Vrchlabí 15. 9. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 103,8n, 1. čtení Lk 8,22–24, kázání Jon 4, 3. čtení Ř 8,32,a, pož.Ž 121
Písně: 715, 326, 320, 785, 712
Jonáš v nás. Člověk plný hněvu.
Tak už nám holoubek zase frnknul. Před povoláním od pána Boha nejdřív z Jeruzaléma do Jaffy, do přístavu. Pak sestoupil z přístavu do lodi a do podpalubí. Z lodi letěl do vln a padal do hlubin. Schlamstla ho velryba. Jenže Bůh ho zachránil z jejích útrob. Velryba Jonáše nechala vyletět na pobřeží u Ninive, aby místním řekl, že takhle by to teda nešlo. Jenže Jonáš nedokáže překročit vlastní stín. A tak, když se v Ninive polepšili, frnknul zase. Uhnízdil se na kopci nad městem. Čeká, co přijde. Třeba přeci jen přívaly ohnivého deště potečou. To bude podívaná. Třeba nakonec Hospodin dá průchod svému hněvu.
Jenže nedá. Ten, kdo se hněvá naposled, je zase Jonáš. My můžeme pozorovat, co všechno hněv s člověkem dokáže udělat. Co s člověkem udělá, když nedokáže překročit svůj vlastní stín.
*
Jonáš se velice rozezlil. Plane hněvem. Celý hoří. Cloumá to s ním. Vztekem je celý bez sebe. Ale stále ještě, i když se zlobí, mluví s Hospodinem. Ještě na něj nezanevřel. I když člověk by se nedivil, kdyby po tom všem Hospodin naopak zanevřel na Jonáše. Ale to on ne. No tak Jonáš zase lije kýble svého samospravedlivého hněvu na Pána Boha. Rozhněvaná modlitba. Jistě, i ta patří do života víry. K našemu vztahu s pánem Bohem. To ne že ne. Bylo by směšné, myslet si, že si to můžeme před Pánem Bohem tutlat pro sebe. Však nám vidí až do hnutého žlučníku, jak Jonáš velrybě. Jenže Jonáš se v té své modlitbě trochu utrhnul ze řetězu.
„Ahá, však já to říkal.“ Dělá chytrolína, na jehož slova došlo. „Už doma v Jeruzalémě jsem to říkal, jaký ty jsi. Pro to jsem se radši pokusil frknout do Taršíše. Na pláž. Hodit se do klidu.“ A jaký, že je Hospodin? Cože mu to Jonáš vyčítá? Že z něj zde strach? Hromy blesky? Seká krky hlava nehlava? Proto je lepší se před ním schovat, aby taky člověk jednu neschytal? Ne.
Jonáš Hospodinu vyčítá přesný opak. Že je Pán Bůh až moc hodný, že je měkkosrdcatý. „Já to věděl. Já věděl, že jsi Bůh milostivý, že se nad člověkem umíš slitovat. Já to věděl, že jsi shovívavý. A podle mě až moc. To tvoje milosrdenství, to je absolutně přes míru. Nad zlem tě jímá lítost, nad zlobou lidí se dokážeš slitovat. A to teda ne. To není vůbec žádný spravedlivý. Na tohle se já nemůžu koukat. Milosrdenství, odpuštění jsou potřeba, jasně. Ale vocaď pocaď. Však lidi mají dostat, co jim patří a jakýpak cavyky. To už se nemůžeme spolehnout vůbec nanic. Za takových podmínek, to je mi milejší smrt než život. Vem si ten můj.“
Tak až sem dovedl Jonáše jeho hněv. Hněv k smrti. Jonáš se velice rozezlil. Jonáš, který neumí odpouštět. Člověk, který nezná velkorysost, je přesvědčený, že odplatou za zlo je smrt. Rozezlil se. Milost pro něj není cesta. Stále ještě se nezbavil obrazu krutého, nemilosrdného, trestajícího Boha. Ztratil svůj přehledný, černobílý řád systému hříchu a spravedlivé odplaty. Nepochopil, že spravedlnost může volit i jiné, efektivnější – totiž nadějnější cesty. Rozezlil se tak, že je mu milejší smrt. Chytil se do vlastní pasti. Člověk je takový, jaký je jeho Bůh. Totiž jeho obraz Boha. Jonášův Bůh je nesmiřitelný soudce. Tak jak je Jonáš krutý k napraveným hříšníkům v Ninive, tak je nakonec krutý i sám k sobě. Nic jiného mu v takto nemilosrdně vykresleném Božím království nezbývá. Je to tragická postava.
Jonáš to sám se sebou vzdává. Mám dojem, že kdekdo z nás bychom Jonáše už taky odepsali. Však si nic lepšího nezaslouží. Jenže Hospodin to s ním nevzdává. Jeho vůli umřít nevyhoví. Pokládá Jonášovi otázku. „Podívej se, Jonáši, myslíš, že je to dobře, že takhle planeš hněvem? Je to dobře?“ Některé otázky nepotřebuji okamžitou a jasnou odpověď. Některé otázky zůstávají ve vzduchu, protože se s nimi máme vyrovnávat dlouhodobě. Jsou to otázky, které pomáhají formovat náš život. „Člověče, je dobře, že planeš takovým hněvem?“ (Nebrání ti náhodou překročit vlastní stín? Je dobře, že se tak zlobíš na tenhle svět, na tyhle lidi, na sebe, na Boha? Je dobře, že tě stravuje takový oheň hněvu? Co to dělá s tebou?)
