Vrchlabí 5. 2. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 98, 1. čtení Gn 1,26-2,3, Kázání Gn 9,8-17, 3. čtení Kol 1,16b-17.20, pož. 2. Tes 3,16
Písně: 754, 576, 753, 399, 425
Milé sestry, milí bratři,
jdou zvířata do nebe? Když se zeptám takhle obecně, nemusí to zní tak úplně vhodně. Zkusme to ale konkrétně – jde do nebe Besina? Nebo Tasch? Nebo Medea? To už zní jinak. Končí to u nich na rozdíl od lidí smrtí? Nebo jdou taky do nebe? Dneska to bude o zvířatech a lidech, a taky o pánu Bohu.
*
Bibli jsme zvyklí číst antropocentricky. To znamená, že se všechno točí kolem člověka. Je to přeci příběh o cestě Boha s lidmi. Jeho vyvrcholení přichází, když se Bůh stává člověkem. Tenhle člověk Ježíš je vzkříšen a stoupá do nebe. To, aby tam mohli i ostatní lidé. Člověk je ve středu těch událostí. Zbývá v tomhle obrazu ještě nějaký prostor pro zvířata, pro přírodu? Nebo tvoří jen harmonické pozadí?
Proč bychom se ostatně měli zabývat zvířaty? Už Tomáš Akvinský mluvil o blbých (nebo němých) zvířatech a rostlinách, která nemají rozum. Hýbou s nimi pouhé instinkty a jsou určena k tomu, aby byla zotročena a sloužila jiným. Podobně to viděl ještě před Kristem už Aristoteles, nebo později církevní otec Augustin. To jsou nějaké autority. A tak se pojetí zvířat jako blbých stvoření určených k lidskému užitku v teologii a souběžně v lidském vztahu ke zvířatům zabydlelo na dlouhá století. A s časem se to nelepšilo. Později i otec moderní Filosofie René Descart, říkal, že neexistuje větší ptákovina než představa, že zvířata myslí – a dodal, „myslím tedy jsem“. Zvířata nemyslí, tedy nejsou. Ne tak jako lidi. Spíš jako hodiny. Stroje hnané pudy. A stroje přece nejdou do nebe. Ostatně i mně 800 let po Akvinském na základce paní učitelka Ouhledová v přírodovědě učila, že zvířata nemyslí a nemají duši. Nevím. Zkuste se na to zeptat těch svých.
Ještě, že máme v dějinách také takové zářné výjimky jako byl František z Assisi. Rozený demokrat, co se týče vztahů mezi lidmi a zvířaty. Zkusme tedy pro dnešek číst Bibli spíš těma Františkovými očima, než očima Akvinského.
*
V teologii je zvykem odvozovat vztah lidí a zvířat od slov na začátku knihy Genesis, která jsme slyšeli v první čtení. Bůh říká lidem: „Podmaňte zemi a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Člověk má nad zvířaty panovat. Jak tomu rozumět? Možná o něco lepší překlad než panovat, je vládnout. Vládnout se dá různě. Totalitně, diktátorsky, bezohledně, nebo také odpovědně, pokorně, s péčí. Kde se učit vládě? O kousek dřív se říká, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Pokud se má někde učit vládnout, pak od Boha – stvořitele. Pak nemůže jít v jeho vládě o tyranii, spíš o péči o Boží stvoření.
Nelze ale celý vztah ke zvířatům a stvoření zakládat na jednom slově – panovat. I tohle slovo Bůh říká v nějakém kontextu. Tím je první zpráva o stvoření. Šest dní Bůh tvoří svět. Světlo a tmu. Nebe, moře a zemi. Rostliny atd. Každý večer se ohledné za uplynulým dnem a vidí, že „to bylo dobré“. Teprve šestý den tvoří zvířata a lidi. Každý den viděl, že je to dobré. Když se ohlíží na konci šestého dne, vidí, že to je ne pouze dobré, ale „velmi dobré“. Chtělo by se číst, že velmi dobré bylo stvoření člověka, koruny stvoření. Ale ne, čteme tam, že „všechno, co učinil bylo velmi dobré“. A potom přišel sedmý den – odpočinutí. Sedmý den, šabat – to je koruna stvoření – ne člověk. Odpočinek umožňuje ohlédnout se, vidět celek ve všech jeho vztazích. A teprve ten celek je velmi dobrý. Člověk možná vládne, ale pokud, tak jedině jako součást celku. Ne nad ním, ale uprostřed toho všeho. Nad tím celkem je Bůh, který tohle všechno stvořil.
*
Ale nejde usuzovat jen z jednoho místa v Bibli. O pár kapitol dál máme text o potopě. Lidé se chovali zle a Bůh se rozčílil a rozhodl se všechno, lidi, zvířata i celý svět utopit. Jen malá hrstka propluje touhle globální katastrofou v Noeho arše. Byla jich tam ovšem dost na to, aby zajistili pokračování života na zemi. Lidský i zvířecí genofond byl na arše zachován, tedy s výjimkou ryb. „Ryby nechte, zachrání se sami hladce“.
