Jakub Kašpar
První čtení (Mk 9,2-9):
„Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima.
Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit.
Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr promluvil a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co by řekl; tak byli zděšeni.
Tu přišel oblak, zastínil je a z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného než Ježíše samotného.
Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“
Kázání
Milí přátelé, sestry a bratři, jak zaznělo na začátku, dnes je neděle, zvaná poslední po Zjevení Páně, tedy neděle sváteční, která v protestantském liturgickém kalendáři patří svátku Proměnění Páně. K tomu zcela jasně patří text, který jsme slyšeli v prvním čtení, a já teď k němu dodám také slova apoštola Pavla z jeho druhého listu do Korintu:
„Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.“ (2Kor 4,6-10)
Vraťme se nejprve k tomu příběhu z prvního čtení – z Markova evangelia. Nejprve se dozvídáme, že Ježíš vzal některé ze svých učedníků na horu. „Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.“ Hory mají v Písmu významnou roli. Na hoře staví Abram cestou od Bét-elu oltář Hospodinovi. Na horách bývají obětní místa, jako to v zemi Mórija, kde měl Abraham obětovat svého vymodleného syna Izáka, na hoře dostává Mojžíš od Hospodina desky Zákona, na hoře také mizí jeho pozemské stopy. Na hoře umírají proroci, z hor se dívají praotcové do budoucnosti. Na vysokou horu bere ďábel Ježíše, aby ho pokoušel příslibem absolutní moci. Na horu vystoupí Ježíš, aby mohl kázat zástupům o tom, komu je směřováno blahoslavenství Boží. A na horu s sebou, jak se dozvídáme, Ježíš bere také Petra, Jakuba a Jana. Bere je na horu, kde kromě nich nikdo jiný není.
Proč tam ale vlastně ti čtyři jdou? Možná se nejdřív vraťme k tomu, kdy tam vlastně jdou. Po šesti dnech od čeho? Ježíš je bere na horu po tom, co jim poprvé naplno oznámil, co ho čeká ve velikonočním Jeruzalémě. Po Petrově vyznání, že ho považuje za Mesiáše a zároveň poté, co téhož Petra nazve satanem, když mu rozmlouvá cestu za utrpením na kříži. Tak po tomhle vyrážejí na cestu.
Hory znamenají nadhled. Přehled. Lepší a méně omezený pohled, pohled méně ovlivněný každodenní honičkou a shonem. To je jeden důvod, proč stojí za to vystoupit na horu, aby člověk mohl být takříkajíc blíž k Bohu.
Na horu je potřeba vystoupit. Výstup na horu je namáhavý. V létě se potíte s každým krokem víc a víc. V zimě, jak stoupáte, s každým krokem víc a víc fouká a vám namrzají ve vlasech, na řasách – a v případě mužů taky na vousech – malé rampouchy. Musíte ze sebe něco vydat. Sáhnout si do svých sil a schopností. Někdy je výstup na horu tak obtížný a namáhavý, že si doslova hrábnete na dno. Tak to může být druhý důvod, proč bere Ježíš Petra, Jakuba a Jana na kopec. Cesta sama je svým důležitým způsobem součástí cíle.
Marek nám vlastně neříká, proč tam jdou a ve své verzi to nevysvětluje ani Matouš. Lukáš, třetí z evangelistů, který nám tento příběh předává, vysvětlení má. Říká, že tam šli, aby se modlil – Lukáš rád a často ve svém evangeliu zdůrazňuje důležitost modlitby. Marek s Matoušem zase zdůrazňují, že tam kromě nich nikdo jiný nebyl. Přišli na horu, kde byli osamocení, vystoupali v potu tváře na vysoký kopec – možná na něj dokonce opravdu šli celých šest dní, jak říkají některé výklady tohoto biblického textu. To je opravdu více než dobrý základ pro rozjímání, meditaci, dialog s Bohem.
A při tom rozjímání se před touto osamělou skupinkou Ježíšových svědků (mimochodem, byli to titíž učedníci, kteří měli tu možnost být u uzdravení Jairovy dcery, stejní svědkové) odehraje něco, co jim doslova sebere slova.
Čteme, že Ježíš „byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem.“
Světlo. Světlo hraje v našem svatém Písmu, v Bibli, velkou roli. Světlem zahajuje Bůh celý proces, směřující k životu na zemi a k člověku, k lidství, obrazu Božímu. Do té doby, než se objevilo světlo, byla, podle stvořitelského mýtu v První knize Mojžíšově, „země pustá a prázdná“ (Gn 1,2). Vzpomeňme na hořící keř, kterým a z něhož k Mojžíšovi promlouval Hospodin a sděloval mu, jaké je jeho poslání. Světlo se objevuje prakticky všude tam, kde mluví Bůh, nebo kde mluví jeho zvláštní posel, jako třeba při zvěstování Josefově snoubence Marii.
