-7 , 3. čtení Iz 40,3-5.11.
Písně: Jdu s Důvěrou, Úterý končí středou, Posila na cestu, Dreamar, Lion of Judah
Milí sestry, milí bratři, milí přátelé,
jak jsem říkal, tensigový festival, který tady ve Vrchlabí od čtvrtka probíhá, nese název labyrint. Při večerních zamyšleních jsme mluvili o labyrintech. O tom, že je snadné se do nich zamotat. Že je těžké se z nich vymotat. A také o tom, co je potřeba k tomu, aby se člověk z labyrintu dostal ven.
Zkoušeli jsme to i prakticky. Před sebou každý máte papírek s takovým malým labyrintem. (Tužky.) Taky si to vyzkoušíme.
Ve středu jsem tensingářům na to, aby se z labyrintu dostali ven, dal minutu. Předpokládal jsem, že to nikdo nezvládne, protože já to nezvládl. Trochu mi vytřeli zrak a dost jich dokázalo. Ale i tak jsme, alespoň někteří z nás zjistili, že na to člověk potřebuje čas. Vzpomněli jsme přitom na Izralce, kteří se motali pouští 40 let. Než se člověk najde, vymotá z labyrintu, chce to čas.
Ve čtvrtek tensingáři zkoušeli, jestli se dá z labyrintu najít cestu po tmě. I to jich několik zvládlo, ale to byli většinou ti, kteří si sedli k oknu, za kterým byla lampa. Tak jsme si ověřili, že je potřeba na cestu vidět. Najít nějaký zdroj světla. Četl jsem přitom příběh o tom, jak Ježíš otevřel oči nevidomému a on viděl, vstal a šel do světa. Na cestu je potřeba vidět.
Dneska si vyzkoušíme dostat se z labyrintu. Nebudu nastavovat žádné ztížené podmínky. Naopak. Vidět na to dneska je. Kdybych vám dal dostatek času, určitě byste se z toho bludiště nakonec samostatně vymotali všichni. Některým by to mohlo ale dost trvat. Je potřeba vždycky brát ohled na ty slabší, zabloudile. A protože jsem to minulé dny komplikoval, dnes vám naopak pomůžu a povedu vás. Uvidíme, jak to dopadne.
Našli jste cestu? Většinou jo. Holt jsem jen člověk, moje vysvětlovací kapacity jsou omezené.
*
Vrátím se teď k tomu podobenství o ztracené ovci, které jsem četl.
Ježíš mluvil s lidmi. Se všemi možnými. Přicházeli k němu i ti, kteří si o sobě mysleli, že jsou lepší než ostatní. Zlobili se, že se Ježíš baví i s tzv. hříšníky, tedy s různými vyvrheli, kolaboranty, prostitutkami, prostě s kdejakým dobytkem. A když jsou u toho dobytka, začne jim Ježíš pěkně názorně vysvětlovat, jak to s tím dobytkem je, a proč se s ním baví.
Jeden muž měl velké stádo ovcí. Bylo jich sto. Jedna z těch ovcí se mu ztratila. Byla kdoví kde. Zamotala si v jakémsi labyrintu a nevěděla, jak se z něj dostat ven.
Ovce, no… Jeden kamarád z Nového Zélandu mi kdysi povídal, že jeho táta má velká stáda ovcí. Choval je na velkých pastvinách. Jamie, tak se ten kamarád jmenoval, říkal, že jsou prý ovce hrozně hloupá zvířata. Prý se občas stávalo, že nějaká ovce narazila hlavou do ohrady a spadla na záda. Měla otřes mozku. Nebyla schopná obrátit se zpátky na nohy. S otřesem mozku ztratila orientaci. Kdyby ji nikdo nenašel, tak by tam umřela. Když se povedlo, že na ní Jamie narazil, musil ji silou otočit, celou ji obkročit. Chvíli s ní takhle chodit, dokud se ji mozek nesrovnal zpátky a ona byla schopná zase chodit sama.