*
Hospodin nečeká na Jonášovu odpověď. Namísto toho pro něj líčí další lekci. Jonáš se usídlil na kopečku nad Ninive. Udělal si tam jednoduchý přístřešek, mezi dva kmeny natáhl plachtu. Seděl v jejím stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Pozoruhodná zlomyslnost. Nad hlavou sice má kus hadru, ale slunce putuje po nebi a paří mu stejně na hlavu.
A Bůh nastrojil skočec. Skočec přes noc vyrostl ve vysoký keř. Dělal Jonášovi pěkný stín nad hlavou. Jonáše ten skočec zaskočil. Zbavil ho totiž jeho planoucí zloby. Zchladil ho. Jonáš zase jednou, po dlouhé době pocítil velikou, nefalšovanou radost. Jakou radost nám dokáže poskytnout jednoduchá, prostá věc?! Jaká je to pohoda, mít najednou pohodlí. Však se původně Jonáš chtěl hodit do klidu, do pohody na pláži u Taršíše. Tak aspoň teď má pohodičku. A může sledovat, jak dopadnou ti, co mu ji chtěli vzít. Je to pohodlné mít úzké životní obzory.
Není ale nic horšího, než když člověka vytrhnou z jeho pohodlíčka a vystrčí ho ven na vítr. Nebo na rozpálené slunce. A to přesně se stalo Jonášovi. Jak ten skočec přes noc vyskočil, tak přes noc zase uschl. Bůh nastrojil červa. Ten vycucal život ze skočce. Bůh nastrojil žhavý východní vítr a ten vycucal život z Jonáše. Bůh sebral Jonášovi slunečník a ten člověk už zase chce umřít. Je to vlastně žalostný pohled. Až trapný. Dospělý chlap, který se neustále snaží uprchnout před odpovědností. Člověk, který pro druhé má jen spravedlivý hněv a sám sebe lituje, když ho ofoukne. „Je mi milejší smrt, než život.“ Už zase. Už potřetí. Už zase Jonáše jeho nespoutatelný hněv přivedl na pokraj smrti.
*
Bůh znova pokládá Jonášovi otázku: „Je to dobře? Je dobře, že už zase hoříš hněvem? Pro co tentokrát? Pro skočec? Pro kus lopuchu nad hlavou? To myslíš vážně? Je to dobře?“
Co všechno musí pán Bůh nastrojit, aby s člověkem hnul. V tomhle příběhu si Pán Bůh na Jonáše vybírá pozoruhodné hevery a páky: bouře na moři, velryba, skočec, červ, horký vichr z východu. Jonáš přitom pořád dál trčí jako pařez ve větru, nedá sebou hnout a zlobí se a zlobí. „Je to dobře, že se tak hněváš?“ „Jo! Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“
Jonáš je člověk, který nedokáže překročit svůj stín. Lapen ve spirále hněvu. Ne toho zdravého, produktivního. Ale toho nemocného, destruktivního hněvu. Ničivého. Sebezničujícího. Nedokáže z něj vystoupit ani se nechat odklonit na jinou kolej. Zatvrzelý člověk. Jonáš v nás. Tragická postava.
„Je to dobře, člověče, že se takhle zlobíš?“ Ptá se ho Hospodin. „Však tys pro ten skočec nemusel udělat vůbec nic. Jedné noci vyrostl. Druhé noci uschl. Nic jsi pro něj neudělal. Přesto ti byl tak vzácný. Poskytl ti stín, klid, pokoj. Navázal jsi s ním vztah. S touhle rostlinou. Proto tě tolik hněvá a je líto, když jsi o ni přišel.
A mně by nemělo být líto Ninive? Toho velikého města? Nemělo by mi být líto lidí, s kterými jsem se tak piplal. Lidí, ale i zvířat. Já je přece stvořil. Spoustu práce jsem s nimi měl. Co teprve těch vztahů. Vždyť já je mám rád. Mám je rád, i když se chovají jako dobytek.“ To už tak s láskou rodičů ke svým dětem bývá. „Vždyť jsou celý popletení. Vždyť skoro ani nerozeznají pravou ruku od levé. Teď to konečně začalo vypadat, že po tom všem to s nimi přece jen může jít dobrým směrem. A mně bych jich nemělo být líto, když tobě je líto skočce. Nemám jim dát šanci?“ Jonášovi Bůh šanci dal. Slitoval se nad ním. I když on sám to nedokázal.
Snad tím skočcem pán Bůh Jonáše přeci jen nakonec zaskočil. Nedal Jonášovi kázání. Nechal nad ním viset otázku.
Pánu Bůh umí překročit svůj hněv. Umí se nad lidmi slitovat. Pán Bůh umí překročit vlastní stín. A co my, Jonášové? Amen