Jakub Kašpar
Text pro kázání (Mk 10,13-16): „Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.“
Na dnešní neděli v perikopách vychází tenhle text, jeden z takových těch notoricky známých. Používáme ho zpravidla při křestních bohoslužbách. Takový text, který je úplně jasný. Všichni mu rozumíme, ne? I děti mohou být křesťany, přizvěme je, nebraňme jim. A přijímejte, mimochodem, boží království po dětském způsobu. Tak jak to zaznělo i v kázání na hoře – blahoslavení chudí duchem. Nu, a hotovo točit, kázání je u konce, všechno je jasné.
Nebo není? Proč vlastně učedníci bránili těm rodičům, aby své děti k Ježíšovi přinesli nebo přivedli? A co tedy znamená, že máme přijímat Boží království jako děti, protože jinou šanci nemáme?
Přístup k dětem v helénistickém světě, tedy v kulturním ovzduší Ježíšovy doby, nebyl úplně srovnatelný s tím, co si představujeme my dnes. Možná někdy v devatenáctém století by tomu rozuměli víc. Děti tehdy zpravidla chodily do školy, ale jejich výchova bývala hodně přísná. Rozhodně nebyly brány jako rovnocenní partneři dospělých, což je výchovný ideál dnešní společnosti, nebo alespoň její části. Tehdy se na děti brala hůl. Tou býval vybaven παιδαγωγός – otrok, který v rodinách pomáhal s dětmi, jakýsi vychovatel-dozorce. A bralo se za velmi záhodné hůl na děti používat. V knize Přísloví najdete hned několik dokladů, třeba: „Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí.“ (Př 22,15)
Ježíšovým učedníkům zřejmě nepřišlo úplně vhodné, aby se s Mistrem setkávali takové nehotové, nedospělé, nedokonalé lidské bytosti.
Čteme také, že rodiče přinášeli děti, aby se jich Ježíš dotkl. To zní, jako by očekávali nějaký magický výsledek takového dotyku. Jakože když se dotkne ten zvláštní rabi z Nazareta mého chlapečka nebo holčičky, bude pak dítě zdravé, najde si skvělou nevěstu nebo ženicha a výnosné povolání. Nebo tak něco…
A to se učedníkům nejspíš taky nezdálo. Oni věděli, že Mistr je velký kazatel a ně nějaký potulný šarlatán, kouzelník nebo medicinman.
Jenže Ježíše nepotěšili, naopak ho pěkně naštvali. Rozhněvalo ho to, píše Marek. Takže ono „nechte děti přicházet ke mně“ nejspíš bylo dost důrazné. Možná to Ježíš na učedníky doslova zařval, mi připadá. Jenže proč? Proč zrovna děti, a ještě s tím apelem, že bychom je nejen neměli držet stranou, ale naopak bychom jim měli v přijímání víry a Božího slova být nějak podobní!
Když slýchám nebo čtu tenhle oddíl písma, napadá mě hned na první dobrou, že ten přístup k Božímu slovu by měl být dětsky otevřený, takový až skoro naivní. Prostě důvěřivý. A myslím, že i to je součást toho Ježíšova požadavku ´buďte jako děti´.
Ale když jsem nad tím přemýšlel znovu, před dnešním kázáním, napadly mě ještě dva důležité aspekty, o které se s vámi chci podělit.
Děti si obvykle docela uvědomují, že jsou děti. Vědí, že ještě nejsou dospělí, že před sebou mají růst, dospívání. Že se ještě mají co učit. Že musí cvičit, trénovat, chybovat a poučovat se z vlastních chyb. Že jejich životy ještě nebyly dokonány, takže ani oni nejsou zdaleka dokonalí.
My, dospělí, si tohle všechno často neuvědomujeme. Nebo na to rádi zapomínáme, že jsme vlastně v mnoha ohledech taky pořád ještě děti. Že pořád chybujeme a měli bychom se z těch chyb učit. Máme často pocit, že po těch desítkách let zkušeností přece světu rozumíme, nám nebude nikdo nic vykládat, my už se nepotřebujeme ničemu učit. Ale tak to přece, sestry a bratři, není, že? Když vypneme autopilota svého myšlení, nejspíš všichni budeme souhlasit s tím, že dokonalí fakt nejsme.
A já si myslím, že tohle po nás právě Ježíš chce – abychom vypnuli autopilota. Abychom vypnuli automat. Podobně jako Bůh není automat na zázraky, že to nefunguje tak, že se Ježíš dotkne chlapečka a z hocha se pak stane šťastný, zdravý, mocný a bohatý muž. Tak ani Boží království, spása, víra a Boží slovo nejsou žádné automaty. Měli bychom k nim přistupovat s dětskou zvídavostí, s vědomím vlastní nedospělosti a potřebou se učit. Protože jinak to prostě nepochopíme, jinak do království Božího vstoupit nedokážeme.
A tím druhým aspektem, který mě došel, je, že ten náš dnešní text je vlastně nabídka pro všechny odstrkované. Ne jen obhajoba křtu dětí (a možná také jednou i v našem sboru dojdeme dokonce i k vysluhování večeře Páně pokřtěným dětem), není to ani jenom apel na to, abychom Písmo vnímali s dětsky otevřeným srdcem. Je to i výzva, abychom k Pánu Bohu, k Božímu milosrdenství, nechali přicházet všechny, kdo jsou jako děti – nedokonalí, odstrkovaní, menší, slabší, nepatrnější… Ježíš nám tu, myslím, znovu připomíná – naštvaně připomíná – že jeho zvěst, evangelium, není jen pro dokonalé, dobré, vzdělané, inteligentní a úspěšné lidi. Je pro všechny, pro hříšníky, pro ty, kteří se nám někdy třeba nemusí zrovna zamlouvat, pro všechny, kteří si připadají maličcí a ušlápnutí. A na nás není jen tomu přitakat, Ježíš po nás chce akci – přestaňte těm lidem bránit ke mně přijít, říká. Tak to je taky naše práce. Nemyslím, že bychom snad stáli před vraty kostela a vybírali si, kdo k nám může a kdo ne. To neděláme a nikdy jsme to nedělali. Ale nevypadáme někdy jako křesťané trochu podivínsky, jindy zas zasmušile, smutně a sklesle, anebo jako bychom patřili do jiného století? Někteří lidé si zase pletou křesťanství s politickými šarvátkami tzv. „kulturních válek“. Ale poselství Kristova evangelia přece spočívá v něčem jiném – v lásce a naději. A tohle poselství máme šířit s radostí a tak, aby lidem svítilo a chutnalo.
Tak nám v tom, prosíme, Pane Bože, pomáhej. Amen