Vrchlabí 11. 2. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 31,8, 1. čtení Mk 8,31–38, kázání Amos 5,21-24, 3. čtení 1. Kor 13,12n, pož. Ž 67,2n,7b.8
Milé sestry, milí bratři,
Hospodin má alergickou reakci. To na nás křičí jeho rozhněvaný prorok Amos. Rozhněvaný prorok svými ústy dává průchod Božímu hněvu. Jsou věci, na které je Hospodin alergický. To pak srší hněvem. Není to příjemné zažít na vlastní kůži. Ale prorok křičí, tak si jeho slova pro jednou připusťme.
*
Jsou různé věci, na které může mít jeden alergii. Asi jste někdy zažili, jak probíhá vyšetření na alergologii. Sestra vám napíchá předloktí spoustou vpichů. Pak každý z nich polije jinou vodičkou. Představuju si to tak, že jsou v nich výtažky z různých alergenů. Psí chlupy. Včelí píchnutí. Kvetoucí lípa. Seno. Buráky. Dokonce voda atd. Tam, kde vám to začne kolem vpichu rudnout, tam vám nalili něco, na co jste alergičtí: třeba na lepek, na celer, nebo na měkkýše. Buď alergii potlačíte nějakými léky, které organismus oblbnou a vy pak nemusíte po jogurtu běžet na záchod. Nebo se těm alergenům až do smrti vyhýbáte. A když ne, když si dáte burákové máslo, začnou vám otékat oči, když to na jaře začne kvést, ucpe se vám nos, a rýmou zalehnou uši. Alergie se projevuje i tím, že některé smysly vypoví službu.
A jsme zpátky u rozčíleného Hospodina a jeho alergické reakce. Amos křičí Hospodinův hněv na obyvatele Izraele.
„Nemůžu ani cítit vaše sváteční shromáždění.“
„Neshlédnu na vaše oběti. Ani se nemůžou koukat na váš obětní hodokvas“
„Už nechci poslouchat vaše písničky a drnkání na kytárku.“
Na to, co se právě děje mezi jeho lidmi, Hospodin reaguje alergicky. Dotýká se to jeho smyslů. Hospodin si zacpává nos. Zakrývá oči. Zacpává uši.
*
Než si řekneme, proč to dělá, tak nejdřív trochu kontextu. Ámos byl obyčejný pasák ovcí z vesnice na okraji judské pouště, nedaleko od Betléma. Jednoho dne vidění od Hospodina. To s ním zamávalo tak, že vyrazil z Judska a šel ho vyřídit do Severního Izraele. Izrael se zas jednou nachází v hluboké krizi. Tak hluboké, že se rozpadl na dva státy. Jižní Judsko – to je ta víceméně dobrá část – s centrem v Jeruzalémě. Severní Izrael s centrem v Samaří a zpohanštělou svatyní v Bét-el je symbolem úpadku. Náboženského, společenského i politického. To jde všechno ruku v ruce.
Pastýř Ámos v plášti z vypelichaných ovčích kůží sem přichází, aby to králi a jeho dvořanům pěkně vytmavil. Je to vlastně výsměch. Špinavý pasák s ovčím lejnem mezi prsty na noze se staví proti přepychově oblečenému králi a jeho knězi a dává jim do kožichu. Však se ho taky za chvíli pokusí vyhostit. Takovéhle nactiutrhání si přece nenechají líbit.
A co že jim to tedy vlastně vyčítá? Prázdnotu jejich náboženského provozu. Bohoslužby umí slavit krásně. Jsou plné zpěvů, hudby a bohatých obětí. Oběti byly součástí bohoslužeb. Na oltáři se pálila, opékala zvířata, obilí, zelenina. Krásně to vonělo. Měl to být výraz vděčnosti. Bůh nám dal úrodu, hojnost, všechny tyhle dobré věci. My mu na výraz vděčnosti něco z toho vrátíme zpět. Tak trochu, jako když na stůl Páně pokládáme košík se sbírkou. A lidé doufali a věřili, že si Bůh k vůni jejich obětí přivoní. Že se mu budou líbit. Tak jako si přivoněl k té Abélově. Ke Kainově ne a víme, jak to pokračovalo.
Snadno se ale význam oběti změnil v něco jiného. Ve způsob, jak si Boha naklonit na svou stranu. „Koukej, co ti dávám. Podívej, jak zbožně se umím tvářit a modlit. Tak pro mě za to taky něco udělej!“ Takový bohoslužebný obchod.
No a oni také kněží, případně král a zaměstnanci svatyně mohli zbytky z těch obětních pečení spořádat. Proto, jak upozorňuje Amos, přinášeli luxusní kousky dobytka, aby se pořádně poměli. Z bohoslužby se pak stávala sobě-služba. Večírky s pěknou hudbou a dobrým jídlem. A tak nějak se přitom zapomínalo, o co při nich jde. Totiž, že člověk přichází na místo, které pro něj Hospodin vytvořil, přináší mu dary, které mu ve skutečnosti Hospodin daroval a touží po tom přiblížit se Hospodinu. Nedělá to jen tak sám pro sebe, ale společně s druhými.
*
A právě ti druzí – to je ta věc, kvůli které Amos křičí nejhlasitěji. Bohoslužby jsou místem, na kterém ke slovu přicházejí vztahy. Jde tu o vztah k Bohu. S ním se chceme setkat. Vztah k Bohu ale neexistuje bez vztahu k lidem kolem nás. „Kdo nemiluje svého bratra (a sestru), kterého*ou vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ se píše v 1. Janově epištole (4,20). Na to, že v bohoslužbách přichází ke slovu také vztah k druhým, upozorňoval i Ježíš. Dával ho přímo do vztahu s oběťmi. „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr (sestra) má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“(Mt 5,23-24) Bohoslužby a smíření, dobré vztahy s druhými lidmi souvisí.
