Vrchlabí neděle Vzkříšení 9. 4. 2023,
Michael Pfann
Texty: Introit 118,22nn, 1. čtení Mk 16,1-8, kázání 1. K 15,1-11, 3. čtení Zj 1,18,
Písně: 238, 559, 560, 548, 549
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
všechno je jinak. S tím jsme se na Velký pátek rozcházeli od Ježíšova Kříže. Dneska je neděle. Ježíš byl vzkříšen. A znovu je všechno jinak. Co jeho vzkříšení pro jednoho člověka znamená, dobře ukazuje příběh apoštola Pavla.
*
Představte si, že Vám v jeden moment dojde, že jste to v životě kardinálně zorali. Možná se Vám to dokonce stalo. Pavlovi se to stalo u Damašku. Ještě jako Saul pronásledoval křesťany – tu novou sektu, která se nebezpečně roztahovala po kraji. Tam, kde bylo Krakonošovo, tedy židovské, se najednou roztahoval cizí živel. Odpadlíci, sektáři. Alespoň tak to přišlo Saulovi. V spravedlivém hněvu a v dobře živené nenávisti se pustil do čistek. Šel křesťanům po krku. Chtěl je vyhladit. Chtěl vyčistit národ od cizáků, náboženství od křivověrců. Byl fanatik – zaslepený nenávistí, či strachem viděl jen svoji pravdu a šel za ní přes mrtvoly. Takových i dnes najdeme spoustu. Pavel byl přitom, když pro víru kamenovali Štěpána. Hlídal jim kabáty. Sám si opatřil želízka a asi i zbraň a šel po nich, po křesťanech. Rozséval strach. Jeho pověst se šířila, lidé se skrývali.
A pak, na cestě, před branami Damašku Saula oslepilo světlo. Praštilo to s ním o zem. A uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ.“ „Kdo jsi, Pane?“ „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ A pak mu řekl mu, ať vstane. Už tady, hned po tom prvním čelním nárazu, Ježíš člověka, Saula zvedá z jeho ponížení a ukazuje mu novou cestu – třebaže to do té doby kardinálně oral.
Saula odvedli do Damašku. Tam tři dny seděl, nejedl, nepil, neviděl. Tři dny. Podobně jako Ježíš v hrobě. I jemu tam v temnotách došlo, jak kardinálně to v životě zoral. Po třech dnech ale neskočil z Damašských hradeb. Neukončil svůj život. Něco v něm zemřelo, to ano. Něco odešlo. Ale něco, co v něm nemělo být. Strach. Nenávist. Ta je jako dvojsečný meč. Ubližuje Vám i vašemu soupeři. Jenže najednou už pro ni nebyl prostor. Něco v Saulovi uvolnilo prostor pro něco nového. Uslyšel Kristovo povolání na novou cestu. Otevřel oči. Nechal se pokřtít, dal se do Ježíšových služeb a na tu cestu se vydal. Bude na ní mluvit o tom, jak mu setkání se vzkříšeným Ježíšem od základů změnilo život. Pavel se tou událostí znovu narodil, po třech dnech v něm k životu byl vzkříšen nový Pavel, verze 2.0 a od té doby bylo všechno jinak.
*
Dneska se s Pavlem setkáváme o mnoho let později. Má za sebou už velkou část té cesty, na kterou ho vzkříšený Ježíš, který se mu ukázal u Damašku, poslal. Z Pavla se stal cestovatel. Býval by mohl točit poutavé cestopisné dokumenty. Takový David Attemborough své doby. Ale Pavel měl na cestách jiný úkol než hladit pandy. Prošel kus Arábie, velký kus dnešního Turecka, jeho život skončí násilně v Římě. Ještě, než se dostane do tamního vězení, už si po cestách pro víru leccos odseděl. Na některých místech to byl najednou on, koho pronásledovali. Stálo mu to za to. Věděl, za čím jde a že to vyžaduje určité oběti.
Ani v centru Židovství v Jeruzalémě to ostatně neměl zrovna snadné. Setkával se tu se starší generací Ježíšových následovníku. Zvláště s Petrem. A tak, jak extrémistický byl před svým obrácením, tak radikální byl po něm. Se zprávou o Ježíšovi nechtěl zůstat v úzkém prostoru židovského národa. Dobře zaslechl Ježíšův úkol jít k synům a dcerám Izraelským, ke králům a taky k národům, k pohanům, prostě ke všem. Pavel na svém vlastním životě poznal jakou sílu má setkání se vzkříšeným Ježíšem. Že způsobuje, že lidem padají šupiny z očí, opouští tunelové vidění, přestávají být fanatiky, přestávají nenávidět, přestávají se bát, prostě, že všechno je jinak. Pavel pochopil, že když může Ježíšovo vzkříšení změnit celý život, může změnit taky celý svět. Může vzkřísit svět, dát mu nový život, nový směr. A tak vyrazil.
