Vrchlabí, 10. 9. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 103,2-5, 1. čtení 1. Sam 21,2-10, kázání L 6,1-11, 3. čtení 8,14-17, pož. Nu 6, 24-26
Písně: S 375, S 155, S 14, S 76, S 6
Milé sestry, milí bratři,
jeden Ježíš, dvě soboty, dva průšvihy, dva přestupky proti Zákonu, vlastně zločiny. Dva hříchy? Není Ježíš nakonec zločinec, hříšník? Záleží na úhlu pohledu. Koukněme se na ty události pohledem jednoho z přítomných farizeu. Říkejme mu třeba Matyáš.
*
Farizeové měli k Ježíšovi vlastně blízko. Byli si v lecčem podobní. Také zkoumali, jak žít život podle Boží vůle uprostřed tohoto světa. Podobně jako Ježíš. Podobně jako se my dnes snažíme pochopit, jak podle těch prastarých textů žít dnes. Co znamenají ve světě, který se od dob Ježíše, a co teprve od dob Mojžíše tolik změnil.
Takže, když se na scéně objevil Ježíš, farizeové byli celí vzrušení. Chodili za ním. Mluvili s ním. Pozorovali ho. Je to jeden z nich? Nebo ne? Vedli s ním učené rabínské disputace. Prostě byli okolo Ježíše.
*
A to i tuhle sobotu. Ježíš jde přes pole. Je to celá výprava. Kráčí s ním jeho učedníci. A taky zvědaví farizeové. Také farizej Matyáš byl přitom. Všichni mu visí na rtech. Je sobota, den volný, den svatý. Na nebi svítí slunce, vane teplý vítr, na poli se klátí obilí. Na učedníky přichází hlad. Tak skoro bezmyšlenkovitě trhají nadité klasy. Mnou je mezi rukama, vybírají zrní a jí. Není to žádná hostina. Spíš jako vrabec, když zobe. Hlad tím nezaženou, snad ošálí žaludek, zmírní pocit hladu. A taky mají, co dělat s rukama. Jako když sedíte na zápraží domku na Ukrajině, z kapsy taháte slunečnicová semínka a na zem plivete prázdné slupky. O tom člověk ani nepřemýšlí. Soustředí se na vyprávění. A Ježíš mluví poutavě.
Vlastně by ani nebylo o čem mluvit. Kdyby to nebylo tak vážné! Myslí si náš farizej Matyáš. Je přece sobota. A v sobotu se nesmí pracovat! To, že trhají úrodu na cizím poli, to je v pořádku. To Zákon, Mojžíš ve své druhé knize schvaluje. Když máte hlad, můžete rukama trhat klasy na cizím poli. Nesmíte je už ale sekat srpem. To už by byla sklizeň. Trochu si zobnout, to je v pořádku.
Ale ne v sobotu! To Matyáš ví. „Jasně, někomu se to může zdát malicherné. Ale co kdyby to dělali všichni! To by byla v sobotu plná pole lidu a synogogy prázdné. Kdo by chválil Hospodina! A navíc, je to sice malá práce. Ale i malá práce je práce. Učedníci vlastně dělají takovou malou žeň. A to se v sobotu nesmí. A připravují si jídlo. To se má připravit den předem. V sobotu už se vařit nesmí, ani mnout klasy mezi prsty. V sobotu má být klid. Řád je řád. Ordnung muss sein! Přece víte, že kdyby jeden zbožný Žid během jednoho dne splnil všech 613 přikázání zákona, přijde Mesiáš. Když ten zákon překročíte jen o trochu, i o množství menší než malé, už ho překračujete. Mesiáš nepřijde. A můžete za to vy. A to je zločin, to je hřích. Takhle my to Boží království nevybudujeme!“ Malé popuzení dokáže zažehnout velký hněv. Zatím je Matyáš ještě jen rozčilený. Ještě je to věc k diskusi.
*
Taky se zvedá hlas. Farizeové. Strážci zákona ví, co se sluší a patří, a tak se jeden z nich ozve. Ptá se, ale v jeho otázce je slyšet výčitka. „Jak to, že děláte, co se v sobotu nesmí?!“ „Konečně se někdo ozval“, říká si zbožný a spravedlivý Matyáš!
Ježíš odpovídá tak, jak se na znalce Písma sluší a patří. Vidí současnou situaci a snaží se ji porozumět na základě písma. Hledá analogii. Co nám Bible říká k tomu, co se právě děje? Takhle přemýšlejí farizeové. „Možná je nakonec přece jedním z nás“, říká si při jeho prvních slovech Matyáš. Jenže to by si nesměl vybrat zrovna tu pasáž, kterou zvolil. Zní to spíš jako výsměch. Na obhajobu svých hříchu si volá toho nejváženějšího, krále Davida.
„Copak jste nečetli, co udělal král David, když měl hlad?!“ Už tady Ježíš provokuje. Že by snad něco farizeové nečetli, kór o králi Davidovi!? Jistě, že četli! Dovoluje si snad zpochybňovat naši znalost svatého písma“, zlobí se Matyáš.
