Vrchlabí, 8. 1. 2023, Michael Pfann
Texty: Introit Iz 40,3, 1. čtení Iz 42,1-9, Kázání J 1,29-34, 3. čtení Ř 12,1n, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 589, 320, S 135, 697, S 340
Milé sestry a bratři,
Jan Křtitel věřil tomu, pro co žil. Věřil tomu, co dělal. Nedá se úplně říct, že by se mu to vyplatilo. Skončil o hlavu kratší. Jenže on neoperoval v systému nákladů a zisků. Nepočítal, jestli se mu jeho vklady vyplatí. Tomu, co dělal, co říkal, věřil. Věřil, že je to pravda. Věřil tomu, za kým šel. Komu připravoval cestu. A proto jeho životní vklady měly zhodnocení, i když přesahovalo zúčtovací období jednoho lidského života.
Ostatně Jan věděl, že se stávající garniturou a uprostřed společenského rozkladu podniká v rizikových investicích. Právě proto za svoje životní poslání přijal dát se do služby někomu, kdo přináší nové pořádky. „Urovnejte cestu Páně“ volal Jan. Zařazoval se tak do linie dávných proroků. Mluvil a křtil vodou. Připravoval na příchod někoho, kdo jeho samého převyšuje. Dobrovolně se upozadil. Rozhodl se být tou menší postavou ve službách někoho, komu věřil, že dokáže velké věci. Nevěděl, jak bude ten člověk vypadat. A přece celý život věnoval rozrolovávání koberce, po kterém ten muž měl přijít.
My se dnes s Janem potkáváme právě ve chvíli, kdy se s ním konečně setkává. Jan spatřil Ježíše. Připravoval mu cestu. A přitom Ježíš sám přichází k Janovi. Našel si ho. Vydal se za ním. Jan nevěděl, jak má vypadat. A přece ho poznává. Když Ježíše spatří, říká, „hle“, jakoby ukazoval prstem a říkal „podívejte“. V tom příběhu nejsou žádní diváci, Jan nemluví ani přímo k Ježíšovi. Skoro jako by mu koukal přes rameno a oslovoval nás: „Podívejte“. Nám s ním chce seznámit.
*
„Podívejte, to je beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Takhle nám Jan představuje Ježíše. Vysvětluje nám, kým pro něj Ježíš je. „Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ My ta Janova slova opakujeme skoro při každé Večeři Páně. Tedy, většinou je opakuju já a vždycky doufám, že se ke mně přidáte. „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“ Vyznáváme a prosíme o odpuštění slovy, která jsme se naučili od Jana Křitele.
Co tím vlastně myslel? To označení Beránek Boží je totiž jeho vynález. Spojuje se v něm hned několik příběhu a tradic. Prorok Izajáš, na nějž Jan navazoval, mluví o beránku vedeném na porážku. Takhle mluví o očekávaném Mesiáši. Beránek, který na sobě nese naše bolesti. Pod tíhou našich nemocí a provinění umírá, přestože sám nic špatného neudělal.
Podobně to je mladý beran, kterého otec Abraham nakonec obětuje namísto svého syna Izáka. Když Egyptem prochází anděl smrti a zabíjí všechny egyptské prvorozené syny, mine jen domy těch, kteří pomazali futra domu krví beránka. Poté, co Izraelci beránka povečeřeli, vyrazili na cestu za svobodou. Právě tenhle příběh, v němž krev nevinného beránka zachraňuje, si Izrael připomíná při svátku pesach. Připomíná si, jak vyšli do svobody. Během svátku pesach, o Velikonocích bude ukřižován Ježíš. Právě jeho Jan označuje za Beránka Božího, který snímá hříchy světa. V něm se všechny ty příběhy spojují. Jakoby on byl tím beránkem, který odstraňuje hříchy lidí – jejich viny a prohry. To, aby mohli vyjít do svobody.
*
Beránek Boží. Už to není jen kus mladého a čistého dobytka. Je to člověk, a to právě ten člověk, o němž Jan říká, že je Božím synem. Snímá hříchy světa. Je to zajímavé, Jan tu nemluví jen o Židech, nebo jen o Božích vyvolených. Jan je přísný univerzalista. To znamená, že má otevřenou náruč do celého světa. Je to ten svět, uprostřed jehož poměrů mu useknou hlavu. Právě tenhle svět, celý svět potřebuje, aby někdo sejmul jeho hříchy. Selhání, viny, násilí, nenávist, pýcha. Jako by se dusil pod jejich tíhou. S tím závažím se totiž nedá žít. Však nejen Jan, ale i Ježíš o život přijdou. Pokud ten svět má být k žití, musí tu tíhu někdo zvednout. Nechat svět nadechnout a změnit směr. Jinak krveprolití bude pokračovat.
