Vrchlabí 28. 7. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 139,23n, 1. čtení Ž 107,1-16.23-32, kázání Jo 1, 3. čtení Mk 9,24, pož. Ž 121, 5-8
Písně: 146, 673, 712, 333, 412
Jonáš v nás.
Milé sestry, milí bratři,
Jonáš prchá. Jonáš prchá před Hospodinem. Prchá před tím, k čemu je povolán. Před čím prcháte vy?
*
Jonáš je zajímavá biblická postava. Četli jsme si jeho příběh s mládeží po večerech o ohně na vodě. Jonáš je člověku zvláštně sympatický, přesto že je to vlastně anti-hrdina. Myslím, že je to proto, že na rozdíl od bezchybných hrdinů Jonášovi dokážeme dobře porozumět. Známe jeho zbabělost, známe jeho strach, jeho snahu vyhnout se úkolu. Známe strach z úkolu, který se zdá nad naše síly. Strach jít s vlastní kůží na trh. Strach, postavit se hlasitě proti tomu zlému.
Jonáš má příznačné jméno. Jonáš znamená holubice. Holub. Když byla naše Laila malá, ráda honila holuby. Vydrželo jí to na dlouho, je to totiž hra bez konce. Víte přece, co se stane, když se snažíte chytit holuba? Frnkne. Jonáš je jak ten holub. Dostal od Hospodina úkol a frknul.
*
Hospodin Jonáše poslal do Ninive. Řekl mu „vstaň a volej proti němu“. Ninive bylo velké město v Asýrií. Jak bylo velké, tak bylo pyšné. Mělo vlastní bohyni Ištar. Ištar byla svůdná bohyně. Bývala zobrazována nahá. K jejímu kultu patřily různé sexuální obřady a posvátné orgie. Ninive bylo bezuzdné a pyšné a stalo se symbolem zla. Tak velkého až se jeho křik donesl až pánu Bohu do oken. Pán Bůh přece nebude zavírat svoje okna kvůli nějakým křiklounům. Poslal posla, aby ninivské obyvatele okřikl. Pokud se nezklidní a nepolepší, poznají, co je to Hospodinův hněv. Ninive pak už nebude mít nač být pyšné. Bůh Jonáše jako holubici Božího soudu a pokání posílá do samotného centra zla – na východ.
A co udělá Jonáš? Otočí to právě na druhou stranu – na západ. Na pláž, užít si trochu klidu. Jonáš sestoupí do Jaffy. Jaffa je předměstí dnešního Tel Avivu, staré přístavní město. Leží na Jih od Jeruzaléma. Jonáš musí na jih, dolů. Když začíná prchat před svým posláním, začíná to s ním jít z kopce. Sestoupí do Jaffy. Sestoupí do lodi. A nakonec v lodi sestoupí do podpalubí, aby si tam zdřímnul. Jonáš sestupuje. S Jonášem to jde z kopce. V tuhle chvíli to ještě neví, ale brzo to s ním půjde přímo ke dnu. Teď si ale ještě myslí, že prchá za lepším, do Taršíše, do dnešního Španělska, vyvalit se na pláž. Hlavně klid. Myslí, že před svým posláním prchne. Ale právě když začne svůj úprk uskutečňovat, začíná sestupovat. Však se snaží prchnout „pryč od Hospodina“. Tak kdo by ho podržel, když se dostane do hlubin?!
Sotva loď odrazí od břehů, začne hučet vítr, strhne se bouře. S lodí to hází sem a tam, jak se se skořápkou pod jezem. Zkušení lodníci jsou vyděšení. Takovouhle bouřku nezažili. Dělají, co dělá každý námořník. Hážou náklad do moře. Snižují váhu lodi, snižují ponor, aby to kocábku nepřevrhlo. Odlehčují lodi. Ať se činí, jak se činí, nic nepomáhá. Zbývá jediné – modlit se. A tak se zarostlí, potetovaní mořští vlci modlí. Odlehčují své duši. Křičí do nebes. Zapřísahají každý svého boha. Však to jsou námořníci. Putují přístav od přístavu, každý z jiné pevniny. Každý od jiného božstva. Křičí, řvou, až se jim kníry klepou. Bohové nedbají, nebo nemají tu moc. Bouře zuří dál.
A co náš Jonáš mezi tím? Jonáš je stále na sestupu. Sestoupil do podpalubí. Ustlal si na jutových pytlích. Venku se čerti žení, mořský vlci vyjí svou labutí píseň a náš holub ze spánku klidně povrkává.
Kapitán sestupuje do Jonášova podpalubí, s údivem ho vytřásá z jeho snu. „Co to s tebou je, ospalče! My jdeme ke dnu a ty si tu klidně chrníš.“ A stejně jako před pár dny Hospodin i pohanský kapitán Jonášovi říká: „Vstaň a volej!“ Tentokrát nemá volat proti – Ninive. Teď má volat k – ke svému Bohu. Má volat směrem k tomu Bohu, obrátit se směrem od kterého právě utíká.
