Vrchlabí 14. 5. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 66,12.20, 1. čtení 1. Pt 3,13-22, kázání Jan 14,15-21, 3. čtení J 13, 34n, pož. 2. Tes 2,16-17
Písně: 115, 312, 717, 398, 706
Nejste sami, milé sestry, milí bratři, nejste sami. I když se to tak chvílemi může zdát, nebo z toho může člověk mít strach. Takovýhle strach v jednu chvíli měli Ježíšovi žáci, učedníci.
*
Je slavnostní večer. Velikonoce. Ty největší svátky, svátky svobody. Učedníci s Ježíšem se sešli. Není to žádný akademický seminář, při kterém Ježíš bude ex katedra předávat žákům svoje učení. Je to přátelské setkání. Společná hostina. Sváteční večeře. Všechno je připraveno, a tak jako o Vánocích člověk s drobným mrazením vyčkává slavnostní atmosféru. V očích mu jiskří plameny svíček.
Učedníci přicházejí a Ježíš jim myje nohy. To je nezvyklé. Nemělo by to být naopak? Oni by je spíš měli mýt svému učiteli. Tohle nežné gesto ale přichází od Ježíše. Svléká si oblečení, aby si ho nenamočil. Kolem pasu si uvazuje pruh lněného plátna. Do umyvadla lije vlažnou vodu. Mokrýma rukama se dotýká nahých nohou učedníků. Do sucha je utírá plátnem, které mé kolem pasu. Je v tom něha. Je v tom péče. Zvláštní důvěra a blízkost. Ježíšovu přítomnost učedníci poznali na vlastní kůži. Nejsou sami. Jsou tu spolu, jsou s ním. Ve vzduchu se vznáší důvěrná atmosféra mimořádné blízkosti.
Ježíš se znovu obléká. Na stole leží chléb a stojí víno. Všichni v povznesené náladě usedají ke stolu. Sahají po chlebu. Jako bleskem z čistého nebe Ježíš rozbije slavnostní atmosféru: „Jeden z vás, kdo si právě posloužil chlebem ze společné mísy, mě zradí.“ Slavnostní atmosféra je pryč. Teplým jarním večerem se rozprostírá mrazivá tíseň. Jidáš se zvedá a odchází Ježíše udat.
*
Jako by to nestačilo, Ježíš učedníkům oznamuje, že od nich brzo odejde. Je to rána pod pás. Asi jako kdyby vám u štědrovečerní večeře táta oznámil, že odchází od rodiny. Učedníci jsou v šoku. Někteří lapají po dechu. Některým se do očí derou slzy. „Budou sami.“ Ježíš vnímá jejich rozpoložení. I s ním to hýbe. Vždyť mu na nich záleží. Začíná k nim mluvit. Je to dlouhá řeč. Těžko srozumitelná. Ježíš mluví v obrazech. V hádankách.
Učedníci se těžko soustředí. Snaží se pochopit, co se jim Ježíš pokouší sdělit. Zároveň jim pozornost mlží snaha vyrovnat se s tou ránou. Bojí se. Jak naloží se samotou, která je čeká potom, co jejich učitel odejde? Do jejich zamotané hlavy pronikne Ježíšovo slovo: „Nebudete sirotci, přijdu k vám.“
Nebudete sirotci. Nebudete sami. Vrátím se. I když možná v podobě, která nebude na první pohled zcela rozpoznatelná. Ale dám se vám poznat. Jak to poznáte? Poznáte, uvidíte. To nechte na mně. Vy se soustřeďte na to, co jsem vám říkal. Na to, co jsem vám přikázal.
Trošku těžko se to poslouchá. Ježíš odchází a místo potěšení rozdává příkazy. Jenže nejsou příkazy a příkazy. „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ Přikázání. Jakže zní? Nezabiješ? Nepokradeš? Pamatuj na den odpočinku. Ne. Ježíš všechny zákoníky i desatera převádí do jednoho přikázání. Jím uvozuje celou svoji řeč: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
To je přikázání proti samotě. Láska není nějaká aseptická medicína. Odehrává se ve vztazích. Ve vztazích se těžko udržuje čisto. Lidé jsou živočichové a živočichové kolem sebe dělají svinčík. A tak je i v těch vztazích kdejaký svinčík. I v těch, které mezi sebou měli učedníci – a učednice. I v těch našich – to dobře známe. Láska je to, co vztahy udržuje. Co jim dává život a šťávu. Neptá se přitom, kde že leží jaký svinčík. Láska nezkoumá, kdo měl uklidit myčku, kdo měl zaplatit účty, ani kdes byl tak dlouho. Láska operuje právě v tomhle prostoru. Zařizuje, že i právě uprostřed tohoto svinčíku se mají lidi rádi. Díky ní zjišťují, že nejsou sami, i když ten druhý se zase zapomněl v práci.
