Vrchlabí 4. 2. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 119,105, 1. čtení Ž 23, kázání Mk 6,30-44, 3. čtení Kaz 11,1, pož. Nu 6, 24–26
Písně: 28, 381, 309, 679, 689
Milé sestry, milí bratři,
některé věci se dají naplánovat. Do některých nezbývá než se prostě pustit.
*
Učedníci vyšli na zkušenou. Učit a léčit. Teď se vrátili za Ježíšem. Referují mu, jak se jim dařilo. Ježíš je dobrý učitel, vidí, že jsou unavení a potřebují si odpočinout. Však lidé nepřestávají přicházet. Učedníci ani nemají čas se najíst. „Pojďte si odpočinout. Sami. Půjdeme na pusté místo.“
Pusté místo. Pustina. Prázdnota. Poušť. Pusté místo, tam jdou. Není to náhoda. Učedníci jsou unavení, vyprahlí, jak ta poušť. Nejen oni, celý židovský národ jakoby se ocitl uprostřed pustiny. Když Marek píše své evangelium, je krátce po židovském povstání proti okupační moci. Římané ho potlačili. Zničili jeruzalemský chrám. Židovský národ se ocitnul na duchovní pustině, ale také na politické. Je v krizi. Nemá zastání. I jeho vlastní elita se k němu staví zády. Židovský král Herodes právě slaví na hostině s vybranou smetánkou. Na zlatém podnose servíruje hlavu Jana Křtitele. Umlčel kritika. Jeho pootevřená ústa na useknuté hlavě působí jako němá výčitka. Kdo přijde po něm? Učedníci, kteří jdou se svou podvratnou zprávou do světa, se cítí ohrožení. Kolaborující židovský král nechal svůj národ trčet na pustém místě. Jako když pastýř opustí své ovce. Lidé jsou dezorientovaní.
*
Učedníci jdou s Ježíšem na pusté místo. Ve chvíli krize se stahují do ústraní. Potřebují nabrat síly a všechno to promyslet. Nasedají na loď, aby na druhé straně jezera měli chvíli pro sebe. Lidé jim to ale nedopřejí. Dávají se do běhu okolo jezera. Když loďka přiráží ke břehu, čekají je tam celé davy.
Ježíš vystupuje z lodi. Nevidí davy. Vidí lidi. Spoustu lidí, kteří nevědí, kam se vrtnout. Připomínají mu ovce, které ztratily pastýře. Je mu jich líto. Cítí s nimi soucit. Slitování. Začíná je učit.
Je pozoruhodné, že slovo slitování, soucit se v hebrejštině vyjadřuje stejným slovem jako ženská děloha. Místo uvnitř těla, které je určeno výhradně k péči. Konkrétně k péči o nový život. Soucit, slitování je pohyb někde hluboko uvnitř. Rodí se z něj něco nového. Ježíš vidí dezorientované lidi, kteří se nemají, kam vrtnout, hýbe to s ním hluboko uvnitř, začíná zástupy učit a rodí se něco nového.
„Začal je učit mnohým věcem.“ Nevíme, jako formu toho dne mělo jeho učení. Pokud to bylo kázání, nedochovalo se. Možná to ale byla praktická výuka. Akce, která právě přichází. Slovo, zvěstování mívá také podobu akce. Životní praxe. Praxe, která vychází ze soucitu, slitování. Ostatně i slovo a čin se hebrejsky řeknou jedním slovem. Slovo a čin souvisí. U Ježíše se překrývají. Takže, jak to jeho učení vypadá prakticky?
*
Připozdilo se. Učedníci přichází za Ježíšem, že lidé mají hlad. Připomínají, že tohle místo je pusté. Ať pošle lidi do okolních vesnic a dvorů, ať si něco nakoupí. Ježíš ale odpovídá: „Vy jim dejte najíst. Za námi přišli. Máme za ně odpovědnost. Mají hlad. Potřebují nasytit. Tak se o to postarejte.“ „Máme snad nakoupit chleba za dvě stě denárů?“ Učedníci jsou sarkastičtí. Dvě stě denárů to je přibližně plat jednoho dělníka za rok. Tolik nemají.
Učedníci vnímají problém společnosti, která se tu shromáždila. Jsou realisté. „Na to nemáme. Když mají lidé problém, ať si ho jdou vyřešit.“ Jenže, kdyby ti byli schopní se o sebe dobře postarat, nebyli by tady. Učedníci vnímají nouzi. Ale protože je tak velká, nejsou schopni vidět žádnou alternativu. Podlehli problému. Jeho logice. Logice trhu. Chybí prachy. Nedá se nic dělat. A právě tady začíná Ježíš se svojí lekcí. Ptá se učedníků: „A co máte? Podívejte se, co je k dispozici.“
Ježíš má jiný úhel pohledu. Kouká se z jiné perspektivy, proto je schopen vidět alternativu. Nekouká na nedostatek peněz, kouká na lidi, na jejich potřeby. Ptá se učedníku: „Co máte? Jděte se kouknout.“ „Pět chlebů a dvě ryby.“ Dobře: „Pět chlebů a dvě ryby. To je to, co máte. Tak s tím pracujte. Dělejte to nejlepší, co umíte.“
Některé věci se dají naplánovat. Člověk si sedne, spočítá náklady a zdroje. Naplánuje strategický plán a krok po kroku ho plní až k úspěšnému cíli. Nebo si na začátku spočítá, že na to nemá. Nechá se zastrašit nedosažitelným cílem a zapíchne to ještě před brodem. Asi je to zodpovědný přístup. Nebo člověku nezbyde než se do toho prostě pustit s tím, co má.
