Vrchlabí Velký pátek 7. 4. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 22,2, 1. čtení Žd 10,15-24, kázání Mk 15,33-41, 3. čtení Ž 22,24n, pož. 1. Petrova 5,10-11
Písně: 523, 531, 526, 525, 524
Milé sestry, milí bratři,
opona jde dolu. To, co bylo určeno pro naše oči skončilo. Co se odehrává za oponou, už není pro naše zraky. Opona spadla. V hledišti se setmělo.
*
Setmělo se. Uprostřed dne. V poledne padla tma na celý svět. Samo slunce si zakrylo tvář. Nechce přihlížet tomu, co se na zemi děje. Ubitého, vysmívaného, na kříži visícího Ježíš zakryla tma. Někdo raději zatáhnul oponu nad celým světem.
V hledišti zavládla tma. Po třech dlouhých hodinách se do tmy ozývá hlas: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ V té tmě není vidět na člověka, který by nabídl pomocnou ruku. Ve tmě se vkrádá samota. Opuštěnost. Bože můj, proč jsi mě opustil. Bože – aramejsky Eloi.
Skřeti vychází až po setmění. Denní světlo by je zabilo. Jeden takový, kterému se dobře rejdí ve tmě, namáčí houbu v octě, napichuje jí na klacek. S posměšným šklebem ji nabízí muži visícímu na kříži. „Pche, to se ještě uvidí, jestli ho Elijáš přijde sundat dolů. Je ti kyselo? Chlemtej ocet.“ Ta zlomyslnost je tak donebevolající, že vystupuje i ze tmy. Klacek ale k muži na kříži nedosáhne. Jeho ponížení je naplněno. Teď už přechází do jiných sfér. Naposledy mocně vykřikne – tím hlasem, který měl moc s lidmi pohnout – mocně vykřikne a umírá.
*
Člověk na kříži umírá. Opona se trhá. Shora dolů, právě v půlce praská opona v chrámu. Je to ta poslední opona. Opona, za kterou nikdo nesmí nakouknout. Nikdo. Jen jedinkrát do roka smí nejvyšší velekněz oponu odhrnout. Zástupně za celý Izrael, za všechny lidi vstupuje tam, kde přebývá sám Hospodin. Zde promlouvá s Bohem. Tady před Boha předkládá všechny nářky i všechny prosby celého lidu. Tady slyší Boží hlas. Jen jednou za rok, jen jeden člověk se může setkat s Bohem přímo. Za touhle oponou.
Není to žádný Hynais, žádný Aleš. Je to opona z jemně tkaného plátna. Purpurově fialová, nachová a karmínová. Se vší zručností jsou na ni vyvedeni krásní cherubové. Je napnuta mezi dvěma zlatem potaženými sloupy z akáciového dřeva s nohama ze stříbra. Zavěšena na zlatých háčcích. Krása a luxus. A za oponou v samém srdci chrámu, v srdci Jeruzaléma, v srdci Izraele jsou ve schráně úmluvy uloženy desky Božího zákona. Boží slovo, které Mojžíš vytesal do kamene. Je zde uložená Tóra. Boží slovo sepsané na svitek papíru. Tady v nejsvětější svatyní přebývá Boží hlas. Bůh se skrývá za oponou. Člověk přímo za ním nemůže. Právě tahle opona, opona všech opon se trhá, když umírá Ježíš. Trhá se od shora dolů. Co se to vlastně děje?!
*
Na chvíli poodstupme. Marek svoje evangelium píše ve velmi těžké době. V roce 66 se Židé vzbouřili proti římské protektorátní vládě. Dlouho vzdorovali. V roce 70 je římská armáda pod vedení vojevůdce a pozdějšího císaře Tita obklíčila. Město zapálila a spolu s městem i obklíčenými Židy shořel také jeruzalémský chrám. Uprostřed chrámu shořela také opona, která oddělovala nejsvětější svatyni. Tu, kde byly ukryty desky zákona, kde byla ukryta Tóra a kde přebýval Hospodin. Podle legendy se Titovi ještě, než chrám lehl popelem, podařilo vstoupit právě sem do nejsvětější svatyně. Tím Židy definitivně potupil a ztvrdil svoje vítězství nejen nad vzpurným národem ale také nad jejich Bohem.
Podle další legendy v té době už v srdci chrámu ale jeho srdce – Tóra, nebylo. Rabi Jochanan Ben Zakkai si nechal připravit rakev. Do té rakve si lehl a do náručí si vzal ten nejvzácnější svazek Tóry. Právě ten uložený v nejsvětější svatyni. Boží slovo vzal do náručí. Objal ho a nechal se s ním zavřít do rakve. Spolu s rakvemi dalších mrtvých ho propašovali ven z Jeruzaléma. Pláchnul Římanům pod nosem. S Tórou odešel do Jabné, kde vybudoval velkou školu. Srdce židovského národa od té doby už není fyzicky uloženo za oponou chrámu. To srdce se skrývá v učení Tóry – Písma. A Tóru si každý Žid může nést sebou kamkoli jde – v ruce, v srdci.
