Velikonočníé dopis faráře vrchlabského evangelického sboru
Milí přátelé, milé sestry, milí bratři,
rád bych jednou pro vždy udělal jasno v jedné věci: Ježíš nepřišel za lepšolidmi.
Setkávám se s tím stále znovu: „Já nemůžu překročit práh kostela, to byste to tam museli znova vysvětit!“ „Jak ten může chodit do kostela potom, co udělal!?“ „Ty smíš pít pivo, když seš farář? A mluvit sprostě smíš?“ „Já teď nemůžu do kostela, když jsem to v životě takhle pokazila.“
Jakoby do kostela chodili samí lepšolidi, a horšolidi, ti ať si moknou venku. Co do kostela?! Jakoby se Ježíš bavil s lepšolidma a nad těmi ostatními ohrnoval nos. „Až se polepší, můžou přijít!“ Když ale člověk pročítá Ježíšův příběh je to přesně naopak. Od začátku do konce evangelií Ježíš znovu a znovu přichází za horšolidmi. V Janově evangelium Ježíš přímo říká: „Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.“ (J 12,47) To znamená zachránil, nebo taky osvobodil – právě od toho, co jsme v životě pokazili a teď nás to dusí.
Říkám si stále znovu, kde se ten dojem, že Ježíš je jen pro lepšolidi, bere. A pak se podívám do Ježíšova příběhu a vidím, že to není nic nového.
*
Celé je to pěkně vidět v příběhu o ženě, která Ježíšovi umývala nohy svými vlasy (Lk 7,36–50). Stalo se to, když byl Ježíš na návštěvě u jednoho farizeje. To byl takový lepšočlověk své doby. Vzdělaný. Dobře postavený. Rozhodně velmi spravedlivý a počestný. Alespoň si to o sobě myslel. Do domu přišla žena, v biblické řeči označovaná jako „žena hříšnice“. Prostitutka. Pravděpodobně se užírala všemi možnými pocity viny a selhání. Proto přišla. Přistoupila k Ježíšovým nohám, „začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.“ Mytí nohou a pomazávání olejem byly tehdy projevem úcty. Nohy se myly hostům přicházejícím z prachu cest. Hlavy se pomazávaly olejem králům a prorokům. Také se olejem balzamovali zemřelí. To všechno je tu ve hře.
Farizej, náš lepšočlověk se „spravedlivě“ pohoršuje, co to Ježíš té ženě dovoluje. Vždyť musí vědět, že ona je horšočlověk, hříšnice až na půdu! Ježíš ho usazuje: „Šimone, ty si tu sedíš jak paša. Anis mě pořádně nepozdravil.“ Podívej, jak se mezitím ke mně chová ta žena. Ta si dobře uvědomuje, že má na hrbu lecjaké závaží. „Projevila ale velikou lásku.“ Její provinění jsou ji odpuštěny. „Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Ježíš ženě řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Jsi svobodná, od toho, co tě tíží. Lepšolidi kolem stolu to vyvedlo z míry. Zato té ženě se v srdci uvolnil prostor milovat ještě víc.
Ježíš té ženě otevřel prostor stát se znovu důstojným členem společnosti. Ale nestala se lepšočlověkem. Nezůstala ovšem ani horšočlověkem.
*
Je na čase udělat si pořádek v pojmech. Nic jako lepšolidi a horšolidi neexistuje. To je výmysl těch, kteří si o sobě myslí, že sami jsou lepšolidi. Každý jsme v životě něco pokazili, něco se nám nepovedlo, leckomu jsme ublížili. A mimoto jsme taky udělali dost dobrých věcí a každý den máme příležitost k nim přidávat další. Být tu pro druhé. Milovat.
Lidi, kteří se schází kolem Ježíše – ať už v kostele, nebo kdekoli jinde – nejsou ani sedm statečných, ani bratrstvo spravedlivých. Jsme spíš parta pochybných existencí. Parta pochybných existencí, která věří, že i tak jsme vítaní. Díky tomu můžeme mít rádi sebe i druhé.
O tom nám vypráví velikonoční Ježíš. Ten, kterého na kříž pověsili lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou lepší, než ve skutečnosti jsou. Ten, který vstal z hrobu, aby otevřel novou cestu lidem, kteří si myslí, že jsou horší, než ve skutečnosti jsou.
Michael Pfann, Váš farář