Důležité je to, co přichází po potopě. Jednak je to tedy pták, holubice, která přináší zprávu o pokračovaní života na zemi. Především ale, po potopě Bůh uzavírá s Noem smlouvu. Důležité je všimnout si toho, co snadno přitom člověko-středném čtení Bible přehlížíme: Bůh uzavírá smlouvu nejen s Noem, nejen s lidmi, ale i se „vším živým tvorstvem“.
V smlouvě Bůh říká, že už nikdy nezopakuje tuto globální zkázu. Znamením smlouvy bude duha – oblouk, nebo luk, který se pne na nebi. Jak říkal pan Pelc, jako by se Bůh rozhodl na nebe pověsit svůj luk, aby všichni viděli, že Bůh zbraně pověsil na hřebík a už nikdy je proti lidem a všemu tvorstvu, tedy zvířatům nepoužije. Lidé a všichni zvířata jsou tu součástí jednoho celku stvoření. Jednoho celku života, s kterým Bůh uzavírá smlouvu. Bůh uzavírá smlouvu se zvířaty, stejně a stejnou jako s lidmi. Bůh jedna strana smlouvy a lidé a zvířata druhá strana smlouvy. Jak bychom potom mohli mluvit o nějaké podřízenosti?!
Jsme součásti jednoho celku. Staří teologové měli jasně stanovenou hierarchii: Bůh, muž, žena, otrok, zvíře, rostlina. Boží smlouva ale takovou hierarchii boří. Nastavuje rovnoprávné vztahy napříč druhy. Znamení smlouvy – duha je ostatně pestrobarevná, počítá s rozmanitostí – nejen lidskou ale i druhovou.
*
Dobře. Můžeme se tedy snad shodnout na tom, že kniha Genesis nám nabízí obraz rovnoprávných mezidruhových vztahů. Pokud bychom se chtěli držet lidské vlády nad stvořením, pak jde o vládu odpovědnou vůči Bohu na jedné straně a odpovědnou k ostatním tvorům na druhé straně. Tedy vláda pro níž je charakteristická pokora a péče. Ale jak je to s tím, jestli půjdou zvířata do nebe? Budou spasena i zvířata?
Tak se totiž do nebe dostává člověk. Skrze Kristovu smrt mu Bůh odpouští hříchy a s Kristovým vystoupením na nebe se otevírá cesta do nebe i člověku. Cesta přes hřích a odpuštění. No jo, ale je co odpouštět zvířatům? Hřeší zvířata? Pokud ano, musela by mít nějakou morálku. Musela by být schopná se rozhodovat mezi dobrým a zlým. Záměrně dělat špatné věci. Musela by mít mysl a duši, kterou jim Akvinský, Descart i moje učitelka přírodovědy upřeli.
Tady už se ale právě dostávám pryč z teologie do jakési psycho- biologie. Protože v ní nejsem kovaný, můžu si pomoci leda zkušeností člověka, který je odsouzen k tomu sdílet domácnost se psem. A musím říct, že když nám Tash sežrala vánoční cukroví, rozhodně zhřešila. Jsem přesvědčený, že dobře věděla, že dělá něco, co nesmí. Stejně jako to ví, když si všimne, že ještě sedím v obýváku, do kterého nesmí a nenápadně se sklopenými ušima couvá ze dveří. Stejně jako ví, že aby pomohla dětem, s kterými pracuje, musí se k nim chovat pěkně a něžně. Tady se tedy musím postavit proti všem těm Akvinským a Augustinům na stranu Františka, který se zvedl od knih a zvířata poznával skrze zkušenost. Navazoval s nimi vztahy jako s Božími stvořeními. Teprve pak se mohli poznat.
Ale zpět k Bibli. Musí zvířata hřešit, aby byla spasena? Já myslím, že je to jedno. Ať tak, nebo tak stejně nezůstanou z dosahu Ježíšovy smrti a vzkříšení. V knize Římanům Pavel píše: „Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ Všechno tvorstvo, i zvířata tu jsou podle Pavla dětmi Božími. Všechno tvorstvo i zvířata má naději na vzkříšení.
*
Začínal jsem tím, že jsme zvyklí číst Bibli antropocentricky, člověko-středně. Jakože se všechno točí kolem nás. Daleko případnější je číst Bibli teocentricky, Boho-středně, všechno se nakonec točí kolem Boha. To nám pomůže osvobodit od dosebezahleděnosti. Když zjistíme, že nejsme nejdůležitější ze všeho, může nám z ramenou spadnout docela těžké břemeno. Můžeme se rozhlídnout a všimnout si, že jsme součástí dost pestrobarevné společnosti mnoha druhů. Všechny mají před pánem Bohem svojí velikou hodnotu. Však je stvořil. Úcta a láska ke stvořiteli a úcta a láska ke stvoření jsou dvě strany jedné mince. Boží stvoření a Boží smlouva. To je základ našich vztahů s Bohem, se zvířaty a stvořením. Z ní roste mezidruhová solidarita. Jsme v tom společně. Pokud takovouhle solidaritu napříč druhy budeme pěstovat, tak pro nás na téhle planetě ještě zůstává naděje. Zeptejte se na to doma svých zvířat.
Jo, a jestli se v nebi potkáme se zvířaty? Nevím. Ale věřím, že jo. Však by jim tam bez nás bylo smutno? Amen