Tak se židovské učení – Tóra znovu šířilo do celého světa. Boží hlas už se neskrývá za oponou. Kdo ho chce poznat, může toho skrze pečlivé studium dosáhnout. Tak byla Tóra v rabiho rakvi tóry pohřbena a v Jabné vzkříšena ze smrti. Boží hlas zůstal ve světě přítomen – bez opony. Boží přítomnost v chrámu se změnila v Boží přítomnost v učení Tóry. Tímto posunem židé zpracovali katastrofu zničení chrámu, který už nikdy nebyl obnoven.
*
Marek tu katastrofu zpracovává tak, že sepisuje Ježíšův příběh do evangelia. Zničení chrámu a Ježíšova smrt se dostávají vedle sebe. Násilí Římanů na Židech a násilí lidí na Ježíšovi se překrývají. Ve světě panují poměry plné násilí. Tehdy jako dnes.
Na svět padla tma. Ježíš umírá. Chrámová opona se trhá. Odshora dolů se trhá. Opona se trhá a my vidíme Ježíše. Uprostřed největší katastrofy, kterou Marka a jeho národ té doby postihla, uprostřed téhle katastrofy Marek ukazuje na Ježíše. Opona se trhá a před očima visí Ježíš. A my slyšíme vyznání, které nevyslovuje žádný křesťan, žádný Žid, ale právě jeden z protektorátní vojáků. I jemu v tu chvíli dochází, koho všichni společně pověsili na kříž. „Ten člověk byl opravdu Boží syn.“
Opona se trhá odshora dolů a my koukáme na Ježíše. To trhnutí, které zní v uších, připomíná ještě jiné trhnutí. Jsme na konci evangelia a zvuk trhající se látky nás vrací na jeho začátek. Tehdy se odshora dolů roztrhlo nebe. Ježíš se totiž tehdy zařadil do fronty hříšných lidí. Čekal, až i jeho Jan pokřtí na odpuštění hříchů. Jan ho pokřtil. Nebe se roztrhlo a ozval se z něj Boží hlas. Bůh se k Ježíši přiznal: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Holubice přitom sestupovala z nebe. Shora dolů. Shora dolů se totiž děje ten pohyb. Od Boha k člověku.
Dnes se odshora dolů trhá opona a Marek ukazuje na Ježíše. Uprostřed tmy. Uprostřed největší katastrofy. Uprostřed zoufalství zpovzdálí přihlížejících žen. Uprostřed opuštěnosti. Uprostřed poměrů plných násilí Marek ukazuje k Ježíšovi. Ukazuje na Ježíše, který visí na kříži mrtvý. A přitom nás tady na konci jeho životní cesty Marek instruuje, abychom si vzpomněli na její začátek. Ta cesta začala pod shora dolů otevřeným nebem. Pokračovala dál mezi lidi. Tahle cesta, kterou Ježíš ušel, má v tuto chvíli nabídnou orientaci uprostřed naprosté ztráty směru.
*
Opona se roztrhla, tak jak se kdysi roztrhlo nebe. Bůh se tehdy přiznal ke svému synu. Lidé se tak dozvěděli, že s Bohem se mohou setkat právě tady na zemi. Uprostřed pouště. Ať už je ta jejich poušť jakkoli vyprahlá. Spolu s ním se z pouště vrátili zpět mezi lidi. Objevili život nanovo.
Když Boží syn umírá, trhá se opona. Opona, která oddělovala člověka a Boha se trhá. Bůh, který umírá na kříži se právě v té smrti přibližuje člověku tak, že blíž už to nejde. Umírá jako člověk. Tak opona mezi člověkem a Bohem mizí. Už mezi nimi nic nestojí. Bůh poznal člověka v lidském těle. Člověk může promluvit k Bohu přímo. Přímo může uslyšet jeho slovo. Už nepotřebuje prostředníka.
Boží syn umírá a tma ustupuje. Ženy hledí na Ježíše. V tuhle chvíli jsou ztracené. Ale zatím se drží toho, co dělaly doposavad, hledí na Ježíše. Drží se ho. Dál půjdou za ním. Po smrti se o něj postarají. Dokud se soustředí na něj, stále mohou objevit cestu, kterou si zatím neumí představit.
Tma přešla. Opona zmizela. Všechno je jinak. Amen