Vrchlabí 12. 5. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 27,8, 1. čtení Sk 1,3-11, kázání Jan 16,5-15, 3. čtení Ef 3,14-17
Písně: 38, 625, 714, 302, 128
Milé sestry, milí bratři,
je to na nás. Jsme na to sami.
Ve čtvrtek byl svátek nanebevzetí Páně. Už uplynulo čtyřicet dní od té doby, co učedníci civěli do prázdného hrobu. Mysleli si v tu chvíli, že jsou na všechno zase sami. Od té doby se ale s Ježíšem několikrát potkali. Chodil po zemi a překvapoval lidi svou přítomností. Viděli ho na vlastní oči. Vnímali, že nejsou sami. Srdce jim hořelo, když s ním šli a slyšeli ho na vlastní uši.
Čtyřicet dní uplynulo a učedníci zase civí – tentokrát do nebe. Před krátkou chviličkou k nim mluvil. Naslouchali. Viděli ho a slyšeli. A pak sledovali, jak před jejich zraky vystoupil do nebe. A výhled jim zakryl mrak. Už ho neviděli. Už zase se cítili sami. Teď to bylo na nich.
*
Ježíš odešel. My jsme ho ani neviděli na vlastní oči. Je to na nás. Jsme na to sami. Co teď?
Člověk má tendenci myslet si, že Ježíšovi současníci to měli jednodušší než my. Ježíše viděli na vlastní oči. Slyšeli na vlastní uši. To se pak snadno věří. Proč by člověk nevěřil tomu, o čem se může přesvědčit na vlastní smysly, co má přímo před sebou. Tehdy se měli čeho chytit. Jenže co my teď?!
Ve skutečnosti to sice byly zástupy, které Ježíši uvěřily. Ještě víc ale bylo těch, kteří prošli kolem a šli dál. A to na něj někteří koukali přímo.
Z tohoto hlediska nežijeme v nijak defektní době. V něčem to snad máme i snazší – známe už celý příběh. Známe, příběh Ježíšova života, jeho slova, víme i o jeho smrti. Víme ale taky, že tím to nekončí. Víme i o Ježíšově vzkříšení. Vládce tohoto světa – ten zlý – je už odsouzen. Známe celý příběh o tom, že přes porážky je možné dojít k opravdovému vítězství. S tímhle vědomím, s touhle vírou můžeme pracovat. Žijeme v době, která je stejně dobrá jako jakákoli jiná k tomu, abychom se pustili do díla na tom, čemu jsme uvěřili, že je dobré a pravdivé.
*
Ještě, než Ježíš odešel, tak svoje učedníky připravoval na tu dobu, kdy zůstanou sami. Dokonce jim říkal: „Ono vám to prospěje, abych odešel.“ Je to skutečně někdy tak, že něco musí skončit, aby něco nového mohlo začít. Je to jako s různými funkcemi. Dokud v nich člověk je, zdá se, že je naprosto nepostradatelný. „Co bychom si tady bez vás počali, pane řediteli.“ Jenže pak pan ředitel skutečně odejde do důchodu a ono se zjistí, že to jde i bez něj. Že to bez něj dokonce jde dobře, ne-li líp. Jeho úkoly je potřeba rozdělit mezi ostatní. Až ve chvíli nutnosti se objeví talenti, kteří do té doby zůstávali ve stínu. Dobré věci přežijí, a dokonce začnou i nové. Když se uvolní dlouho obsazená židle, přijde čas na to, aby rozkvetli ti ostatní, aby se ujali vlastní odpovědnosti a šli s kůži na trh. Až ve chvíli, kdy je to na nás, se ukáže, co v nás skutečně je.
„Ono vám to prospěje, abych odešel.“ Říká Ježíš učedníkům. Jsou smutní. Bude jim chybět. Taky jsou vystrašení. „Co si bez něj počneme?“ říkají si oni, „když nám nebude stát po boku.“ Kde hledat odhodlání, vzít to na své vlastní triko? Chce to dost odvahy, aby člověk to, čemu naslouchal a věří, začal sám uvádět do praxe. Člověk se musí pustit do rizika. Může to pokazit. Lidi s ním nebudou souhlasit. Bude to moc práce. Sám na to nestačí. To všechno jsou rizika podnikání, když to začne být na nás. Jenže ono to na nás je. Teď jde o to, jak se k tomu postavíme a taky, jestli jsme na to opravdu sami?
*
Ježíš odchází a říká. „Ono vám to prospěje, abych odešel.“ „Pošlu k vám přímluvce. Ducha svatého. Přímluvce. Řecky se to řekne para-kletos. Klétos znamená povolaný, para znamená vedle. Parakletost – povolaný vedle. Ježíš povolává někoho, jehož úkolem je být vedle nás. Ježíš říká, “prospěje vám, když odejdu, protože pro vás bude dobré mít tohoto přímluvce po boku. Některé věci totiž zatím nedokážete vidět. Teprve s ním se vám odhalí – ty dobré i špatné. S ním poznáte pravdu – posvítí vám na neřády tohoto světa, ale taky na to, co je spravedlivé, dobré. Naučí vás vidět věci v pravém světle. To je dar, vzácný.
