Strážné 24. 12. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Lk 2,10n, 1. čtení Iz 9,1-6, kázání Gal 4,4-7, 3. čtení Ž 102
Písně: 464, 339, 781, 484
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
„jednou budem dál“. Ve fabrice na zpracování tabáku v Jižní Karolíně tahle nadějná slova zpívali sedření dělníci. Rolovali cigarety a zpívali. Zpívali nápěv, který znali od svých rodičů a prarodičů, kteří ještě pamatovali doby otroctví. „Jednou budem dál.“ Přijde den a čas otročení se naplní. „Jen víru mít, doufat a jít.“ Čas se naplní a budou vykoupeni – konec otroctví, konec segragace. Přijde svoboda.
(Věděli, že ten čas se přitom už naplnil. Na okraji Betléma uprostřed noci se narodilo dítě, které sedřeným lidem celého světa dodalo naději, že i jejich otroctví skončí. Přijde svoboda. Proto, s důvěrou Božích dětí, mohou zpívat jednou budem dál.)
*
Otrok a syn. Otrok a dítě. Jaký je v tom rozdíl. Určitě byste jich snadno našli víc než pět.
Otroku někdo ukradl život. Odvezl ho v poutech přes moře do ciziny. Řekl mu: „teď dělej, co já chci, nebo uvidíš.“
Zato dítěti někdo život daroval. Radoval se, když bylo samé ručičky a nožičky. Rodičům bylo zatěžko neudělat pro něj všechno, co mu na očích vidí.
Je to rozdíl být otrok a být něčí dítě. Ale přece se najde i jistá podobnost. Otrok i dítě jsou zcela závislí na svých pánech, respektive rodičích.
Otrok dělá, co se mu řekne. Jde a vykoná to. Jinak nedostane najíst. Je totiž na svém pánu závislý.
Pro dítě uděláte téměř cokoli, oč si řekne. Prostě jdete a zařídíte to. Je na vás přece závislé, jinak nedostane najíst.
Otrok žije ve vztahu nesvobody, nedůvěry, nesmí uprchnout na svobodu .
Dítě je ve vztahu lásky, bezvýhradné důvěry. Milující rodiče dělají všechno pro to, aby se jednou dítě postavilo na vlastní nohy, osamostatnilo se a bylo svobodné.
Otrok žije v nejistotě, co bude zítra. Za to dítě v dobře situované rodině, čeká dědictví. Je pro život zajištěné.
Otrok říká: Ano, Pane. Dítě říká tati, mami.
*
Jsme v životě závislí na spoustě věcí. Na tom, že máme co jíst, co pít, co dýchat. Především jsme ale závislí na druhých lidech – jako kojenec na rodičích. Bez vztahů s lidmi zkrátka nejde žít. Jde o to, zda nás ty životní závislosti táhnou k zemi anebo dopředu. Rozhodující je, jestli vztahy, na kterých jsme závislí, jsou určeny láskou nebo něčím jiným.
A i v těch vztazích je spousta věcí, které nás svazují, brzdí a někdy přímo zotročují. Jsou to nároky, které na sebe máme my, nebo druzí. Nutnost postarat se o živobytí svoje a dobrý život rodiny. Jsou věci, které nás drží v sevření, protože nám nahání strach – nemoci, dluhové pasti, mocenské nároky rozpínavých pánů. A někdy prostě jen lístečky s neodškrtnutými úkoly. Svobodně se nadechnout je dar, o který je občas třeba odvážně bojovat a občas v tom zápase potřebujeme pomoci.
Jde o to, jestli nad námi tyhle tíživé věci mají vládu právě do posledního dechu, anebo jestli uprostřed nich máme svobodu k vlastnímu nádechu. Na čem jsme nakonec skutečně závislí. Jsme otroky okolností, nebo děti svobody? Co převáží? Co nakonec ladí základní tón našeho života?
Ten rozdíl je obrovský. To, co převažuje misky vah mezi otročením a svobodou, je nakonec – jako většina vzácný věcí – docela malé.
*
Může to být úplně malé dítě. Tak malé, že by ho šlo ve tmě noci, na okraji vesnice, mezi dobytkem klidně přehlédnout. A stejně do noci září takovou silou, že k němu běží lidí z úplně různých stran. Bohatí králové z daleka se svými nepraktickými dary – zlato, kadidlo, myrha. Kdyby radši přinesly plíny, oblečení a vývar pro vyčerpanou matku. Z druhé strany chudí pastýři, popeláři své doby, s ovcemi. Ty alespoň hřejí.