*
Skrze lásku poznáváme, že nejsme sami. To je obsah toho Ježíšova přikázání proti samotě. „Milujte se navzájem, tak jak jsem já miloval vás.“ Tak poznáte, že nejste sami. Máte sebe navzájem. Ale to není ještě všechno. Skrze vaši lásku také poznáte, že nejste sami ani ode mě. Právě skrze lásku se vám dávám poznat. Nenechal jsem vás na světě osiřelé. Nejste sirotci. Nežijete ze vzpomínky.
Ani my, kteří se tu setkáváme, abychom se nechali oslovit a proměnit Ježíšovým slovem, nežijeme ze vzpomínky. Nežijeme ze vzpomínky na to, jaká církev kdysi byla. Nežijeme ze vzpomínky na Ježíše, který kdysi chodil po světě, ale už nechodí. Žijeme z Ježíšovy přítomnosti, kterou poznáváme z blízkosti druhých lidí. Proto můžeme žít v přítomnosti a přítomností. Žijeme tady a teď. Návaly zoufalství a osamělosti, střídané vlnami nadšení a blízkosti, které zažívali učedníci, zažíváme i my. Stejně jako jejich i náš vnitřní život jde nahoru dolu. V tom nejsme sami a taky na to nejsme sami.
Tohle je to, čím můžeme posloužit tomuhle světu. Světu, v němž je samoty a odcizení víc než obrazovek, které se jí snaží překlenout. Můžeme světu, totiž lidem dávat poznat, že nejsme sami, že oni nejsou sami. Jak poznáme, že nejsme sami? Tak, že vám nám někdo projeví lásku. Takhle se boří samota.
To je to, čím můžeme sloužit sobě, lidem kolem sebe, tomuhle světu – můžeme jeden druhému projevovat lásku. A nejen to, můžeme si také lásku druhých – a to je často těžší – připouštět a přijímat ji. A světe div se, ti lidé, kteří milují se nemusí ani zdaleka nemusí jmenovat křesťané. Můžou si říkat muslimové, budhisti, ateisti, nebo hotentoti, to důležité je, že si projevují lásku. Že se snaží milovat, i když je to ve všem tom svinčíku někdy téměř nadlidská dřina. Tohle nás na světě spojuje – láska. Nejsme na tomhle světě sirotci.
*
Láska je nástroj poznání. „Tomu, kdo miluje, se dám poznat.“ Říká ve zkratce Ježíš. Skrze lásku poznáváme druhého člověka. Právě skrze lásku poznáváme Ježíše. Skrze lásku poznáváme Boha – Otce. Jiná cesta k jeho poznání není. Protože láska je právě ten vztah, který on má k nám. Jako má otec, nebo matka ke svým k dětem.
Což mi připomíná: když jsem si připravoval tohle kázání v kanceláři mi pobíhala Juliánka, kterou už nebavilo dívat se na pohádky. Pak mi sedla na klín, nenechávala mě pracovat, čmárala mi po papírech s poznámkami a do toho, pořád zpívala písničku z pohádky, od které se právě odtrhla: „Nezpívej sám, nezpívej sám.“ Že nejsem sám jsem v tu chvíli poznával skoro až příliš intenzivně.
Někdy je to intenzita výrazně nižší a je to skutečně těžké poznat, že nejsme sami. Že nejsme sami poznáme, když nám někdo projeví lásku, nebo když my ji projevíme někomu.
Jak se projevuje láska? V tomto bodě panuje naprostá anarchie. Anarchie lásky. Kolik má láska jen forem, tolik má projevů. Kdysi jsme s tátou navštívili jednoho staršího faráře a od něj jsme měli cestu kolem chalupy, kde zrovna pobývala jeho žena. Dal nám do ruky časopis Respekt, abychom jí ho dovezli a s úsměvem říkal: „Takhle se projevuje láska po letech manželství. Každý má svoje projevy.“ K lásce patří, je hledat a objevovat.
Tak třeba Ježíš to dělal tak, že bral do rukou nohy svých učedníků, myl jim je vlažnou vodou a utíral do sucha. Projevoval jim pozornost, péči a něhu. Když pak seděli smutní a bezradní, seděl s nimi do noci. Rozmlouval s nimi. A říkal jim: Hlavně mějte rádi. Tak poznáte, že nejste sami. Tak to poznají ti kolem vás. A já budu přitom taky budu s váma. Nejste sami. Amen