Vrchlabí 28. 5. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 104,30, 1. čtení Lk 17,5-6, kázání Mk 9,24, 3. čtení Zach 4,6b
Písně: 577, S 172, 318, 693, 301, 597
Konfirmační kázání:
„Věřím, pomoz mé nedověře.“
Chce to odvahu, milé sestry a milí bratři. Chce to odvahu, Maruško a Viléme. Chce to odvahu postavit se před lidi a mluvit nahlas o své víře. Vážím si toho, že jste s k tomu odhodlali, jak v úterý na setkání se staršovstvem, ale zvlášť teď, před tolika lidmi.
Ale ono chce odvahu už jen to samo: věřit. Kdybych udělal teď takový test – a já ho dělat nebudu – a zeptal se Vás všech, kdo věří. Pravděpodobně by většina z vás zvedla ruku. Jsme přeci jen v kostele. Kdybych se v tom ale začal trochu víc šťourat a ptal se, kdo věří v Boha Otce, který stvořil tenhle svět a drží ho v rukou, kdo věří v jeho Syna Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, kdo věří v Ducha Svatého, který je Boží přítomností mezi námi. To už by bylo složitější. Už jsou to komplikovaná vyjádření. Jak jim rozumět? A je to opravdu takhle, anebo možná trošku jinak?
Ale možná ještě náročnější otázky by byla, kdo z vás věří pořád, v každou chvíli svého života. Kdo nemá pochybnosti. Kdo si je jistý? Divil bych se, kdyby se zvedla jediná ruku. (Snad Herta, kdyby tu s námi byla.) Já sám bych tu ruku nezvedl. Pochybnosti k víře patří. Člověk nemá v ruce žádnou jistinu.
Kdo uvěří v Pána Ježíše, pouští se zkrátka do riskantního podniku. Odhodlává se spolehnout se ve svém životě na něco, co nejde vidět, nejde měřit, nejde si to osahat a rozhodně to nejde dokázat. Je docela odvaha se na něco takového spolehnout. Je to jako byste se odvážovali šplhat na skálu na neviditelném laně? Někdo by vám řekl, „je tam, ale není vidět.“ Je tam, nebo ne? Udrží mě, když budu padat? Můžu se do něj posadit, když si budu potřebovat odpočinout? Můžu se za něj přitáhnout cestou na vrchol? A právě tohle děláme, když se s vírou spoléháme na pána Boha.
*
Věřit v pána Ježíše je tak trochu bláznovství. A být blázen, chce odvahu. Znamená to jít proti proudu. Jít proti hmatatelným důkazům. A v dnešní době vlastně také jít proti veřejnému mínění. Vlastně mi to přijde obdivuhodné, když dva mladí lidé – ve společnosti, kde rozhodně není cool být křesťan – se tu postaví a mluví o tom, čemu věří. Věřit není new cool, spíš oldschool. Není to hustý, je to spíš retro. Ale takové to retro, co se nenosí. A právě v tom mi čím dál víc přijde, že věřit v Pána Ježíše – to znamená učit se od něj žít život, který má smysl, který je tu pro druhé a s druhými, život který má směr – Přijde mi, že v dnešní době věřit v Pána Ježíše, být součástí církve, je avantgarda. Něco odlišného, nezvyklého, něco, co má zvláštní odér – pro někoho nevábný, pro někoho lákavý –, něco, co má zvláštní tajemné kouzlo. Takové, že člověku dává smysl být odlišný. Protože to znamená, že staví na základech, které prostě dávají smysl. Umožňují tvořit něco dobrého, něco, co je pro život. Přichází to odjinud.
A jít proti proudu, být avantgardní, spoléhat se na něco nehmatatelného, to chce odvahu. I my se od vás dneska Maruško a Viléme můžeme učit, takhle nahlas mluvit o tom, čemu věříme. Dodali jste nám trochu odvahy. Je to odvaha, protože s vírou souvisí pochybnosti. Sám člověk je v určitém stálém vnitřním sporu. Vsadil jsem na správného koně, nebo ne? Unese mě? Podrží mě? Pomůže mi?
*
Podobnou nejistotu asi prožívali i muž, který k Ježíšovi přiváděl svého nemocného syna. Ten trpěl epilepsí. Říkal si v duchu: Může Ježíš pomoct, nebo ne? Má si troufnout poprosit ho o pomoc. A co když se zklame? Z toho by se už po tolikáté těžko sbíral. A tak říká opatrně: „Můžeš-li, slituj se, pomoz nám.“ A Ježíš odpovídá. „Jaké: můžeš-li? Vždyť přece všechno, všechno je možné, tomu kdo věří.“ A muž se rychle opravuje: „Věřím. Pomoz mé nedověře.“ A Ježíš jeho syna uzdravil. Ten muž věřil a přece věděl, že jeho víra je křehká. Plná pochybností. A tak poprosil pána Ježíše, ať posílí i v jeho víře. Sebral odvahu. Rozhodl se Ježíši uvěřit, řekl mu o pomoc. A pomoc přišla.
*
Dneska jsou svatodušní svátky. Ty nám mimo jiné připomínají, právě i to, že na svojí víru nejsme sami. Je s námi Duch svatý. Speciální Boží moc, která není vidět, ale přece má sílu. Přibližuje lidi pánu Bohu. A taky spojuje lidi. Představuju si Ducha svatého jako takový oblak. Ten se tu vznáší a spojuje lidi k sobě. Ujišťuje nás, že pán Bůh tu někde taky je. Oblak Boží přítomností. Do toho oblaku se taky prostě můžeme občas jenom položit a nechat se nést, když nás přepadnou pochybnosti a nejistoty. Odvážně do něj lehnout a svěřit se: Věřím. Pomož mé nedověře. Věřím, ale stejně s tím potřebuju trochu helfnout, pane Ježíši.
Tuhle odvahu, spolehnout se na pána Boha přeju nám všem a dneska zvlášť vám dvěma, Maruško a Viléme. Amen