Vrchlabí 19. 3. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 30,5n, 1. čtení Jan 12,20-26, Kázání Iz 54,7-10, 3. čtení 2 K 6,2, pož. Ž 67,2n,7b.8
Písně: 715, 38, 545, 559, 748
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
taky se Vám občas zdá, že pán Bůh se někam skryl. Jako by si odskočil na obědovou pauzu? A nějak dlouho se nevrací.
Znáte to: přijdete k doktorce a na dveřích visí cedulka: „Vrátím se za pět minut.“ Tak čekáte. Pět minut uběhne, a dalších pět. Už tam přešlapujete půlhodinu. Odskočíte rychle něco nakoupit. A když se vrátíte, tak tam pořád visí ta protivná cedulka. 5 minut dávno pryč a paní doktorka taky. Tak to vzdáte a jdete domů.
Není to tak i s pánem Bohem? Že by se někde zdržel? Nebo se před námi snad schovává?! Kde je, když ho nejvíc potřebujeme?! Jestli se opravdu skrývá, nebo ne, těžko říct. Řekl bych ale, že ten pocit, že se pán Bůh skrývá, nebo, že snad vůbec není, nejspíš zná spousta z nás.
*
Jestli kvůli takovýmto pochybnostem někdy snad cítíte výčitky, vězte, že v tom rozhodně nejste sami. Ostatně té nejistoty, jestli s námi pán Bůh nehraje na schovávanou je plná Bible. Často z ní je slyšet, že Bůh se snad dokonce možná i zlobí, a proto před námi skrývá svojí tvář. Právě takhle to často zní z Žalmů.
Ze všech smutků světa zpěváci žalmů, tihle naše kolegové ve víře i životních trampotách, k Pánu Bohu volají: (Ž 27,9) „Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso.“ Tenhle člověk má za to, že se Bůh zlobí, a že nad ním proto snad zlomil hůl. Prosí Boha, ať ho nenechává ve štychu, ať ho z jeho trablů zachrání – spasí. I kdyby ho všichni, třeba vlastní rodiče opustili, ať s ním alespoň Hospodin drží basu. Proto úpěnlivě křičí do nebes.
A další člověk k smrti usoužený kdejakými nemocemi se obrací k pánu Bohu a se slzami v očích šeptá: „Ž 102,3 Neukrývej přede mnou tvář v den mého soužení, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi!“
A ještě jeden se ocitl v bahně lidské nenávisti. Opuštěný všemi. Ukřivděný a zároveň provinilý. Jako by se proti němu všichni spikli. Zároveň ví, že leccos má na triku. Stejně se obrací k Bohu a doufá, že nekřičí do zavřeného nebe. (Ž 69,18) „neskrývej tvář před svým služebníkem, když se soužím, pospěš, odpověz mi.“ Právě ten pocit zavřeného nebe je nejhorší. Hlasivky si jeden může vykřičet a pořád ne a ne slyšet odpověď. „Odpověz mi!“
Takhle to zní z žalmů, stále znovu a znovu. Bůh odvrátil svou tvář od té lidské. Neslyší. Neodpovídá. Rozhošťuje se pocit samoty. A vůbec nejvíc tahá za uši, když takhle volá sám Ježíš. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?!“ Volá z kříže – v největší bolesti a opuštěnosti – na svého Otce Boží syn.
*
Co se to stalo? Kde se to zvrtlo? Bůh stvořil svět. Postavil do něj člověka. A pak se schoval za roh. A člověk? Ten se cítí opuštěně. Jako by se odcizil druhým, sobě a nakonec jako by se stáhl i sám pán Bůh. Znáte ten pocit? Jestli ne, tak je to dobře – i když mírně podezřelé – ale dobře.
*
Člověk si říká, že takhle to přece nemůže zůstat. Jsou na druhé straně jen hluché uši? Jsou tam vůbec nějaké? Z těch výkřiků zní ale ještě něco jiného. Možná jsou plné bolesti – kdo z nás ji nezná. Možná jsou plné zoufalství – kdo z nás by občas všude kolem sebe neviděl jen zavřené dveře. Ale přece z toho volání proznívá ještě něco. A to je naděje. Může to být ta, která umírá jako poslední a už má na kahánku. Ale je tam. Je to víra, že je ke komu volat. Dokud se zpívá ještě se neumřelo. Dokud se volá, pořád nás někdo může zaslechnout.
Lidská zkušenost mezi opuštěností a důvěrou, že nakonec přeci jen nejsme sami, není vlastní jen našim biblickým kolegům. Opuštěnost míchaná s důvěrou prochází celými dějinami lidské víry v Boha. Cítíme se sami a přitom věříme, že nejsme sami. Můžeme to slyšet ve všech dnešních písních.
Prosba, aby Bůh vykoukl ze své skrýše zněla z úvodního žalmu. „Tváři své přede mnou, neskrývej, buď se mnou! Tys mé spomožení i vysvobození, Bože můj!“ Snad by se mohl na nějakou dobu zdát skrytý, ale přeci k němu s důvěrou zpíváme, že právě od toho skrytého očekáváme pomoc a vysvobození. Ať už potřebujeme pomoci, nebo vysvobodit z jakýchkoli tmavých uliček mezilidských vztahů a temných komnat duše. Hledáme ze tmy cestu do světla.
