Vrchlabí 30. 7. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 48,2n, 1. čtení Iz 2,1-5, kázání Mt 5,13-16, 3. čtení Ef 5,8-10, pož. Nu 6,24-26
Písně: 67, 625, 769, 609, 426
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
jak chutná vaječný bílek? Myslím neosolený bílek. Ať už ho jíte syrový, smažený, nebo vařený, pokud ho neosolíte, chutná jako blemc. Divná bílá hmota bez chuti. Až teprve sůl mu dává chuť. Sůl zvýrazňuje chuť. Bez soli je jídlo sice poživatelné, ale ne-chutné. Nijak nechutná. Člověk z něj nemá žádné potěšení. Jí, aby se nasytil, ale chybí to, co jezení dává krásu, širší rozměr. To, co z něj dělá událost. A taky sůl dodává tělu důležité minerály. Stačí ji maličko, ale dává jídlu tvar, paletu chutí na jazyku, kontury. Stejně jako světlo. Teprve díky světlu dostávají věci tvar, kontury, obrysy. Díky světlu můžeme spatřovat krásu světa. Vidět, že je v základu dobrý. Dům bez oken, je vězení. Pokoj bez lampy je kobka. Kytky a všechno živé v něm pojde. Sůl a světlo – bez nich není na světě život.
Takhle a ne míň jsou sůl a světlo pro život země a celého světa důležité. A právě nám, svým posluchačům, Ježíš říká: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ Říká to nám, téhle hrstce, která se tu schází. Nespletl se náhodou? Jsme hodní takového označení? Nehodí se pro někoho lepšího, spořádanějšího, pro větší sbor, pro lidi na úrovni? My, že bychom měli mít takový význam – být solí země a světlem světa?
*
Když to říkal Ježíš poprvé, také nemluvil k žádným nejlepším z nejlepších. Slova o soli a světle stojí hned v prvních odstavcích Kázání na hoře, tohoto Ježíšova programového prohlášení. Ježíš stojí na hoře, pod ním jsou shromážděny zástupy a visí mu na rtech. Kdo vlastně tvoří ty zástupy? Kdo byli ti první, kdo za Ježíšem chodili?
Jednak tam byli učedníci. Rybáři, které si našel u Galilejského moře. S nimi chodil po Galileji a kázal evangelium o Božím království, zastavoval se v synagogách, tedy v židovských školách. Tam také nasbíral nějaké posluchače. Dále za ním chodili lidi, kteří se starali o své „nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté.“ Tyhle nemocné k němu přiváděli a on je léčil. Můžeme tedy předpokládat, že to byla další velká část zástupů: Lidé pečující o své nemocné děti, rodiče, manžele/ky. A pak ti uzdravení. Tedy v úhrnu lidé, kteří nutně žili v těžkých sociálních podmínkách. Protože, když se staráte sami o někoho nemocného, máte málo času vydělávat, ještě míň, když jste ochrnutí.
(Zástupy kolem Ježíše tedy tvořili (1) učedníci – bývalý rybáři, (2) návštěvníci židovských škol (a snad jejich personál), (3) pečující osoby, (4) nemocní a uzdravení, (5) a další, které cestou Ježíš svým slovem nebo svými činy oslovil.) Opět, jak to tak s Ježíšem bývá, nešlo o žádný výkvět společnosti.
Právě jim povídal o blahoslavených chudých v duchu, blahoslavených plačících, tichých, hladovějících a žíznících po spravedlnosti, milosrdných, blahoslavených čistého srdce, pokojných a pronásledovaných. Těm bude patřit království nebeské. Mluvil k těmhle různě pochroumaným a hledajícím lidem a oni se v jeho slovech nacházeli. Viděli se mezi plačícími, hladovějícími, milosrdnými, pronásledovanými. A některým z nich možná poprvé někdo řekl, že i je v životě něco čeká. Že i oni mají místo u Boha v Božím království.
Ale tím to nekončí. Právě těmhle lidem Bůh říká: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa. Právě vy na téhle zemi, na tomhle světě máte velký význam. Váš život je důležitý. Má smysl. Vy můžete a máte tomuhle světu něco zcela zásadního přinést. Že jste slabí, nebo je vás málo!? Soli je taky málo a přitom dělá s jídlem takové věci. Když nevíte, proč je tak mdlé, co mu chybí, zpravidla stačí přidat špetku dvě a jídlo najednou hraje chutěmi. No a to je váš, náš úkol: žít na zemi tak, aby byla plná chuti, svítit takovým světlem, aby byla vidět krása světa.