Úkolem proroků je burcovat. Ukazovat prstem na to, co se děje špatně a hlasitě křičet. Ámos viděl, že v Severním Izraeli umí slavit bohoslužby se vší pompou, podle nejlepších liturgický pořádků. Kašlou ale přitom na lidi. Viděl, že ve společnosti jsou potlačovány právo a spravedlnost. To slovní spojení právo i spravedlnost nemá v současnosti zrovna nejlepší zvuk, protože si ho do svého názvu dala polská strana, která se obojí jala systematicky pošlapávat. Ohánět se přitom pánem Bohem a takzvanými „křesťanskými hodnotami“. Podobně temné mraky se stahují i na mnoha jiných stranách. Péče o právo a spravedlnost je ale základním tónem starozákonní víry. A tak i naší víry. Vezměme si je tedy – právo a spravedlnost – zpět.
Ámos dobře vidí, že tam, kde se na právo a spravedlnost kašle, odnášejí to ti nejslabší. Křičí na izraelskou společnost: „Za stříbro prodáváte spravedlivého člověka, ubožáka za pár bot, hlavy chudých lidí ohýbáte do prachu země, pokorné lidi svádíte na scestí, v oblečení získaném v exekucích se válíte pod mým oltářem, peníze, které jste z lidí vydřeli na pokutách, propíjíte v Božím domě. Znesvěcujete tak moje jméno!“ Tohle všechno se ve společnosti děje, proto Ámos křičí. Křičí, protože vztah k Bohu a člověku nejde rozpojit. Náboženství není možné odpojit od etiky. Nelze obejít právo a spravedlnost a spěchat do kostela. Není možné kašlat na druhé, a přitom slavit upřímně bohoslužby. Slavit Boha a kašlat na člověka. To je to, co u Hospodina vyvolává alergickou reakci. To si pak zacpává nos. Zakrývá si oči. Zacpává si uši.
*
Východisko z toho marasmu nakonec přináší zase pán Bůh sám.
Ať se valí právo jako vody,
Spravedlnost jak proudící potok.
Právo a spravedlnost. To je nerozlučná dvojka. Spravedlnost, tak jak jí rozumí Starý Zákon, spočívá ve vztahu k Bohu a k člověku. Projevuje se vzájemnou odpovědností mezi lidmi. Solidaritou. Věrností ke společenství. Spravedlnost zakládá společenství. Pečuje o dobré, spravedlivé a milosrdné soužití mezi lidmi. Tohle všechno jsou věci, které jsou v procesu. To se děje. Je to stále vyjednávání v situacích, které život přináší. Hledání toho, co je spravedlivé, co je dobré. Spravedlnost je proces.
Právo naproti tomu je stabilita. Bůh dává lidem právní předpisy, značky na cestě, plot, kterého je možné se držet. Směřují ke svobodě. Svobodnému soužití – s láskou a respektem k druhým.
Péče o právo a spravedlnost je neustálý proces. Hledání poměru mezi tím, co nám pán Bůh ukazuje jako dobré na jedné straně a mezi vždy originální situací, v níž je třeba Boží předpisy interpretovat – na straně druhé. Jak uplatnit právo v té které situaci. To je hledání spravedlnosti. Je to hledání.
„Hledejte dobro a ne zlo a budete žít, a tak Hospodin,
Bůh zástupů, bude s vámi, jak říkáte.“ volá na nás Amos.
*
Hospodin je alergický na pokrytectví, které přehlíží člověka. To se pak hněvá. Jeho hněv má ale očistnou funkci. Lidskou dosebezahleděnost nakonec převálcuje mohutný proces. Proud. Tah.
Právo se valí jako vody. To slibuje Amos uprostřed pouštního Izrale. Mocná síla vody v tom suchu něco znamenala. Právo se valí jako vody.
Spravedlnost se valí jako proudící, stálý potok.
Izrael zná období, sucha a období dešťů a zeleně. V létě jsou v Izraeli koryta řek prázdná. Jsou to takzvaná vádí. Když začne pršet, přívalová vlna tato vádí, prázdná koryta zaplní vodou. Kdo by jí stál v cestě, toho smete. Když ale Amos mluví o proudu spravedlnosti, nemluví o vádí, které je jednou vlhké a v období sucha prázdné. Mluví o potoku, který je stále plný. Pořád to tam proudí.
Boží právo a spravedlnost jsou vody, proud, zdroj, z nichž je možné čerpat vytrvale. Může se jim člověk postavit do cesty, je ale velká pravděpodobnost, že ho to nakonec smete. Jako když rozhněvaný, alergický Hospodin kýchne a vzedme to velkou vlnu. A ta halt ničí.
Je v Božím zájmu, abychom pečovali o právo a spravedlnost. Je dobré pečovat o dobré, zdravé, respektuplné, svobodné vztahy. Budovat takovouto společnost. A kdo to kdy zkusil, ví jak je to náročné a často frustrující. Kdo to ale dělá, může v těch Božích proudících vodách čerpat. U Boha má stabilní zdroj síly, který ho na té cestě napájí. Tenhle zdroj zavlažuje dobré vztahy mezi lidmi a s nimi přichází dobré vztahy s Bohem. Z života se stává bohoslužba.
Pak není nutné brát antialergika. Pak je možné nechat se strhnout tím proudem – společně s dalšími. A společně slavit! Amen