A právě ranní paprsky slunce zářily z té úvodní písně Modré nebe, slunce zář. Je to píseň jásavá, radostná. Ale i její poctivá radost nezapomíná, že člověku je občas blbě. „Zpívám, i když smutky mám, Pánu patří díky“ A znovu ta nejistota, jestli nemá špunty v uších: „I v té nouzi nejvyšší, Pánu patří chvála, když se zdá že neslyší, Pánu patří chvála.“ Ale pořád tu ten, kdo by snad v uších špunty mohl mít, je. Pořád tu je. A tak „Chválit nepřestaň, ať se staň, co staň“. Neslyší? Tak volej víc nahlas.
Když Boha opět ztratíme ze zorného pole, dere se znovu na jazyk: „Ty skrytý, právě skrytý.“ Tak to budeme zpívat k tomu, koho autor písně Pavel Rejchrt označuje jako „hlavu plnou trýzně“. Je skrytý. A přece k němu člověk volá. Protože ho viděl se zmučenou hlavou na kříži. Hledá u něj pochopení, protože bolest, trýzeň je to, s čím oba mají zkušenost. My i Ježíš.
Ale ta cesta ani tam nekončí. „Ostří jarních stébel zemi proráží.“ Z Golgaty ten ne už tak skrytý pokračuje do Emauz. Tam už po cestě s opuštěnými a zdrcenými učedníky kráčí vzkříšený Kristus. A jim přitom hořelo srdce.
*
Nejstarší z písní, které jsem citoval má dobrých 2500 let. Vznikla kdesi v zajetí. Je to Žalm. Ale ta další je z 20. let minulého století, z doby, kdy doznívá šok první války, která postihla celý svět. Hlava plná trýzně vznikla v dobách tuhé normalizace. Modré nebe slunce zář teprve nedávno dosáhlo plnoletosti. Narodilo se do svobody, ale i jí se někdy zdá, že pán Bůh neslyší.
Víra a pochybnost jdou pospolu. Pán Bůh nad hlavou a pocit samoty kolem nás, to není nic nového. Dojem, že jsme vydáni na pospas všem povětrnostním podmínkám a nemůžeme se dovolat zastání, ten je starý tak jako cesta člověka s Bohem. A pravděpodobně nás bude nějakou dobu provázet.
Pocit samoty může mít fatální důsledky. Když přijde, je těžké to vydržet. Kdekdo to nezvládne. Nedá se tomu vždycky úplně divit. Psychologové říkají, že je lidské emoční vnímání nastaveno tak, že špatné zprávy zpravidla přehluší ty dobré. Máme tendenci všímat si spíš průšvihů, než úspěchů a dobrých věcí. Ale s pocitem odcizení, který se z takového vnímání rodí, se dá bojovat.
Jednak je dobré učit se vnímat kolem sebe znamení života. Tady se děje něco dobrého, támhle taky. Něco dobrého, živého. Znamení života, jako známky toho, že ten, který život plodí, tak taky žije – v tom stejném světě jako my. Mezi námi. Vlévá do něj život. Je možná skrytý, ale není daleko. A jak ještě bojovat s pocitem opuštěnosti, provinilosti a odcizení? Udržovat rozhovor. Volat, i když se zdá, že neslyší.
*
Ono se totiž dobře může stát to, co se stalo Izraelcům. Trčeli osamělí a zoufalí v troskách rozbombardovaného Jeruzaléma, v ruinách vlastních selhání i v bolesti ran pod pás. Stalo se jim tehdy, a může se to stát i nám, že po všech těch nevyslyšených modlitbách a vykřičených hlasivkách, uprostřed samoty a zoufalství se z nebe ozve:
„Jenom na maličký okamžik jsem tě opustil,
avšak shromáždím tě v převelikém slitování.“
Zlobil jsem se a „skryl jsem před tebou svou tvář“, přiznává Hospodin. „Ale jen na maličkou chvíli. Možná je teď těžké tomu věřit. Vím, že to, co je pro mě malá chvilka, pro tebe může být celý život. Ale i tak to není žádná doba ve srovnání s tím dobrým, co pro tebe mám připraveno. To nebude na pět minut.“
„Můžou se třást samotné základy země. Hory poskakovat a hroutit se kopce. Může přijít zemětřesení. Ale moje milosrdenství od tebe neodstoupí. Slíbil jsem ti, člověče, že u mě tě čeká pokoj. Už nebudeš žít osaměle. Už nebudeš žít ve světě plném důsledků svých špatných rozhodnutí. Vysvobodím tě i z nich. Je před tebou lepší čas. Smíření a pokoj.“ Takhle to u Izajáše zní z Božích úst, která konečně odpovídají.
*
Je to, jako by se po celém tom nekonečném čekání Bůh vrátil. Sundal cedulku: „Za pět minut se vrátím.“ A řekl: „Pojďte dál. Co vás trápí?“ … „No, vlastně teď už nic.“ „Zůstalo to za dveřmi, viďte. Tak jste se dočkal.“
Tak pojďte dál.
Amen