Vrchlabí 13. 8. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 33,12, 1. čtení Mk 12,28-34, kázání 5. M. 4,5-20, 3. čtení Ř 11,33-36, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 702, 320, 289, 701, 425
Oheň. Tma. Mraky. Do nebe šlehají plameny ohně. Jejich jazyky se zařezávají do temných oblaků. Ve vzduchu se valí mlha. Odpařuje se s rozpálených skalisek na úpatí Chorébu. Celá hora je v plamenech. Je to manifestace Boží síly. Vrchol hory je zahalen v mračném kabátě. Z neprostupného bouření se ozývají slova. Je to hlas Boží. Promlouvá k lidem shromážděným na úpatí hory, u Božích nohou. Izraelci jeho hlas slyší, ale nevidí ho. Slyší, jak jim předčítá svoji smlouvu. Desatero přikázání pro život. Odnesou si ho vytesané na dvou kamenných deskách. S nimi se budou učit žít. Ale teď poslouchají jen hlas vycházející ze šlehajících plamenů, ale vidí jen oheň. Horu ohně.
Oheň. Horu ohně, která se vznesla do nebes, viděli v září 1945 také lidé z měst Hirošima a Nagasaki. Viděli horu ohně, a pak už neviděli nic. Nic si neodnesli. Tlaková vlna, která se kolem atomového hřibu rozběhla, odnesla je. Smetla je z povrchu zemského. Radioaktivní mlha pozabíjela lidi na míle daleko. Prý to také byla božská síla, která se při výbuchu uvolnila. Jenže pro lidi, kteří se s ní setkali, nepřinesla další pokračovaní. Jejich život skončil. A na druhé straně světa jásali.
*
Izraelci pod horou se setkali s Boží mocí. S jakou mocí se setkali Japonci v Hirošimě a Nagasaki? Robert Oppenheimer, strůjce atomové bomby, tvrdil, že šlo o „strašlivé zjevení boží moci“. Takhle to říká ve stejnojmenném filmu, který jsme v úterý s Michlovými a dalšími viděli v Kartonce. Rozhodně doporučuju, abyste na něj do kina také zašli. Moc dobře Vám po tom ale nebude.
Jako „strašlivé zjevení boží moci“ popisuje výbuch bomby po odpalu testovací nálože nazvané Trinity, Trojice. Podle svaté trojice. Taková slova jsou přímo definicí rouhání. Jde o zbožštění sil, které do chodu uvedl člověk. Film Oppenheimer výstižně demonstruje, kam až to může vést, když se člověk utrhne ze řetězu ve službě výtvorům vlastních rukou, vlastní – třebas geniální – inteligence a představivosti. Ne náhodou Oppenheimer cituje slova z hinduistické svaté knihy, Bhagavadgíty – „neboť jsem se stal smrtí, ničitelkou světů“.
*
Mojžíš také v rukou drží svatou knihu. Tóru. Sám ji píše. Připomíná Izraelcům její obsah před tím, než vstoupí do Zaslíbené země. Tóra – je v ní příběh o cestě Izralců s Hospodinem. Jsou v ní nařízení a práva, která Bůh ustavil pro svůj lid. Ty jsou obsahem smlouvy o vzájemném soužití mezi Bohem a lidmi. Podle nich se mají chovat. Desatero Božích přikázání je srdcem těch přikázání. To je Tóra.
Slovo Tóra se často překládá jako zákon. Také se dá – a Židé sami to tak často dělají – přeložit jako učení. Tóra je učení. Život praktikujících Židů je protkán pravidly a předpisy, která dodržují. Je jich 613. Učí je žít dobrý život. Člověk se může ptát, jaký má smysl nechat se svazovat tolika pravidly?! Třeba ten, že skrze příkazy a předpisy je židovský život protkán kontaktem s Bohem. Skrze plnění předpisů Zákona se Židé během úplně každodenního života setkávají s něčím svatým, s Boží mocí. Zbožní Židé jsou si tak při úplně všedních činnostech připomínají, že Bůh existuje. Bůh je jim nablízku, jak to říká Mojžíš. Skrze příkazy se učí žít s Bohem. To, že jsou si stále vědomí, že Bůh je nad námi, člověku pomáhá – v ideálním – případě zdržovat od toho, aby zbožšťoval věcí, které si to nezaslouží. Ví, že Bůh je jinde, ne v těch věcech, ne v našich rukou.
V něčem mi to dodržování příkazů připomíná učení biblický veršů zpaměti. Zrovna minulou neděli Anička Balcarová vzpomínala, jak rádi se jako děti v nedělní škole učily na zpaměti verše z Bibli. Ty už Vám z hlavy už nikdo nevezme, tedy kromě toho němce, co jsem zapomněl, jak se jmenuje (na A). I tyhle Biblické verše, které si člověk nosí v paměti, příběhy, člověku připomínají, že Bůh je blízko. Často se vynořují v situacích, kdy by je člověk nečekal.
