Vrchlabí a Strážné 7. 5. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Žalm 98,1.7-9, 1. čtení Lk 19,37-40, kázání 1. Sam 16,14-23, 3. čtení Kol 3,16, pož. Iz 12,2n
Písně: 118, 187, 282, 291, 595
„Já s písničkou jdu jako ptáček“. Je to tak, milé sestry a milí bratři, s písničkou to jde často lépe. Umí člověku ulevit, nadlehčit ho, zdvihnout někam k výšinám, jak ten ptáček, mezi nebem a zemí. Hudba umí pozvednout ducha, umí léčit, můžeme z ní zaslechnout pána Boha. I když, pravda, záleží koho posloucháte – přiznávám, že Helenka Vondráčková mě moc vysoko nepozdvihne.
Hudba pozvedala na Duchu taky Saula, když mu zpíval David. Ten dnešní příběh o moci hudby zní krásně. Bohužel je to ale nej epizoda ve vztahu těch dvou. Saul si totiž taky uměl zacpávat uši, pak se rozprostíralo hrobové ticho.
*
Jak to s těma dvěma vlastně bylo? „Duch Hospodinův odstoupil od Saula.“ Kam se poděl?
Saul. První král Izraele. Bůh si ho našel. Poslal proroka Samuele, aby Saula pomazal, ustavil králem. Saul byl dobrý král. Poslouchal Boha, sloužil lidu. Dobrý panovník si totiž uvědomuje, že je odpovědný někomu, něčemu vyššímu. Podle toho se pak stará o svěřený lid. Dobrý panovník slouží – Bohu a lidem. Saul byl dobrý král dokud sloužil. V jednu chvíli se ale z krále proměnil v papaláše. To když začal mít dojem, že na to stačí sám. Přestal poslouchat Boha. Vystačil si sám. Pak už vlastně ani nepotřeboval naslouchat lidu v podhradí.
Saul si vystačil sám, a tak od něj odstoupil i duch Hospodinův. Kam se poděl? Bylo třeba vyvolit nového krále. Ten se v tu chvíli procházel po loukách a pásl ovce. Dřímal v něm potenciál, o kterém ještě nevěděl. Zatím to byl jen ryšavý mladíček, sice jako obrázek, ale pořád ještě kluk. Za Davidem přišel tentýž Samuel, jako kdysi za Saulem a také ho pomazal za krále nad Izraelem. Na samotný trůn ještě povede dlouhá cesta. Ale to důležité už se stalo. Hospodinův duch se zmocnil Davida. – Tak sem, k němu odešel od Saula.
Saulovi bez Hospodinova Ducha začalo být zle. To, co z krále dělalo krále – Boží přízeň – odešlo. Ale svojí královskou zadnicí zůstal pevně uvelebený na trůně. Odtud se mu nechtělo. Na trůně tak zůstala jen prázdná schránka. Vzpomínka na krále, která ještě pořád uměl máchat žezlem, které ještě pořád na hlavě seděla koruna. Právě z té koruny Saula začala bolet hlava. Bolest to byla taková, jako kdyby místo dobrého Božího ducha začal Saula navštěvovat zlý Boží duch. Negativ Boží přízně. Jako když kůži obrátíte naruby. To, co vás chránilo je pryč. Ven se vyhrne to, co mělo zůstat před světem skryto. Právě tyhle smrduté vnitřnosti začaly Saulem hýbat. A Saulovi z toho bylo zle – po Duchu.
*
Právě tudy přichází na scénu a na královský dvůr David. V tuto chvíli je vším, co Saul snad kdysi byl, ale už není. Mladý, krásný, výřečný, statečný, nadaný na muziku – proto přichází na královský dvůr – a především – je s ním Hospodin. Vlastně možná proto ve skutečnosti přichází na královský dvůr.
David přichází na královský dvůr ještě ne jako král, povoláním je pastýř ovcí. Sem přichází jako muzikoterapeut. Přichází léčit krále skrze hudbu. Hudba má totiž velikou moc. Umí být Božská – tak jako ta Davidova. Leskne se v ní světlo Boží přítomnosti. Zní z ní ta hudba z jiných sfér. Promlouvá z ní Duch Hospodinův. Ten, který byl kdysi se Saulem, teď je s Davidem. A tak možná přichází David proto, aby se na královský dvůr Izraele vrátil Hospodinův duch.
Když David hraje a zpívá, Saul se uvolňuje. Opouští ho chmury. Mizí zlý Duch od Hospodina – výčitky toho, co Saul mohl a měl být a na co se vykašlal. Když hudba hraje, cítí Boží blízkost. Proto si Davida oblíbil, zamiloval. Z Davida se stává Saulův štítonoš. To aby mu mohl být stále nablízku a potěšit ho, kdykoli to na něj přijde. V těch chvílích múzického rozptýlení se – alespoň ve svých představách – stává tím, kým měl být. Mužem, který je obdařen Boží blízkostí, a proto může dobře sloužit druhým – jako král. Ale pak hudba utichne a vrací se výčitky, nenaplněný potenciál a spolu s ním přehnané ambice. Těch se Saul neumí pustit. Právě to ho nakonec sežere.
