Vrchlabí a Herlíkovice 2. 4. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit J 3,14b.15, 1. čtení Fil 2,5-11, Kázání J 12,12-19, 3. čtení Iz 50,7-8a, pož. 2Te 3,16
Písně: 621, 115, 421, 287, 408
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
viděli jste někdy někoho jet na oslu? Jde to. Ale vidíte, že něco není tak uplně akorát. Vypadá to jaksi nedůstojně. Člověk působí tak trochu, no… jako osel. Je to taková atrakce. Proč člověk radši nejede na koni?!
Schválně jsem si na youtube pustil, jak jízda na oslu vypadá. Moderátor reportáž začíná slovy: „Zdálky vypadá skoro jako kůň. Při bližším pohledu ale zjistíte, že tento roztomilý živočišný druh by vám na dostihové dráze moc štěstí nepřinesl. Leda byste vsadili na jeho prohru.“
Prohra, k jedné takové se schyluje i v dnešním příběhu. I když to na první pohled není ještě úplně vidět. Ale abych nepředbíhal…
*
V Jeruzalémě je cvrkot. Máme necelý týden před Velikonocemi. Město se plní poutníky. Chtějí pesach, Velikonoce prožít v hlavním městě. V chrámu. Před svátky se rituálně očistit. Ve městě panuje slavnostní atmosféra. Také se ale po ulicích nese vzrušená šuškanda. Objeví se tu o svátcích také Ježíš, nebo raději ne?
Židovská velerada a farizeové na něj vydali zatykač. Doneslo se k nim totiž, že uzdravil Lazara. Co, uzdravil…! Lazar, Ježíšův přítel, ležel už čtvrtý den v hrobě. Jeho sestry Marie a Marta Ježíšovi vyčítaly, že kdyby tu byl, jejich bratr by ještě žil. Místo toho se jeho tělo rozkládá v hrobě. Ježíš k němu jde, nechá odsunout náhrobní kámen. Do temnot smrti zavolá mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Lazar, obalený v obvazech jako mumie vychází ven. Ježíš ho nechá vymotat z bandáží a živý Lazar odchází zpátky do života.
To byla událost, která nikoho nenechala v klidu. Mnoho lidí po tom znamení v Ježíše uvěřilo. Poutníci, kteří byli přitom, donesli tuhle zprávu do Jeruzaléma. Donesla se i veleradě a farizeům. Ti se Ježíšovy moci zalekli. Báli se, že z jejich světa nezůstane kámen na kameni. Proto se rozhodli zbavit se Ježíše. Poslat zpátky do hrobu chtěli i Lazara.
*
Nad Ježíšem visí ortel smrti. A přesto vjíždí do Jeruzaléma. Je ráno. S ranními paprsky se po městě mezi přicestovalými poutníky nese i tahle velká zpráva. Sbírají palmové větve připravené ke slavení svátku. Znají své náboženství. Vědí, že palma je královský strom. Vědí, že palmovými větvemi lid vítá svého krále. A tak vybíhají ven z města. Běží Ježíši naproti. Tvoří špalír, mávají palmovým. Vítají Ježíše tak, jak se vítá král: zpěvem královských žalmů.
„Hosanna,
požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově,
král izraelský.“
Hosanna. To znamená „pomoz nám“. Zachraň nás. Tak lidé volají k tomu, komu věří, že jim pomoci dokáže. Hosanna znamená „pomoz nám“. Ale ta slova také vyjadřují chválu. Prosí o pomoc a zároveň vzdávají čest mocnému pomocníkovi.
„Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“ Tahle slova jsou vyznání. Poutníci vyznávají, že v Ježíšovi přichází mesiáš. Boží pomazaný. Očekávaný král. Král, který přichází, aby vysvobodil protektorátní Izrael z područí římské říše. Král izraelský. Zástupy vítají Ježíše jako politického osvoboditele vlasti. Jakoby do Jeruzaléma vjížděl politik, který vyžene vládnoucí garnituru a usedne na Izraelský trůn. Král Izraele. Ježíš Kristus Král Židů – tak to bude stát na kříži – to je ta zkratka INRI.
*
Ježíš dobře vnímá, za koho ho zástupy mají. Bere do ruky žezlo, na hlavu si pokládá korunu a s mečem v pravici usedá na bujného oře. S jeho mohutným ržáním vyjíždí prosekat si cestu do výsostných komnat. Ne. To je to, co by udělal král usilující o zlatem vykládaný trůn o politickou moc. Ježíš na to jde jinak.