A světlo se prolíná i oběma našimi dnešními texty. Ježíšovi učedníci na vrcholu hory zahlédnou obrovské světlo, jasné tak, až oslepuje, Ježíšova tvář i oblečení se promění. Marek píše, že jeho šat byl bílý tak, jak by ho nikdo na světě vybělit nedokázal.
Učedníci se dozvídají naplno, s kým vlastně po izraelské zemi chodí. „Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící oheň,“ popisuje své vidění Boha a jeho trůnu prorok Daniel (Da 7,9). Tahle Ježíšova proměna má Petrovi, Jakubovi a Janovi jasně ukázat, s kým mají tu čest. Že Ježíš není prostě jen fascinující kazatel z Nazareta, ale božský bytost.
Ostatně, připojují se k němu před očima těch tří také Mojžíš a Eliáš. Mojžíš, který přinesl Izraeli Boží Zákon a Eliáš, který má přijít na zemi před příchodem Mesiáše. Mojžíš, jehož hrob na zemi nikdy nikdo nenašel a Eliáš, který byl vzat do nebe ohnivým vozem z vrcholu hory. Mojžíš, ke kterému mluvil Bůh ze světla hořícího keře a Eliáš, který dotvrzoval své proroctví plameny ohně.
Všimněme si, že také evangelista neříká, že by Ježíš hovořil s nimi, ale že oni hovoří s ním. Oni, otcové zakladatelé, ztělesněná tradice mluví k Ježíšovi. K tomu, který přichází s radikální proměnou Boží zvěsti, nebo přinejmenším jejího jazyka, její podoby, mluví v Mojžíšovi a Eliášovi zosobněná tradice. Petr, Jakub a Jan se na to naprosto vyjeveně dívají a vidí právě toto propojení – tradice se setkává s Ježíšem, kterého doteď považovali za svého učitele, mistra, kazatele, který se jim teď zjevuje jako bytost božská v celé té své nadpozemské bělosti. A tradice Ježíše, který tolik irituje saduceje a farizeje, nikterak nekárá. Zdá se, že ti tři spolu rozmlouvají v naprosté shodě.
Ti tři učedníci jsou z toho, co vidí, v naprostém šoku. V takovém, že jim docházejí rozumná slova. Petr navrhuje postavit Ježíšovi, Eliášovi a Mojžíšovi každému po jednom stanu, aby se mohli utábořit. „Nevěděl, co by řekl; tak byli vyděšeni,“ píše Marek. Nevíme úplně přesně, jak ho to napadlo. Ale dost možná to mohl být takový zoufalý pokus, jak Ježíše zastavit na jeho cestě za krvavou budoucností, o níž se Petr před týdnem dozvěděl a kterou tak razantně zkusil odmítnout. Každopádně evangelisté dost jasně vyřizují, že to byl úplně bláznivý nápad – a ostatně Ježíš, stále proměněný, na něj ani nijak nereagoval.
Poté jim všechno zahalí oblak (u Lukáše dokonce na nějakou dobu usnou tvrdým spánkem) a z něj se ozve zřetelný hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Jasnější to už nemůže být. U Ježíšova křtu hlas mluví k Ježíšovi samotnému, nevíme, zda ho slyšel tehdy u Jordánu ještě někdo jiný. Teď ale existují tři svědkové, kteří u toho byli. Petr to pak sám zmiňuje ještě ve svém dopise: „On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ (2Pt 1,17-18)
Tohle světlo viděli tři vybraní učedníci zřejmě proto, aby se jim doslova rozsvítilo. Aby jim blesklo poznání té nejdůležitější a nejskutečnější skutečnosti, totiž že Ježíš a jeho Slovo, u kterého osobně jsou, jsou skutečným a nezprostředkovaným Slovem samotného Pána Boha.
Nám to, podle mého přesvědčení evangelisté celé vypravují nejenom jako dějiny vzniku křesťanství – tedy náboženského směru, v němž věříme, že Ježíš nebyl jen chytrý, moudrý, inspirativní, cool kazatel – což právě tady měli šanci jasně poznat Petr a Jakub s Janem. Ale proto, abychom pochopili důležitost těch záblesků. Důležitost těch momentů, kdy se nám náhle rozsvítí a my máme možnost nahlédnout skutečnou podstatu.