*
Na dvůr přišel následník trůnu, ale stávající garnitura o tom ještě neví. Nebo si to nechce připustit. Rozhodně se tomu zanedlouho začne zuby nehty bránit.
Zkusme si to přiblížit odskokem do nám bližší historie. Pusťme si fantazii na špacír do hájemství takzvaných alternativních dějin. To je teď módní žánr. Abychom lépe pochopili, co že se to na Izraelském královském dvoře děje, přesuňme se na Pražský hrad sedmdesátých osmdesátých let.
Prezident Gustav Husák sedí ve své pracovně a je mu bídně. Zas ho přepadly ty jeho běsy. Je toho všeho na něj moc. Kdyby ho tak někdo rozptýlil, odvedl pozornost, přinesl do těch kdysi krásných komnat, dnes sololitovými příčkami přepažených kanceláři, čerstvého ducha. Husák svolává ústřední výbor strany. Lámou si hlavu, co dělat s duševním zdravým svého generálního tajemníka. Nakonec se ozve nesmělý hlas, že by možná o někom věděl. A tak se muži vydávají do podhradí. Projdou pár putyk a nakonec v kavárně Slávie narazí na mladého dramatika. V sále se strhne absurdní divadlo: A že jako pán generálný tajemník, totiž pán prezident by potřeboval trochu rozveselit. Tak jsme se, pane, ehm mistře, říkali, že byste, víte, nějakou tu vaši hru, na Hradě secvičit a zahrát. Pan prezident by se rozpomněl na lepší časy, však to taky není úplný kulturní barbar.
Tak se ryšavý spisovatel zvedá od stolu a vyráží na Hrad. V tu chvíli ještě neví, že to není naposled. Před prezidentem stojí mladý dramatik a jeho soubor hraje. Čerstvý duch alternativního divadla větrá zatuchlé prostory normalizačního Hradu. Rozechvívá zrezivělé struny papalášovy duše. A prezidentovi se s úsměvem zdvíhá husté obočí. Zas se na chvílí cítí jako zdravý člověk. Netuší, jak absurdní hra se tu právě odehrává. To odhalí teprve další roky. Žádná proměna se s ním neudála. Minul příleřitost. A tak Havel za sebou zavírá dveře, odchází. Tohleto krátké intermezzo mu nijak nepřilehčí, až bude psát Husákovi na Hrad dopis. Nijak mu to nepomůže, až za ním zaklapne vězeňský katr. Nakonec to nijak nepřilepší ani Husákovi. Jak se ten čerstvý duch jednou na hrad dostal, nejde ho jen tak vyvětrat. Nakonec se tam vrátí s plnou parádou a odstraní ty béžovo-šedivé sololitové příčky.
*
Tahle jen částečně vyfabulovaná epizoda má leccos společného s tím, co se odehrává na Jeruzalémském královském dvoře. Následník trůnu David provozuje svoje umění, zpívá a starý král Saul se uvolňuje. Dnes ještě svého muzikoterapeuta miluje. Duch, který s ním na dvůr přišel, plaší chmury a ještě pořád dělá Saula lepším člověkem. Nebude to trvat ale dlouho. Brzy David porazí obra Goliáše a Izraelské ženy budou zpívat. „Saul pobil své tisíce, David své desetitisíce.“
Saul brzo začne žárlit. Brzo mu začne docházet, že duch od Hospodina, který byl kdysi s ním, je nyní s Davidem. Už nebude chtít mít svého konkurenta na dvoře. A hlavně už nebude chtít, aby mu Božská hudba připomínala, že i on mohl a stále může být dobrým člověkem. Nebude chtít, aby mu připomínala, že i s ním byl Bůh. Nebude chtít, aby mu ta hudba připomínala Boží povolání, které vyměnil za vlastní ambice. Než aby poslouchal hlas tohoto Boha, který ho zve být tu pro druhé, to se radši zavře do sebe. Než božskou hudbu, raději hrobové ticho. A tak vezme kopí a mrskne ho po Davidovi. „To radši nehraj nic.“ Naštěstí mine a pak ještě jednou.
Stejně jako minul dobrou cestu, na kterou ho Bůh kdysi postavil Samuelovým prostřednictvím. Stejně jako ji minul, když se mu Bůh znovu přiblížil skrze Davidovu hudbu. Saul minul. To ale nic nemění na tom, že skrze Božskou hudbu, k němu promlouval Hospodin. Nemusí to dopadnout vždycky tak jako se Saulem.
Tak dobře poslouchejme a klidně se přidejme. A pokud budete mít občas pocit, že zpíváte falešně, vzpomeňte si, že David byl chvílemi taky trestuhodně mimo. Stejně zůstává největším králem, kterého kdy Boží lid měl. Teda druhým největším. Ale to byla ještě úplně jiná písnička. Amen