Mnoho z nás, já tedy určitě, máme značný odstup od předpisů a řádů. Člověk by si to radši šolíchal tak nějak po svém, nenechal se do ničeho nutit. Ty Boží předpisy, ale nemají za cíl člověka ubíjet, zavírat do příliš malých krabiček. Naopak slouží k tomu, aby se Izraelcům dobře pospolu žilo v Zemi, do které vchází. Desateru se někdy říká směrovky ke svobodě. Ukazují na to, že tu žijeme společně s druhými lidmi a s Bohem. Nastavují mantinely, které pomáhají uspořádat život tak, aby se lidem dobře žilo pospolu. Omezují člověka v tom, aby se příliš utrhl ze řetězu a začal se buď hrabat příliš na svém, nebo ve spěchu za nějakým svým výtvorem odstrkoval ty, kdo mu stojí v cestě. Takovýhle běh s nasazenými ostruhy a ostrými lokty dobrému soužití nesvědčí.
*
Před tím právě velký učitel Mojžíš varuje, když znovu připomíná: „Hlas jste slyšeli, když k vám Bůh mluvil z ohnivé hory, ale jeho podobu jste neviděli. Takhle to stačí. Hlas stačí. Nepotřebuje žádné obrazy ani sochy. Nedělejte si ani sochy Boha, ani ničeho jiného, ani mužských ani ženských rozmnožovacích orgánů, jako to dělají jiné národy, ani sochy zvířat, plazů, ptáků. Neklaňte se ani slunci, ani měsíci, ani hvězdám. Neklaňte se ničemu, co můžete vidět, držet v ruce, nebo dokonce sami vytvořit.“
Proč zakazuje klanět se modlám, idolům? Když si na Boha můžeme sáhnout, můžeme ho také ovládnout. Mojžíš si navíc umí moc dobře představit, jak se člověk začne hnát za něčím, co dokáže uchopit do ruky, nebo to vytvořit. Když to umíme chytit, vytvořit, je v tom kousek nás. S vážností té věci, kterou zbošťujeme, roste i naše vážnost. I my cítíme, jak stoupáme do nebes.
Zpátky k Oppenheimerovi. Ten film je skvělý v tom, že Oppenheimerovi, vynálezci atomové bomby dobře rozumíme. Sice většinou nemáme jeho genialitu a také netvoříme zbraně hromadného ničení. Ale v něčem se nám přece podobá. Ve filmu pozorujeme příběh člověka, který něco tvoří a ono se mu to daří. Na něco kápnul. Jde za tím. Je ve své práci dobrý, úspěšný. Je v té práci ponořený až po uši, jeho vlastní práce, jeho výtvor se stává idolem (tedy modlou), za kterou běží a strhává další. Nekouká nalevo, napravo, jde si za svým. Shodou okolností kápnul na něco, do čeho, americká vláda, která se nachází uprostřed druhé světové války, sype miliardy dolarů. I ona se nechá strhnout jeho idolem – atomovou bombou.
A bomba je na světě. Přichází morální dilemata. „Použít nebo nepoužít?! Jasně, že použít, když už je na světě. Jak teda ospravedlnit její použití?“ Na konci války proti nacismu, který masově vraždil miliony lidí, včetně 6 milionů Židů, vítězná strana sama použije zbraň, která má moc zabít stovky tisíc lidí jednou ranou. „Ale když to bude proti nepřátelům…“ Vítězství je také svého druhu božstvo. „A navíc děláme to pro naší zemi, pro bezpečí našich rodin – to už je božstvo jako blázen.“ „A použijeme ji proto, aby už ji nikdo jiný nepoužil.“ Vznešená myšlenka – další idol. „Bude to fungovat jako odstrašující příklad, tedy dva – Hirošima i Nagasaki. Musíme to udělat, aby to nikdo jiný neudělal.“ Nakonec se dá všechno ospravedlnit. Člověk je v tom velmi vynalézavý. A nemusí jít o atomovou bombu, můžete být klidně obyčejná práce, která přece nepočká. Na rozdíl od dětí.
*
Zpátky k Mojžíšovi. Mojžíš varuje před idolatrií. Před zboštěním čehokoli, třeba vlastních výtvorů. Protože pak přestaneme koukat nalevo, napravo, nahoru. Začneme si hledat ospravedlnění. To je cesta, která nemůže skončit dobře.
Zákony a předpisy, které Bůh lidem dává, slouží jako zábradlí, abychom moc rychle neuhnuly do svých vlastních cestiček, na nichž nevidíme napravo ani nalevo. Zákony a předpisy jsou hrází proti dosebezahleděnosti, proti službě idolům, modlám, které nepřináší nic, nebo dokonce plodí smrt. Boží příkazy a práva ukazují směr. Ale nevedou za ručičku, nezbavují odpovědnosti. Nezbaví nás morálních dilemat. Můžou ale pomoci při jejich řešení.
Židé příkazů a předpisů mají 613. Ježíš to pro nás zestručnil do troj-přikázání lásky ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; 30 miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ 31 Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Láska, tedy vztah je tu tím měřítkem pro životní dilemata. Je také hrází před všemi představitelnými typy modloslužby. Láska vede k životu.
Člověk, který zbošťuje vlastní výtvory, maskuje svojí bezmoc.
Bůh, který nepotřebuje být vidět, překonává lidskou bezmoc. Vždyť už jednou svoje lidi osvobodil z ohnivé, tavící pece Egypta.
Člověk, který si dělá idoly z vlastních výtvorů, se snadno se stane ničitelem světů. Uprostřed plamenů, plodí chaos a zmar.
Bůh, který svou moc prokazuje pouhým slovem, tvoří svět k životu. Zprostředka plamenů přitom lidem dává řády, které jim pomáhají v jeho světě žít. Amen