Proto se Jan nespokojil jen s kritikou světa. To je jako do tmy křičet, že je moc tmavá. Je to sice emo, ale moc to nezmění. Přišel proto, aby mluvil o světle, které prozařuje temné kouty světa. Rozsvěcí lampy ve zšeřelých ulicích. O tomhle světle mluvil právě v příšeří aktuálních zpráv, všem tmářům navzdory – i těm, kteří ho popraví. Mluvil o tom, že je tu někdo, kdo zvedá to závaží, které nás tlačí k zemi. Kdo nám dává možnost nadechnout se, změnit směr dějin i vlastního života. Vypadá sice slabě, beránek, ale má nadlidskou sílu, Boží. Beránek Boží. Beránek Boží, který snímá hřích světa. Odstraňuje to závaží.
*
Právě takhle nám Jan Ježíše představuje. Potvrzuje, že právě tomuto člověku připravoval cestu a vysvětluje, jak ho poznal. Neměl představu, jak vypadá. Ale dostal indicie. Prý od toho, kdo jeho samého vyslal křtít vodou, tedy nejspíš od Boha. Indicií bylo, že Jan toho muže pozná tak, že na něj sestoupí Duch svatý. Jan viděl, jak se na Ježíše Duch svatý snesl v podobě holubice. Proč zrovna holubice? Možná připomínala tu, která Noemu snítku nesla. A s ní naději. Možná prostě jen proto, že sýkorku by mohl přehlídnout. Holubice už je velká dost. To asi není až tak důležité. Těžko si ostatně představovat, když se píše, že na něm Duch zůstával, že by Ježíš chodil s holubem na rameni.
Důležitější je, že Duch svatý zůstával s Ježíšem. Jan viděl v Ježíšovi člověka, který měl speciální charisma. Byl obdarován Duchem svatým. To znamená, že Ježíš ztělesňoval Boží přítomnost na zemi. Jakoby v Ježíšových botách po zemi chodil Bůh. Jen ten totiž má dostatečnou sílu zvednou celé to závaží, které svět tíží. A aby to udělal, nejdřív musel a nebo chtěl poznat jeho tíhu na vlastních zádech. Na slabých lidských zádech – silný Bůh. Beránek – Boží.
Ježíš křtil v Duchu svatém, to znamená, že rozšiřoval Boží přítomnost mezi lidmi. Předával své obdarování dalším. Šířil svojí vlivovou agenturu. Vytvářel síť svých důvěrníků. Mezi nimi se akumulovala podvratná síla změnit systém od základů. Lidé, kteří mu uvěřili a potvrdili to tím, že se nechali pokřtít v síle Ducha svatého, spolu s ním získávají sílu zvedat pokličku a pouštět do světa víc světla.
*
Právě tomuhle Ježíši, Beránku Božímu, který snímá hřích světa, se Jan rozhodl zasvětit svůj život a práci. Připravoval na jeho příchod lidi. A když Ježíš přišel, dál k němu lidi posílal. Hned druhý den k němu vyšle dva své učedníky, aby se staly prvními učedníky Ježíšovými. Jan říkal: „On musí růst, já se menšit.“ Rozhodl se nehrát sám na sebe, ale odkazovat k tomu, u nějž rozpoznal skutečnou a dobrou moc něco od základů změnit. Jemu se dal do služby. Dobrovolně sám sebe upozaďoval, aby rostl Ježíšův vliv i okruh jeho lidí. Věřil totiž, že tenhle beránek Boží, který zvedá hřích světa, tím otevírá cestu do svobody. Zvedá kameny ze zad. A lidi mohou jít a dýchat.
Dost možná přitom všem Jan tušil, že jeho samotného tma světa sežere. Ale vzal na sebe to riziko. Věřil, že to má hodnotu, která jeho život převyšuje. A tím mu dává smysl. Šel do toho. To proto, aby dokud může, roztáhl co nejvíc záclon, a pustil světlo do černých kuchyní tohodle světa. Amen