*
Není to slovo do větru. Je to osobní. Musím přiznat, že i pro mě mají tato Ježíšova velmi osobní význam. Každý máme své zápasy, svoje pochybnosti. Já taky. Když jsem se během vikariátu chystal na farářování, souběžně jsem dokončoval svojí disertační práci právě o naší církvi v druhé půli dvacátého století. Souběžně jsem byl ponořený do církevního života jako vikář a zároveň jsem s odstupem silně vnímal, jak se církev rapidně zmenšuje, jak ztrácí svůj společenský význam. Čistě statisticky vzato se blíží svému zániku. To, kdybychom ty křivky počtu členstva jenom protáhli a pár let dál. A říkal jsem si: „Má to smysl? Má smysl hrát na potápějící se lodi? Tomuhle věnovat svůj život? Není to promarněná energie, zakopané hřivny. Nedalo by se pro svět udělat něco dobrého nějak jinak.“ Mluvil jsem o tom s jedním svým přítelem, dříve katolíkem, dnes spíš budhistou. A on mi připomněl tato Ježíšova slova. „Vy jste sůl země.“ Soli je potřeba málo. Nemusí jí být moc, a přece dělá velké věci. Má svůj zcela zásadní význam a účel bez ohledu na počty. To pro mě bylo úplně zásadní slovo. Práce a život církve má svůj význam a účel bez ohledu na počty.
Není potřeba se hroutit ze statistik. Krizové scénáře pro zajištění sborových financí nás nezachrání. Zachraňuje nás někdo jiný. To, co je skutečně potřeba, je soustředit se na to, proč tu jsme. Jaký je náš úkol? To všechno ostatní je druhotné, méně důležité, někdy dokonce hloupé.
*
Právě to je to, k čemu Ježíš směřuje. Nejdřív nás povzbuzuje. Dodává nám hodnotu a zdravé sebevědomí: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ To přijmout uprostřed všech pochyb o sobě samém je první krok. Nevystačíme si s tím, že se budeme plácat po zádech s tím, jak jsme důležití i když je nás málo. To nevede k ničemu dobrému – stačí se rozhlédnout po církvích. Kolik zla nadělá, když křesťané zůstávají u toho, že přesvědčují sebe i ostatní o své důležitosti. Budují si mocenské pozice. Ježíšovi první posluchači žádné neměli. Naopak. „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ To slovo pro ně nebylo potvrzením moci, ale povzbuzením do života. Tím to teprve začíná. To je první krok.
Zásadní je ten druhý. „Tak s tím něco dělejte!“ Pokud sůl ztratí chuť, hodí se leda na posyp chodníků. Doslova je v řečtině, pokud sůl zhloupne, nezbývá než ji vyhodit. A stejně: Pokud svíčku schováte pod kýbl, nikdo její světlo neuvidí. Navíc ji po chvíli dojde vzduch a zhasne. Náš úkol je nezhloupnout, nezblbnout ale solit a svítit, být vidět, jako město na kopci, jako maják na moři. Nejen za zdí kostela, ale i tam.
A teď jak na to? To je právě ten životní úkol lidí věřících Ježíši – proto za ním chodili: Hledat, jak na to. Křesťan může snadno vyhořet, pro nedostatek aktivity, z rutiny i pro přemíru aktivity – zachraňování církve. Myslím, že důležitý recept proti tomu je: Nepřestat hledat. Stále dál zkoumat, co dává soli její slanost? Proč tu jsme. Čemu věříme? Co je základ a obsah naší víry. A co je forma. Co je to opravdu podstatné. A jakou tomu dávat formu, aby to druzí mohli ochutnat a pochutnat si. Aby to lidi mohli vidět a řekli si, že je to krásné. Že vlastně díky Bohu je svět krásný. Nepřestat hledat pomáhá proti tomu, abychom se nestali majiteli pravdy a nezblbli z toho.
*
Jsem přesvědčený, že stále znovu se nořit do Ježíšova příběhu je zcela zásadní pro to hledání. A zároveň naše sůl je pro zemi, světlo pro svět. Je proto potřeba také snažit se rozumět světu v kterém žijeme, abychom k němu mohli mluvit, abychom uprostřed něj mohli vydávat svědectví svým životem. Krásnými skutky, jak říká Ježíš.
Rozumět na čem stavíme – Ježíšův příběh. Rozumět v čem žijeme – tenhle svět. Poznávat obsah a hledat formu. Ohledávat svojí víru a poznávat svoje místo ve světě. Obojí je potřeba, abychom mohli být solí země a světlem světa. Jsou to velké, náročné, téměř nesplnitelné úkoly. Rozhodně máme, na celý život, co dělat. Už jen tím dostává smysl.
A nezapomeňme, neděláme to kvůli tomu, abychom se stali zářnými příklady. Nechceme přece zblbnout a stát se posypovou solí. Děláme to kvůli tomu, aby i druzí poznali to co my. Pána Boha a jeho lásku, lásku nevybíravou. Ten nám k tomu všemu hledání dává sílu.
Jen díky němu můžeme nezblbnout ale solit, nevyhořet ale svítit. Tak buďme solí země a světlem světa! Amen