Nevím, jestli mě Jamie lakoval nebo ne. To je celkem jedno. Poučka zůstává. Lidi jsou občas taky úplně blbý. Často se jim stane, že se někde ztratí. Zamotají. Nemůžou najít správnou cestu. Někdy se přitom chovají jako by si dali ránu do hlavy a nemůžou najít cestu zpět. Pak se hodí někdo, kdo jim pomůže. Vezme je za ruku, hodí si je na záda, případně jim dá ještě jednu ránu do hlavy. Nebo s nimi prostě ujde kus cesty.
Takhle nějak to asi bylo i s ovcí, která se ztratila zemědělci z podobenství. Muž se rozhodl, že nechá 99 ovcí stát. Ty se o sebe postarají. A pustil se do hledání jedné ztracené ovce. Také nejspíš podobně jako ona bloudil různými cestami, slepými uličkami, temnými místy i po kopcích. Nakonec ji našel. Hodil si ji na ramena. A s celou její váhou se táhnul, dokud nenašli cestu domů. Dovedl ji zpátky k celému stádu.
A pak se radoval! Svolal všechny své kamarády, sousedy a známé. Pozval je domů: „Pojďte se mnou, mám hroznou radost. Ztratil jsem jednu ovci. Kamsi se zaběhla, zamotala. Že mi to hledání dalo, než jsem ji našel. Boty celý mokrý a pak ji táhnout na zádech. Ale mám ji a mám hroznou radost. Pojďte se taky radovat se mnou.“
To je to podobenství. Ježíš ho zakončuje a říká těm lepšolidem, kteří se ohrnovali nad tím, že se baví s kdejakým dobytkem: „Pán Bůh nahoře na nebi, má stejně největší radost, když některý z těch dobytků najde správnou cestu. Ještě větší než ze všech těch čistých a spravedlivých lidí, kteří vědí kudy kam.“
*
Tak, aby se vrátil k tomu labyrintu. Přijde mi, že jsme na tom často podobně jako ta ovce. Že se do toho všeho nějak zamotáme – škola, kamarádi, rodina, láska, práce atd. atd. – a nemůžeme najít cestu ven.
Pak nejde o to, aby vám někdo říkal, kudy máte jít – jako jsem to udělal já na začátku. Jsme dospělí. Více méně. Každý hledáme cestu. Jde o to, že můžeme vědět, že když se ztratíme, zamotáme, je tu někdo, kdo vás hledá. Komu na vás záleží. Vydá se na tu cestu za vámi, i když musí hledat a sám projít labyrintem. I když musí vyrazit do tmy. Někdo vás hledá. Většinou nevypadá jako pastýř. Nevypadá na první pohled jako Ježíš. Někdy je to váš kamarád. Někdy vaši rodiče, nebo děti. Někdy jste to vy sami. Někdy je to někdo, do koho byste to neřekli. Sám může být pěkný dobytek.
Nejde o to být skvělý. Nejde o to být super-zbožný a umět desatero i pozpátku. Nejde dokonce ani o to být každou neděli v kostele. (I když je to fajn, občas se stavit a potkat další lidi.) Je dobré si uvědomit, že každý jsme nějakým způsobem ovce, vůl, hovado, nebo podobný stvoření. Právě takový nás pán Bůh stvořil. Každý hledáme cestu po svém. Pán Bůh si ale nevybírá jenom ty nejkrásnější kusy ze stáda. Ty nejlepší z nás. Raduje se právě, když k němu přijdou všelijací dobytci a ovce. Právě pro takový stáda tady je. Jde za náma, do všech bludišť a labyrintů, do temných chodeb, v kterých jsme zabloudili. Otamtud nás vede na světlo, do tepla, domů, k sobě, mezi ostatní, do bezpečí. A přitom se raduje, když i my se snažíme poctivě hledat cestu všemi labyrinty našeho života.
Tak až se zase někde zamotáte, vzpomeňte si, že je tu někdo, komu stojíte za to, aby vás hledal. A bude se radovat, až vás najde. Stojíte za to. Amen