Vrchlabí 13. 11. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 50,14n, 1. čtení Mt 25,31–46, Kázání Lk 18,1-8, 3. čtení Ř 12,11n, pož. Fp 4,7
Písně: S 356, S 278, S 333, S 184, S 284
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
má to vůbec cenu – modlit se?
*
Před prázdninami jsme si pořídili nové auto. Bylo ve výborném stavu. Málo najeto. Od známého. Za velmi dobrou cenu. Jediná věc mu brala na kráse – a totiž, že bylo registrované jako nákladní a čtyřmístné. Když ho před lety náš známý kupoval, bylo možné vyhnout se placení dph tím, že ho zapíše jako nákladní skříňový automobil s maximálním počtem čtyř cestujících. Pro jistotu vzadu veprostřed uřízli pásy a odstranili opěrku hlavy. Když jsme auto pořizovali, už nebylo možné ho přeregistrovat, homologovat (jak jsem se naučil) jako pětimístné. Tzn. vejdeme se tam jenom my čtyři jako rodina, žádná babička, žádná kamarádka. Na Hovory do Křížlic taky můžeme jet jen ve čtyřech. To mi dost vadilo, protože občas potřebujeme jet v pěti. Tak jsem volal od čerta k ďáblu. Technická. Registr vozidel. Zastoupení Subaru. Přehazovali si mě jako horký brambor. Když jsem se konečně dovolal panu Čermákovi zodpovědnému za přestavby vozidel, verdikt byl jasný. Prostě to nejde. Pět míst tam fyzicky bylo, ale používat se mohla jen čtyři. Zcela absurdní, čirá byrokracie, smysl žádný. Tak jsem kapituloval.
Myslím, že si každý sami umíte vzpomenout na nejeden případ, kdy jste úřednímu šimlovi nevěřícně civěli do očí. „Ne. Prostě to nejde.“ Vás a úředníka dělí jen skleněná přepážka, ale ve vzájemném porozumění jako by vás dělily světelné roky. Na stole vidíte to razítko, které potřebujete na papír, kvůli němuž jste oběhali tucet úřadů, ale „ne, prostě to nejde.“ „Proč?“ Protože ten pán za přepážkou prostě může. A jemu se nechce Vám vyhovět.
*
Na jednoho takového na zadku pohodlně usazeného byrokrata narazila také vdova z Ježíšova podobenství. Jak říkávám, vdovy v Bibli si můžeme představit jako dnešní matky samoživitelky. Prostě ženy bez zastání. Vždycky tahají za kratší konec provazu. Je tak snadné se na nich povozit. Okřiknout je. Nepomoci jim, protože prostě nemají nikoho, kdo by se jich zastal. Nic na tom, že Židovský zákon ukládá právě o takové se starat a pomáhat jim. No jo, jenže bezbranní jdou stranou vždycky jako první. A tak nám to podobenství dává pěkný vhled do toho, jaký rozdíl je mezi tím „jak by to mělo“ být a jak to skutečně vypadá. Tuhá realita.
Chudá vdova a oblastní úředník. Soudce, který ve svém okrsku rozhoduje v majetkových sporech. Žádný mocný předseda ústavního soudu v luxusní taláru s dřevěným kladivem verdiktu po ruce. Oblastní soudce v obnošených šatech s malým kladívkem. Ale to mu stačí, aby rozhodl o osudu té paní. Ve svém revíru je absolutním pánem. Nikdo mu do jeho práce kecat nebude. Boha se nebojí a z lidí si nic nedělá. Ti ho nezajímají. Hlavně že o půl dvanácte začíná pauza na oběd a ve tři je padla. Jen kdyby ho ta ženská dotěrná neotravovala jako moucha nad kravincem. Chodí za ním, že chce, aby se jí zastal proti jejímu odpůrci. Nejspíš to byl někdo, kdo jí dlužil peníze. Možná byt po jejím zemřelém muži. I když to ne, vdovy nedědili. Spíš ji někdo nezaplatil za práci. Kdo ví. Ostatně soudce to nezajímá. Na právo kašle.
Ale ona chodí a chodí a chodí. Její vytrvalost je její jediná zbraň. Je na úřadě ráno první a odchází jako poslední. Poctivě den, co den, přijde, vytiskne si lísteček ve vyvolávacím automatu a čeká až na obrazovce blikne její číslo, a pak honem k přepážce. Bum. Zamítnuto! A zítra znovu a zase. Soudce za přepážkou ta ženská protivná už štve. Stokrát nic umořilo vola. A i on si říká: „Ta mě snad umoří. Jednoho dne ji rupne a nafackuje mi! Na to už nemám nervy. Chci svůj klid.“ A tak ji nakonec soudce vyhoví. Ženě se nakonec dostane pomoci. Pomůže jí k právu. I tenhle nespravedlivý soudce nakonec vezme do ruky kladivo spravedlnosti a zjedná právo osamělé vdově – aby měl klid.