Tak jako apoštol Pavel, jehož proměna z křesťany pronásledujícího Saula ve věrného Kristovce začala právě mocným zábleskem: „Na cestě…zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe,“ píše se o tom v knize Skutků apoštolských (Sk 9,3). A Pavel to potvrzuje a prodlužuje jako svoji zprávu pro nás ve svém druhém listu do Korintu. „Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“
Jak poznat, který záblesk světla je z nebe a který odjinud, to vážně nevím. Snad podle toho, že díky Ježíšovu evangeliu víme, že Bůh je milující, odpouštějící a totéž chce i po nás? A pokud by se nám rozsvítilo takříkajíc opačným směrem – třeba kdyby se nám dostavilo náhlé poznání, že máme někoho začít nenávidět – třeba proto, že mluví jiným jazykem, věří v Boha nějak jinak, než my, nebo třeba pochází z jiné země nebo má jinou barvu kůže – nejspíš se nejedná o záblesk z nebe a od Boha, ale úplně z jiné strany a od někoho jiného. Slouží nám k tomu hliněné nádoby, v nichž tento poklad Božího poselství uchováváme. Bible, naše svatá kniha. Hliněné nádoby mohou být někdy i velmi krásné – představte si tu nádheru stánků s keramikou na vrchlabských Flerjarmarcích – ale vždy jsou to jen nedokonalé lidské výtvory. Zkuste je pustit z výšky svého pasu na zem a zjistíte, jak nedokonalé jsou. Bibli sepsali jen lidé. Aby nám, svým následovníkům, zanechali poselství o tom, co s Bohem zažili oni sami, nebo jejich předkové. To je omezení, které s sebou a v sobě Bible nese, „aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás“. Je to tak nesmírná moc a tak veliká tajemnost, že si v církvi už dva tisíce let (a v židovském prostředí ještě víc, než dvojnásobný čas) ceníme toho, když někdo slova Tóry nebo Nového zákona umí vyložit. Protože člověk je jen obrazem Božím. Slabým odrazem zářícího světla, v nějž se změnila Ježíšova tvář na svaté hoře, který byl vidět jako zář v Mojžíšově tváři, když ho Hospodin posílal, aby vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí.
Ale přesto, že cesta k pravdě, tedy podstatě Božího slova, je těžká a často nejasná, úzká a nesrozumitelná, pořád tu pro nás je. Někdy ji nevidíme, někdy se na ni nedokážeme udržet, jindy vrátit. Nikdy nemáme a nemůžeme mít jistotu, že jdeme správně, že si správně vykládáme, co nám chce Bůh svým Slovem, které nám nabízí hliněná nádoba naší Bible říct.
Apoštol Pavel říká: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.“
To je text, který aspoň mě vždycky lákal k takovému heroickému čtení. Když jsem křesťan, tak se přece nenechám zastrašit, nepodlehnu žádné politické totalitní moci, žádnému pronásledování, z každé porážky se vždycky vzpamatuju. Což je tedy jistě skvělá motivace ex ante – tedy než přijde, jak se říká, „tvrdé na tvrdé“ nebo než „padne kosa na kámen“. Jenže pak často ta síla a odvaha kamsi mizí a my zjišťujeme, jak jsme podobní zmatenému Petrovi, který během jediné noci stihne třikrát zapřít, nač přísahal.
Jenže Pavel se nám tady nesnaží vsugerovat motivaci o tom, že jsme supervojáci Boží armády, kteří se nezaleknou žádného nepřítele a na množství nehledí. Ani superhrdinové, kteří zachrání svět, a žádná moc na zemi je nemůže udolat. Pavel nám říká slovo naděje. My víme, právě díky Božímu poselství, které nám tu Ježíš zanechal v evangeliu, že Bůh je tu vždycky s námi. I když se někdy dostáváme do situací a dob tísnivých, když ztrácíme hlavu a vůbec nevíme, co děla. Když se proti nám spojí naši nepřátelé, když nás pronásledují, když unavení a vyčerpaní padáme, naděje, o kterou se můžeme opřít, do které se můžeme zabalit jako do hebké deky, kterou můžeme obejmout milovanou bytost, je tady pořád a nikdy neodejde. Nikdy nás neopustí a nikdy bez ní nebudeme. Ani v tom posledním okamžiku, i kdyby byl šílený tak, jako ten Kristův. To je záblesk poznání, který jsem vám v dnešní sváteční den Proměnění Páně chtěl nabídnout. Amen