Pamatuju se, jak jsem seděl u Jiřiny nad účty po našem prvním festivalu. Říkal jsem, že kdybych dopředu věděl, kolik energie a peněz to bude stát, možná bych se do toho ani nepustil. Jiřina tehdy říkala: „Víš, oni, kdyby ti podnikatelé, co jim dělám účetnictví, dopředu věděli, co je to bude všechno stát, tak by nikdo s ničím nezačal. Nic by nebylo. Prostě se do toho pustili s tím, co bylo.“ To je ten Ježíšův přístup.
Ptá se, co je po ruce a s tím pracuje. Protože tu vždycky něco je. Nějaké věci. Nějaká obdarování. Nějací lidé. Ježíš obrací pohled od nedosažitelných věcí, k těm malým, které třeba realizovat jde. „Že nemáte velké bochníky chleba, tak lámejte těch pár placek, co máte a uvidíte.“ Člověk se do toho prostě pustí. A ono to začne růst. Možná se někdo přidá. Možná objevíme skryté talenty. Zdroje, o nichž jsme nevěděli. Možnosti, o kterých jsme neměli potuchy. Není nutné začínat velkým skokem. Ježíš jde krok po kroku.
*
Instruuje učedníky. „Rozsaďte lidi po skupinkách po padesáti. Sto skupinek.“ Nepřehledný problém rozděluje do dílčích celků. S tím už se dá lépe pracovat. „Rozsaďte je po skupinkách na zelený trávník.“
Na zelený trávník! Ježíš s učedníky vyrazili na pusté místo. Nebylo na něm dost jídla, protože to byla pustina. Neurodná poušť. Najednou je tu zelená tráva. Lidé si sedají po skupinkách. Začíná vznikat společenství. A tam, kde vznikne společenství, začíná proměňovat svůj životní prostor. Živé společenství dává život něčemu novému. Proměňuje své okolí. Uprostřed pouště najednou začíná růst zelená tráva.
Ježíš vzal pět chlebů a dvě ryby
vzhlédl vzhůru k nebi
Obrací oči k nebi. Dost možná vzpomněl na ta slova Žalmu o Hospodinu pastýři, který dává odpočívat na travnatých nivách.
Ježíš se teprve teď zastavil. Doposud byl v pohybu. Viděl lidskou nouzi, hnulo to s ním někde uvnitř soucitem. Slitoval se a začal o lidi pečovat. Viděl problém a začal ho řešit. Neváhal a pustil se do akce. V tu chvíli svoji zvěst, své slovo, předával činem. A teď, když vše je připraveno… Ježíš zastavuje. Kouká k nebi. Modlí se.
Je důležité si všimnout té posloupnosti. Praktický člověk by se nejdřív zastavil, plánoval, a pak konal. Zbožný člověk by mohl mít za to, že je třeba se nejdřív pomodlit, a pak teprve začít jednat. Ježíš jedná, protože je to právě potřeba, a pak se teprve zastavuje.
Důležité je všimnout si, že něco zásadního se stalo ještě před tím. Ještě před tím něž se zastavil, se něco proměnilo. Už tu nestojí dezorientovaný dav. Ale společenství – rozsazené po skupinkách. Už se nenacházíme na pustém místě. Lidé sedí na trávě. Něco se proměnilo. Ještě před tím, než byla vyřčena modlitba, ještě před tím, než byla vyslyšena – už se udála proměna.
Není to totiž tak, že proměna je důsledkem vydařeného podniku. Proměna důsledkem úspěchu. Něco se povedlo a díky tomu se člověk, věci změnily. Ne, úspěch je důsledkem proměny. Podařený podnik je plodem proměny. Něco – člověk – se proměnilo a díky tomu se něco podařilo. A Ježíš kouká k nebi a děkuje.
Ne nejdřív se najíst, a pak uvěřit. Ale nejdřív věřit, důvěřovat. (A přitom Ježíš nepodceňuje hlad, však lidem dává jíst.) Stal se zázrak. Lidé se proměnili. Stal se zázrak a s lidmi se proměnilo i jejich okolí. Lidé se proměnili a teď jsou připraveni přijmout ten zázrak.
*
Ta proměna začala s tím, že se Ježíš a spolu s ním učedníci pustili do praxe sdílení. Dělili se. Začali prakticky. Dělili se o chleba. Bez jistoty, že to, do čeho se pouští, se podaří. Proměna začala praktickou činností, v důvěře, ve víře, že ta činnost má požehnání.
Ježíš se podíval vzhůru k nebi,
děkoval, žehnal
lámal chléb
a dával ho svým učedníkům a učednicím,
aby ho rozdělovali.
A jedli všichni a všichni se nasytili.
Byl večer a oni jedli. Byla to večeře. Večeře páně. Amen