„Když i tenhle nespravedlivý lenoch, oblastní byrokrat, co teprve Bůh!“ Říká Ježíš. „Copak i on nezjedná právo těm, kteří k němu volají ve dne v noci?“ Pokládá Ježíš řečnickou otázku. Může to trvat dlouho, ale pak to půjde ráz na ráz. Jen aby tu našel někoho, kdo mu bude ještě věřit.“ Končí Ježíš popíchnutím.
*
To podobenství Ježíš povídá, aby doložil, že má smysl se modlit a být při tom trpělivý. Jenže! V tom příběhu to dopadne dobře, ale copak lidská zkušenost nesvědčí o opaku. Kolik promodlených nocí a to, za co prosíme ne a ne přijít. A taky nepřišlo. Ale ten příběh neříká, že vdova dostala přesně to, o co si říkala. Prosila soudce, aby ji pomohl k právu. Neříkala ale konkrétní návody. „Dej mi tohle, dej mi támhleto. Vrať mi, byt, slepice a husu a mého protivníka posaď do vězení.“ Ne. Říká „pomoz mi k právu.“ Jak to soudce udělá, už nechává na něm. Právo je v jeho rukou. I když byl líný, je to nakonec on, kdo vychodil právnickou fakultu a ví nejlíp, jak spor spravedlivě rozsoudit. Bůh taky není automat, do kterého naházíme mince svých proseb a on nám podle naší volby uvaří kapučíno s extra dávkou cukru. Řešení jsou na něm.
A že to trvá a nepřichází? Je to tak. My taky nevíme, jak dlouho ta žena chodila. Nevíme, ani kolik podobných soudce odbyl a ony se nevrátily. To důležité je, že nepovolila, neztratila víru ve spravedlnost. Neztratila víru v to, že se nad ní nakonec soudce smiluje. Chodila vytrvale, a nakonec to vyšlo. Vlastně ani nevíme, jestli nakonec byla s konkrétním výsledkem spokojená. Ale vyšlo to. Soudce vydal rozsudek, dopomohl jí k právu.
*
Abych dokončil evangelium o našem Subaru. Po pár měsících jsem znovu začal telefonovat. Nakonec na jednom čísle nečekaně zvednul telefon pan Čermák ze Subaru, který o přestavbách aut rozhoduje a onehdá mi řekl a napsal emailem, že to prostě nejde. Když jsem v telefonu uslyšel jeho jméno, říkal jsem si: „Je to v háji.“ Ale něco se změnilo a on řekl: „Tak to zkusíme.“ Poslal papír, že schvaluje navýšení obsaditelnosti vozidla. Můj mechanik se divil, na stk se divili, na registru vozidel se divili. Ale už máme v autě páté pásy, opěrku hlavy a nový techničák. Najednou to šlo.
Nebudu tvrdit, že jsem měl neochvějnou víru v systém. To ani náhodou. Spíš systém kapituloval před mou tvrdohlavou dotěrností. Ale ono je to tak i v tom podobenství. Ta žena to prostě nevzdala a klepala dál.
S těmi modlitbami to je podobné. Může se snadno stát, že už vlastně ani nevěříme, že se něco změní. Tolikrát jsme se zklamali. Ale udržovat rozhovor stojí za to. Nevyvěsit linku i na své straně, když se zdá, že je hluchá, stojí za to. Znáte to, když zvednete telefon, nic není slyšet. Nikdo se neozývá a když už už se chystáte to položit, s šustěním se z druhé strany ozve „haló“.
Myslím, že tu vytrvalost i v modlitbách, v tom rozhovoru s Pánem Bohem, který se často zdá jednostranný, má smysl vydržet, i kdyby to mělo mít jediný efekt. Totiž ten, že vy to nevzdáte. Nemyslím jenom tu modlitbu, ale že nevzdáte to, za co se modlíte, o co se snažíte. To, že se modlíte s vírou, že „snad přece jenom možná slyší“ pomáhá k tomu usilovat o to, zač se modlíme.
Například: Po staletí se modlíme, aby pán Bůh ukončil války a ono se pořád válčí. Ano. Ale souběžně s těmi modlitbami také nabízíme svoji pomoc těm, kdo válkou trpí, vybíráme peníze, posíláme oblečení, stavíme koupelny pro lidi na útěku a snažíme se konflikty neeskalovat. Něco děláme. A ono to má smysl. A až se jednou konečně z druhé strany sluchátka ozve „haló“, budeme moci ukázat, že jsme během toho zdánlivého monologu neztratili důvěru.
Víra, že to má smysl, nás má k tomu, něco dobrého dělat. Je to ta stejná víra, která nás žene k pánu Bohu volat. A kdoví, možná ruce toho, kdo nás podpíral, když jsme se lopotili v některém z našich prohraných podniků, byly Boží odpovědí na naší modlitbu. Možná taky ne. Kdo ví. To zjistíme, až ten komu jsme volali, najednou zazvoní u našich dveří. A to – jednou – přijde.
Amen