To malé dítě se hned od malička vzpouzí tomu, aby se nechalo zotročit okolnostmi. Narodí se, i když je lékařská péče a nemocniční lůžka daleko. Nenechá se zabít, i když mu od narození jde král po krku. Navzdory zlatu od králů nebude žít život v přepychu. Spíš jako pocestný, který má doma všude a nikde. Přitom ho to nebude trápit. Nepodřídí se konvencím. Lidem, které ostatní přehlížejí, bude naslouchat a pomáhat. Lidi, ke kterým ostatní vzhlížejí, bude kritizovat. Nenechá se svázat jejich blazeovaným moralismem ani jejich nárokem na jedinou pravdu. Nakonec se odmítne podřídit i smrti. Nikomu nebude otročit.
Je to dítě, které má svobodného ducha. Dostalo ho přímo od Boha, kterému říká Abba, táto. Důvěřuje mu, a proto životem jde, všem úkladům navzdory, svobodně. Radiace jeho svobody je tak velká, že osvobozuje utahaná, zkamenělá, vyčerpaná a vystrašená srdce. Radiace jeho lásky je tak velká, že po všech životních držkopádech se všechna ta srdce znovu učí důvěřovat. Důvěřovat tak, jako důvěřují malé děti. Bezbrannost toho dítěte, nám tuto důvěrnou vydanost znovu připomíná. Můžeme důvěřovat. Tím se lámou otrocké okovy. To malé dítě nám říká, že i my se všemi našimi oidipovskými komplexy a dadys issues (otcovskými komplexy) můžeme znovu být důvěřivými dětmi. Dětmi, které zažívají bezpodmínečné přijetí.
A ne jen tak od leckoho. Je to přijetí od samého Boha. Od Boha, otce toho malého děcka. Otce, který má tak široké rozpětí paží, že se tam vejde každý, kdo si troufne mu důvěřovat. Přijetí od Boha, matky, která má dostatečně měkkou náruč, aby nás přivinula na prsa se všemi našemi úspěchy, trapasy i průšvihy. Právě tomuhle Bohu, můžeme díky tomu malému děcku i my říkat otče, nebo matko – jak chceme.
A děti dědí. Po tomhle rodiči taky budeme dědit. To neznamená, že cestou životem nebudeme mít hluboko do kapsy, že nebudeme mít starostí nad hlavu, že se nám vyhnou rodinné konflikty, nebo nebudeme otročit kdovíjakým a kdovíčím nárokům, že nebudeme mít strach. Ne. Znamená to, že uprostřed všech těchle okolností a téhle otročiny budeme vědět, že v království, které to malé dítě ve svých drobných dlaních přináší, máme svoji židli, stůl a postel. A v jeho království máme taky svoji cenu a svoji důstojnost. Nechovají se nám tam jako k otrokům, ale přijímají nás jako milované děti. Děti, které jsou v posledku svobodné.
*
Však to byli otroci a jejich děti, kteří zpívali: „jednou budem dál“, věděli, že čas se naplnil a zpívali: „cíl je blízko nás.“ Zaslechli anděla páně, který pastýřům říkal: „nebojte se“ a zpívali: „není proč se bát“. Zaslechli nebeské zástupy, jak nad betlémskými stráněmi zpívají o Božím pokoji mezi lidmi, přidali se k nim a zpívali: „Mír je blízko nás.“ Byly otroky, ale věděli, že čas se naplnil, a proto zpívali: „Jen víru mít, doufat a jít.“ Měli víru a proto zpívali: „Budem svobodní.“
Měli víru v to malé dítě, jehož bezmocné paže mají sílu lámat okovy všech otroctví světa. Na konci dne, když uléhali ke spánku, uprostřed všeho všeho, věděli že nakonec jsou přece milovanými Božími dětmi – před Bohem svobodnými. Tak se k nim přidejte a až budete vy dneska večer usínat, buďte si jistí, že díky tomu malému dítěti i vy jste milovanými Božími dětmi.
Díky tomu dítěti i otrok může být dítětem Božím. Ale Boží dítě nikdy nemůže být otrokem. Jste milované Boží děti. Amen