V době postfaktické je pravda zcela zásadní komodita. Rozhoduje o tom, jestli budeme žít ve strachu, v nedůvěře v politiky, ve společnost, v sebe navzájem. Tam, kde se platí lží, tam se to rozpadá. Konspirační teorie bují a plodí nedůvěru. Tam, kde dokážeme žít pravdivě, dokážeme žít spolu. I když to je občas fuška. Pravda trhá nařasené pláště ze zad falešných vůdců. Strhává masky z proroků rozkladu. Pravda umožňuje neuhýbat pohledem a koukat si vzájemně do očí. Duch pravdy totiž pomáhá s orientací v tom chaotickém prostoru, kterému říkáme svět.
Ježíš povolává Ducha pravdy, aby byl vedle nás. To zní na první poslech dobře. Učedníci civící za odcházejícím Ježíšem, zjišťují, že na to nakonec nebudou sami. Bude to teď na nich, ale nebudou na to sami.
Na druhý poslech se to ale komplikuje. Ten Ježíšův Přímluvce, to není žádný vůdce, žádný lídr, žádný šéf, kterého prostě stačí následovat. Zařadit se a mašírovat. Přímluvce, utěšitel, není žádný chlap v generálských holinkách. Je to Duch. A kdo tady věří na duchy? Duch pravdy – to je skutečnost, která není vidět. Jenže doba, kdy Boží přítomnost byla vidět na vlastní oči, s Ježíšovým odchodem taky odchází. Čas vidění končí. Zastřel ho mrak. Přichází čas slyšení. Je potřeba naučit se dobře naslouchat.
*
To je ta výzva, která stojí před učedníky, která stojí před námi. Je to na nás. A to jak se s tím popereme, záleží na tom, jestli se naučíme dobře slyšet.
Ježíš už není vidět. Od té doby, je Boží přítomnosti třeba naslouchat. A to je v mnohém daleko těžší. Vždyť toho kolem zní tolik. Otevřete okna a venku zpívají ptáci a hučí Labe, ale taky troubí auta a od sousedů křičí televize. Z ní křičí tolik chlapů a ženských, kteří chtějí, abyste poslouchali právě je. A i těch dobrých cest, učení, která to myslí dobře je taky spousta. Čemu, komu naslouchat?
Slyšet je umění. Člověk se ho učí celý život.
Zrak je ten smysl, na který se spoléháme ze všech nejvíc. Jenže Ježíše naším zrakům zastřel mrak. Je to jako, když vám někdo uprostřed lesa zaváže oči. Vy se musíte spolehnout na ostatní smysly. Najednou se vám zbystří sluch. Začínáte se orientovat podle uší. Začínáte rozlišovat různé zvuky. Vnímáte, které oznamují nebezpečí. Slyšíte, kde teče řeka, kde šumí stromy, kde mluví člověk. Podle obsahu slov a tónu hlasu poznáváte, jestli to s vámi myslí dobře nebo ne. Učíte se orientovat podle sluchu. A stejně vám v takovou chvíli tolik pomůže, když vás někdo chytne pod paží a pomáhá vám najít cestu nepřehlednými hvozdy. I jemu se učíte důvěřovat. Brzy poznáte, jestli to s vámi myslí dobře, nebo vás vede prostředkem dálnice. Mluví pravdu, když vám říká, že vás vede domů?
Ježíš odchází a říká: „odcházím a posílám vám přímluvce, parakléta – povolaného vedle“. Ježíš odchází a povolává někoho, kdo půjde vedle nás. Není to ale žádný samozvaný vůdce. Nenosí generálské holinky. Úkolem toho parakléta, povolaného vedle nás, je slyšet, co říká Ježíš, co říká Hospodin. Tohle má vyřizovat dál – nám. Úkolem parakléta, povolaného vedle nás, je slyšet a mluvit pravdu. Podle toho, podle toho, že nekecá, ho poznáme. Podle toho, že mluví pravdu, poznáme, že nás vede dobrým směrem. Tenhle Duch tvoří společenství, v němž se dobře žije – to proto, že jeho vztahy jsou opravdové, bez falše a pokukování stranou, pravdivé vztahy.
*
Takže, je to skutečně na nás. Ale nejsme na to sami! Ježíš povolává svého Ducha, aby šel vedle nás. To je ten „někdo, kdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou“. Ten, který nám pomáhá poznat, co je pravda.
Ježíš odešel. Je to na nás. V tu chvíli jsou dva pohyby, které může udělat. Dva způsoby, jak se vyrovnat s vlastní odpovědností. Ten první je: vzít to do svých rukou. Jak jsem ale říkal minule, to bývá začátek cesty z kopce – tedy ve chvíli, kdy se začneme orientovat jen podle sami sebe a vlastních představ o světě, když začneme mluvit víc než naslouchat.
Ježíš nám povolává někoho, kdo jde vedle nás. A tak, když máme dojem, že je to na nás, uvědomme si, že to není na nás. Potlačme instinkt vyhrnout si rukávy a vzít to hrdě do vlastních pracek.
Můžeme na to jít totiž také jinak. Je to vlastně v něčem paradoxní. Ale ostatně, i moudří vládcové si povolávají dobré rádce, aby naslouchali jejich expertíze. Takže ten druhý pohyb: Ve chvíli, kdy je to na nás, je dobré vlézt do koupelny, postavit se před zrcadlo a pořádně si vyčistit uši. To abychom dobře slyšeli.
Tak tedy: Když je to na nás, dobře nastražme uši. Poslouchejme. Učme se poznávat pravdu a žít pravdivě – skutečně žít.
I když je třeba doba zlá, zavřete oči a nastražte uši. Nejsme sami. Není to jenom na nás. Někdo jde vedle nás.
Amen