*
Námořníkům nepomáhají ani ověřené postupy – vyhozený náklad – ani modlitba. „Tahle bouřka nebude jen tak“ říkají si. Musí mít nějakou příčinu. „Někoho z nás někdo pronásleduje. Musíme přijít na to, kdo to je.“ Rozhodne nestranný sudí – metají los. Los nezklame, ukáže na toho vypečeného holoubka, který zbaběle schovává hlavu pod křídlo v podpalubí. Námořníci vytáhnout Jonáše na déšť. „Kápni božskou, kamaráde, kdo seš, odkaď seš a co tu vůbec pohledáváš?“ Jonáš musí s pravdou ven. Přiznává, že je Hebrej, Izraelec a že se bojí Hospodina. Toho, který stvořil nebe, odkud na nás padá déšť a blesky, moře, které nás za chvíli schlamstne i zemi, pevninu, na kterou nás to bez ducha vyplivne. Tohoto mocného Boha Hospodina se hebrej Jonáš bojí. A že se bojí! Bojí se tak, že se před ním snaží frnknout. Utíká před svým posláním. Jenže on když se člověk vydá na křivou cestu, začne ji křivit i ostatním. Když se snaží pláchnout před tím, k čemu je poslaný, začíná škodit nejen sobě, okrádat ty, ke kterým je poslaný. Začne ohrožovat i ty kolem sebe. A tak se v tuhle chvíli zdá, že na zbabělost jednoho doplatí všichni.
Jonášův strach se začíná šířit jako mokvavá plíseň. Námořníky přepadne veliká bázeň. Právem na něj křičí: „Cos to udělal!“ Sám si chtěl zajistit klídek, stáhnout se do úkrytu před zlobou světa a hněvem Božím, nakonec vydal do nebezpečí i nic netušící převozníky. Nevěřícně nad ním kroutí hlavou. Nechápou, jak si mohl myslet, že prchne před Bohem. Jakoby Bůh zůstával s papučemi na nohou, zachumlaný v teplíčku u kamen doma v kostele.
Jonáš poznává, že se zmýlil. Jeho Bůh Hospodin není žádný pohodlný prosťáček. Za svými lidmi se vydává i do deště a vlnobití. Když se vydají falešným směrem, umí jim pěkné hromobití seslat přímo na hlavu. To aby poznali, kudy cesta nevede. To právě Jonášovi došlo. Došlo mu, že to s ním jde z kopce. Že do svého pádu stáhl ostatní. To už je moc i na zbabělého Jonáše, už nevypadá jako holubice v rozletu. Krčí se na palubě jako zmoklá slepice. Celý zpocený se vaří ve vlastní šťávě jako kaldoun. „Tak mě do tý vody hoďte.“
Jonáš rezignoval. Nepodařilo se mu frnknout před pánem Bohem. Poslední způsob, jak se vykroutit ze svého poslání je jít ke dnu, úplně ke dnu. Námořníci v sobě ale mají víc odvahy než Jonáš. Na rozdíl od něj mají soucit i s těmi, kdo to v životě zle pošlapali. Kdo se jako ninivští a jako Jonáš vydali na špatnou cestu. Mimoto, kdo jsou oni, aby vzali člověku život. A tak se znovu chopí vesel, napínají svoje svaly zocelené mílemi plaveb a přístavního rumu. Všechno zbytečně. Důvod nebeského hněvu je stále na palubě. V chvíli poslední krize se pohanští námořníci obrací k Jonášovu Bohu. – Snad je Jonáš nakonec chca nechca přece jen prorok. – Volají k Hospodinu. Prosí ho, ať je nezavraždí za to, když nechají holoubka leťat přes palubu. „Ne naše, ale tvoje vůle se staň.“ Jonáš padá do vln.
*
Nechtěl táhnout proti čertu do Ninive. Tak jde k čertu sám. Neměl dost odvahy, ani sám skočit. Nechal se hodit. Jde pod hladinu moře, do hájemství temných sil. Sestoupí až dolů na dno moře, do sídla podsvětních démonů. Ninivské zlo, před kterým se chtěl ukrýt, si k němu našlo cestu. Jako když se zavře hladina, sevřelo nad ním svůj hrozný chřtán.
A bouře? Bouře se uklidnila. Mořští vlci s kotvami na předloktí padají na kolena před Hospodinem, jediným bohem nebes, bohem moře i pevniny. Padla na ně bázeň před Hospodinem, poznali jeho moc a sklání se před ní. Přináší mu oběti a své sliby vkládají do jeho rukou. Jonáš nakonec přeci jen byl prorok. Prorok navzdory. Jako holubice, která vylétla z lodi, přinesl námořníkům olivovou snítku naděje. Potopa je pryč. Život začíná nanovo.
*
Jonáš v nás. Jaké si z jeho příběhu vzít poučení?
Snad jedno negativní: Utíkat se před tím, k čemu jsme povoláni, se nevyplácí. Nám, druhým, nikomu. Ono si nás to stejně najde. Jen mít moudrost rozpoznat, které povolání má co dočinění s pánem Bohem a které na nás padlo pro nedostatek jiných užitečných idiotů.
Jedno pozitivní: Můžeme být pěkně vypráskaní holoubci, můžeme být i ustrašené zmoklé slepice, pán Bůh si nás stejně dokáže použít k dobrý věcem.
Nakonec i pro Jonáše si někde na dně jeho pádu už plave velryba. Velryba, která ho vyplivne na pevninu na tom správném místě. Amen