*
Pavel se narodil v době předdigitální, a proto netočil dokumenty, ale psal dopisy. Udržoval kontakt s těmi, které na svých cestách navštívil. Skoro na závěr dopisu do Korinta, když už všechno vysvětlil, jako by potřeboval zopakovat úplné základy. Jako by říkal, „tak si to ještě jednou shrňme – to, co se stalo a na čem opravdu záleží: Kristus zemřel, byl pohřben a byl vzkříšen. Kristus zemřel. To se opravdu stalo. Zemřel za naše hříchy. Byl pohřben. Tak jako bývají pohřbeni lidi. Tohle všechno je ještě celkem pochopitelné. To se s lidmi holt stává. I ti nejlepší z nejlepších i velcí vůdcové lidu, učitelé národů, i ti, které máme rádi, umírají. Pro mnoho lidí tady končí i Ježíšův příběh. Je to historická osobnost. Jedna z těch inspirativních. Učil dobré věci. Jeho morálních zásad je dobré se držet. Proč ne? Ale to je tak všechno. Jeden z mnoha.
Jenže Pavel obzvlášť zdůrazňuje to poslední: byl vzkříšen. „A to se fakt stalo“, říká Pavel. „Je spousta lidí, kteří to mohou dosvědčit. Ukázal se Petrovi, samozřejmě. Ano, právě tomu Petrovi, který ho zapřel dřív, než zakokrhal kohout. Ukázal se dvanácti, těm učedníkům, kteří se po jeho smrti schovali do komory, jako by to tím mělo skončit. A ukázal se dalším a dalším. Nakonec se ukázal i mně, Pavlovi.
I mně, takovému nedochudčeti“, jak říká. „Dítěti, které se narodilo předčasně. Které se snad ani nemělo narodit. I mně se ukázal. A i já se nakonec znovu narodil. Už se zdálo, že se mnou bude amen. Že můj život je zpečetěn, protože jsem ho vsadil na špatnou kartu. Zasvětil jsem ho násilí, nenávisti, rozsévání strachu. Ale i přesto se ukázal i mně. Na vlastní kůži jsem poznal, jak moc záleží na tom posledním kroku, na tom, že Kristus byl vzkříšen. Bez toho vzkříšení by to všechno nemělo smysl. Kdyby nebyl vzkříšen, tak by mě jednoduše nemohl mě oslovit. Nežil by. Bez vzkříšení by Ježíš postupně zapadl v zapomnění, spolu s těmi, kteří by padli ostřím nenávisti takových násilníků, jako jsem byl já Pavel. Pravdu by měl Saul ve mně, ne Pavel. Pravdu by měli všichni ti fanatičtí násilníci, kteří pěstují strach, ne ti lidé, kteří pěstují život.
Jenže Ježíš byl vzkříšen. Skutečně byl vzkříšen. Jedině tak mohl oslovit i mě, Saula a proměnil můj zoraný život v Pavla. Všechno bylo jinak.
„A já jsem se pustil do horečnaté práce“, pokračuje Pavel. Nemusím Vám znovu opakovat, kde všude jsem byl a co jsem sám protrpěl. To už znáte. Ostatně to byla právě ta milost Boží, která se mnou šila. Milost Boží, která se mnou jako s násilníkem nezúčtovala. Ale dala mi novou možnost. Až do smrti si budu pamatovat, jak jsem byl pomýlený a komu všemu jsem ublížil, a přesto jsem nedostal ránu z milosti. Proto si ještě víc budu připomínat, že jsem dostal šanci z milosti. Šanci to všechno obrátit v něco dobrého. Byla to nakonec Boží milost, která se mnou vymetla všechny kouty světa.
Všude jsem měl příležitost vyprávět o tom, že setkání se vzkříšeným Kristem mi změnilo život. Osvobodilo mě ode všech démonů, kteří mnou zmítali. Hnali mě se slepou vírou ubližovat druhým, být papežštější než papež. Nevidět, neslyšet, jít si za svým třeba přes mrtvoly. A, že jich mohlo být, kdyby mě nazarazil.
Nakonec jsem ale pochopil, že ani to, že někoho položíme mrtvého do hrobu, nezahubí to, co zasel. Z hrobu se zdvihá nová síla a ta mění lidské cesty. Mění lidské životy. Osvobozuje je od vnitřních pout, které člověku působí úzkost a plodí nenávist. Osvobozuje od fanatismu. Od vidění jen té své vlastní pravdy.“ Tahle síla může proměnit i život ostatních pomýlených. Zůstává naděje, že změní kurz i dnešních velkoproducentů strachu, válečných štváčů, i drobných nosičů vody. Síla, která láme smrt, má moc vracet život do údolí smrti.
*
Pavel naplnil svůj život tím, že mluvil o lásce, kterou Bůh člověku prokazuje, o nových začátcích, které mu umožňuje. Pavel je živoucí příklad toho, že všechno může být jinak. Kristus vzkříšený z hrobu ukazuje, že všechno je jinak. Věřit tomu není nadarmo. Právě tahle víra mění zaběhané pořádky světa a našeho života. Vyplatí se na ni vsadit všechno.
To, co platilo včera, už neplatí. Jsme svobodní. Všechno může být jinak. Všechno je jinak. Dobře jinak. Amen