Ježíš připomíná příběh Davida, který už je sice prorokem pomazaný za krále, ale ještě nesedí na trůnu. Toho se křečovitě drží starý a záštiplný král Saul. Davida pronásleduje, chce se ho zbavit. David na útěku přijde do Božího Domu, kněze trochu podvede a požádá ho o posvátné chleby. Kněží je každou sobotu čerstvé kladli před oltář, žehnali jim a pokládali na ně kadidlo. Byla to oběť Hospodinu. Když je po sedmi dnech nahradili čerstvými, směli ty staré a tvrdé chleby sníst kněží. Kněží a nikdo jiný. To by bylo rouhání. Právě toho se tehdy David dopustil. On a jeho družina přece měli hlad. Kněz tehdy pochopil, že jde o život, přestoupil Zákon a pomazaného a prchajícího krále nakrmil.
Z hlediska práva je to případ velmi sporný. Král přestoupil příkaz Zákon. Velkému králi Davidovi by to snad mohlo být odpuštěno, říkají si asi farizeové. Jenže Ježíš a učedníci přece nejsou v ohrožení života. Je to tedy drzost brát si jako obhájce krále Davida jen proto, že nevydrží chvíli hladovět.
A navíc, copak zapomněl Ježíš, co tohle přestoupení Zákona vyneslo onomu knězi!? Rozezlený král Saul nechal popravit jeho i jeho 85 kolegů. Nechal pozabíjet celé knežské město, muže, ženy, děti i kojence, dokonce i býky, osly i ovce pobil ostřím meče. „Příběhem, který skončil takovýmhle masakrem se odvažuje Ježíš obhajovat nenažranost svých učedníků?! S tímhle přístupem by si měl dát pozor, aby neskončil podobně!“
Celé to Ježíš korunuje hádankou: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“ Syn člověka! Chce tím snad říct, že on je tím Synem člověka? Mesiášem. Tím, který má přijít, až někdo konečně splní všech 613 příkazů zákona během jednoho dne? Chce snad říct, že to s tím počtem dodržených příkazů není tak horké. Že to má v rukou on. Že on sám je snad víc, než král David, a tak si muže se sobotu dělat co chce? „To už je silný kalibr“, říká si Matyáš! Od teďka si budou na Ježíše farizeové dávat pořádný pozor. Pomalu odchází se spravedlivě vzedmutou hrudí a nedbají na nevěřícné šeptání učedníků: „Vždyť šlo jen o trochu zrní! Co blbnou?“
*
A je tu další sobota. Ježíš přichází do synagogy. Farizeové už číhají spolu se zákoníky. Číhají, jestli se zas neproviní proti sobotnímu klidu. Jestli zas nebude v sobotu ordinovat.
Matyáš se opírá o sloup. Zrak mu sjede na místo na zemi, ke kterému přistupuje Ježíš. Sedí tam jakýsi muž, asi žebrák s ochrnutou rukou. Do teď si ho nevšiml. Matyáš pohrdlivě zdvihne nos. To Ježíš zdvihne toho člověka. Postaví ho doprostřed místnosti. „Už zase dělá divadlo“, šeptá Matyáš sousedovi, „dělá scény“. Ježíš se k nim otočí a jakoby četl jejich myšlenky, ptá se: „Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle? Život zachránit, či zahubit?“
„Co to tu staví za alternativy,“ zlobí se Matyáš. „Zahubit, nebo zachránit. Činit dobře, nebo špatně. Činit dobře přece znamená pečlivě dodržovat zákon, nepracovat v sobotu. Chce nám snad říct, že děláme něco špatného, když nepočkáme s uzdravováním do zítra? Však to tu ten chlap u paty sloupu vydržel prosedět půlku života. Copak nemůže počkat do zejtra!?“
Ježíš jakoby mu odpovídal, se rozhlídne dokola, jestli se všichni koukají. Muži řekne, „zvedni ruku.“ Ten ho poslechne a jako socha svobody tam stojí se zdviženou rukou. Je zdravá.
Farizeje to rozčililo. Matyáš si do svého deníčku Ježíšových hříchů pod: „nechává učedníky mnout v sobotu“, a „povyšuje se nad Davida“, připisuje další hřích „ordinuje v sobotu“. Naplněný zlobou se Matyáš s dalšími farizei a zákoníky radí, co si s tímhle přestupníkem zákona, s tímhle nafoukaným hříšníkem počnou.
*
Stalo se tu něco, co se odjakživa v dějinách lidu Božího, ale i v dějinách lidských stává. Do sporu se dostávají skupiny lidí, kteří to myslí dobře, s dalšími skupinami lidí, kteří to také myslí dobře ale jinak dobře. A je to tak, že ti, kdo to myslí správně dobře, jsme většinou my. Ne ti druzí. My se přeci nemůžeme mýlit. Je snadné takhle zblbnout. Tentokrát se to stalo farizeům, příště se to může stát nám. Lékem na to je, vnímat i sebe kriticky a s ironií – tak to dělal i Ježíš. Lékem, který nabízí Ježíš je, stále znovu zkoumat, jestli náhodou slepě nesloužíme pevně danému řádu, který přehlíží člověka, vlastní ideologii. Anebo jestli sloužíme lásce. To je Ježíšovo měřítko. Láska. Tady jako citlivost k potřebám lidí. Ta mu jednou dovolí nechat své blízké najíst, přestože je sobota. Podruhé nenechat dlouho nemocného člověka čekat na uzdravení už ani jeden den – i když je sobota. Když jde o pomoc, záchranu druhých, neváhá Ježíš přestoupit Zákon, vlítnout do průšvihu.
*
A tak zatím co se farizeové mračí a počítají Ježíšovy hříchy, zachráněný muž se zdravou rukou odchází domů. Obličej mu září a šeptá si něco o Božím království. To za ten hřích stálo! Amen