Ježíš cítí očekávání lidu. Vítají ho jako krále. On se nebrání tomu být králem. Ale svému kralování dává úplně nový obsah. Neusedá na statného vraníka. Místo toho si nechá přivést osla. To zvíře, které propůjčuje svému jezdci vlastní podobu. Osel na oslu. Je to jakoby prezident na vlastní inauguraci vojenským krokem nakráčel v jägrově spodním prádle. Všechna obřadnost je pryč. Královské insignie se válí v prachu. Tady jde o něco jiného. Pozorovatelům se to musí jevit jako fraška – sami učedníci nechápali. Schyluje se k porážce! Asi ano. Nebo Ježíš vidí něco, co okolostojící nevidí?!
Jeho vjezd na oslu komentují slova proroka Zachariáše. I on ohlašoval mesiáše vjíždějícího do Jeruzaléma. Mesiáše jedoucího na oslu. Pokořeného. Zachariáš volal k jásotu nad jeho příchodem: „Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol. Tvůj král přichází, spravedlivý, zachraňující, pokořený, jede na oslu.“ „Rozjásej se, zpívej.“ Ta výzva se s přijíždějícím Ježíšem mění v: „Neboj se!“ „Neboj se dcero Siónská.“ Nebojte se obyvatelé Jeruzaléma.“ Král v železném brnění nahání strach. Král v sandálech na oslu přichází, aby rozehnal lidské strachy.
Ve své skromném oblečení, beze zbraně, na oslu musel Ježíš tváří v tvář oficírům a vojákům za branami města spíš vzbuzovat obavy. Jestliže stejně jeho kroky provází slova: „Neboj se!“ musel zřejmě vidět dál než na nejbližší události. Právě s touhle pevnou vírou se mohl přihlásit ke svému královskému titulu. Když usedl na osla, vyjadřoval tím, že on skutečně naplňuje na Zachariášovo proroctví. On je tím králem, který přijíždí lidem vybojovat vítězství – na oslu.
Svým prazvláštním příjezdem říká, že bude kralovat jinak. Dává svému kralování jinou náplň. Do královského města přijíždí na oslu jako poslední sluha. Jako kralování totiž bude souviset se službou. Se službu Bohu – pokornou službou. Se službou lidem – účinnou, citlivou. To znamená s takovou službou, která vnímá skutečné potřeby lidí. Nejde po povrchu jako panovníci v oblecích. Vnímá bolest skrytou hluboko v duši. Takovou, kterou nesdělíte na audienci králi důstojně sedícím na zlatém trůnu. Bolest, kterou svěříte tomu, který ví, co to bolest je. Který zná ponížení a nenávist, a proto se do vás dokáže vcítit.
Mluvili jsme kdysi s Petrem Otradovským o tom, že lidé, kteří vítali Ježíše vjíždějícího do Jeruzaléma rozpoznávali jeho moc. Je to určitě pravda. Cítili jeho královskou moc. Proto ho vítali a prosili o pomoc. Ježíš jim ale svým nasednutím na osla chtěl ukázat, jaký charakter ta jeho moc má. Není to moc ostrého meče. Je to moc, která vládne tam, kam síla meče nepomůže. Moc, která přichází od Boha, a přitom působí odspoda. Moc, která se projeví tam, kde je člověk na dně. Dole. Kde je osamělý. Kdo potřebuje posloužit. Kde potřebuje PO-MOC. Až tam, dolů Ježíš za lidmi jede. Jede hluboko, tam kde to nevoní. Jede tam, kde se moc svalů vyčerpala. Tam, kde pomoci může jedině moc lidské, boží blízkosti. Moc, která nakonec přemáhá všechny armády světa. Moc soucitu. Moc lásky. To je moc, která se nezastaví před ponížením a nenávistí – a proto na rozdíl od nich přetrvá.
Ježíš jede dokonce až tak daleko, kde se zpěv zástupu mění ve zlostný křik. Na tom směšném oslu vjíždí do města, jehož obyvatelé během několika dní z hosanna přelaďují do ukřižuj.
*
Ježíš je zvláštní král. Na inauguraci vjíždí na oslu. Na hlavu dostává korunu plnou trní. Jeho trůn, nese cedulku s titulem INRI – Ježíš nazaretský král židů. Je to trůn, který nápadně připomíná popravčí nástroj.
Když Ježíš vjíždí, zástupy jásají. Učedníci kroutí hlavou. Pochopí, až bude po všem. Farizeové, kteří mu jdou po krku si stěžují: „Nic nezmůžeme, celý svět se dal za ním.“
A zmůžou. Na kříž ho pověsí. Zástupy budou křičet „ukřižuj“. Ta zvláštní moc tohoto poníženého krále ale způsobí, že tímhle to nekončí. Přijde den, kdy jeho učednící pochopí, oč šlo. Rozpomenou se, až když bude „oslaven“. Až od Ježíšova prázdného hrobu tohle všechno začne dávat smysl. Až když přemůže smrt, vystoupí do nebes, ujme se svého kralování. Do té doby nad tím ale zůstává rozum stát.
Amen