Neděle Zákona, Jakub Kašpar
První čtení (Mk 10, 17-22):
„Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“
On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“
Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“
On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.“ (Mk 10,17-22)
Text pro kázání (1Pt 4,7-11):
„Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to! Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh – tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.“
Pouhou vírou a pouhou milostí jsme spaseni. To jsem tady, od stolu Páně, povídal ve svém kázání před pár týdny, v neděli 11. srpna. Dnes nám naše biblické texty říkají něco jiného, že? Dodržujte zákon, kažte, buďte střízliví, prodejte všechno, co máte a následujte Krista, kažte Slovo Boží! To jsou docela jasné pokyny – pokyny k činnosti, ke skutkům. A my jsme mluvili o tom, že ne skutky, ale víra vede ke spáse.
A Petr význam svého apelu ještě zdůrazní, když píše, že konec je blízko. Konec všeho, všech věcí, je blízko. Napsal to před dvěma tisíci let a my jsme pořád tady – to je první reakce, která mi naskočí, když ten text čtu.
Na druhou stranu, na dovolené jsme letos s rodinou byli na východě Slovenska. Na hranici Ukrajiny, země, kde se válčí o nezávislost s okupantským Ruskem, to bylo pěšky 15 minut. Jen dva týdny to je od zatím posledních velkých povodní – za prvních 24 let našeho století to byly už sedmé. Víte, kolikrát udeřily na Čechy a Moravu povodně v první čtvrtině století dvacátého? Jednou, v roce 1915. Ve středu vyšla mezinárodní vědecká studie, která, mimo jiné, řekla, že srážkové úhrny toho předminulého víkendu byly největší v zaznamenané historii. Nikdy nepršelo tak moc za tak krátkou dobu. A takové povodně se posledních minimálně sedm let střídají s mnohaměsíčními obdobími sucha.
Tak není na tom něco zase po těch dvou tisících let, že konec všech věcí je blízko?
Možná. A možná tu zatáčku zvládneme jako lidstvo ještě vybrat. Nevíme. A věštění není ani moje silná stránka, ani něco, čím bych se chtěl zabývat. A asi bych ani neměl, vždyť to, co přijde, je v rukou Božích.
Ale ani to vlastně neplatí úplně doslova, jak nás naše dnešní texty upozorňují.
To apoštolské varování, že konec všech věcí je blízko, je pro nás apel, alarm. K něčemu nás, stejně jako Petrovy současníky, volá, povolává. Jako by Petr chtěl, abychom se zastavili a zamysleli.
Neříká, že se máme bát, že máme otevřít svá srdce strachu. Volá nás, abychom žili rozumně a střízlivě a byli neustále připravení k modlitbám.
Strach, třeba z toho, že konec je blízko, často působí, že se snažíme zapomenout, nevnímat a žít, jakoby konec neměl přijít nikdy. O tom apoštol také opakovaně mluví, když zmiňuje pohanský způsob života, který se vyznačuje touhou užít si, urvat, co se dá. Carpe diem, život je krátký. Jako podle reklamy „následuj instinkt“ – což ve skutečnosti znamená sobecky a bezohledně proplouvej životem plným radovánek, vzrušujících zážitků, divokých vztahů, obrovského konzumu všeho možného zboží – od jídla a pití přes auta až po exotické výlety.
Petrova výzva ale říká, že tohle není způsob života, kterým by mohl žít křesťan, tedy člověk, který věří, že Ježíšovo evangelium je dobrou zprávou o spáse, že je slovem Božím. Takový člověk se má křtem znovu narodit, obléct se v Krista, jak píše apoštol Pavel do Říma (Ř 13,14).
Takže na činech záleží! Ale jak na to, jak přijít na odpověď, které řešení je to správné, když se rozhodujeme, v tom nám neporadí ani reklama, ani recenze přátel, ba ani průzkum zákaznicích preferencí. A už vůbec ne chuť, vlastní zájem nebo libido. Pomůže Kristus, do něhož jsme oblečeni.
Petr vzkazuje nám, křesťanům: Vy jste ten poživačný a povrchní způsob života svým křtem, přijetím Kristova povolání, opustili. Žijte jinak, nově. Jak? Tak že budete střízliví – nebudete se opájet jako pohané mocí peněz nebo třeba virtuální realitou, nejrůznějšími drogami či sny o rychlém zbohatnutí … Vy víte, že náš čas je zde vyměřen, že se blíží konec všech věcí, a tak je třeba ten čas dobře využít.
Ale nejde o to konat dobré skutky a nepodléhat svodům světa, abychom my byli jednou odměněni – až ti druzí budou zatraceni a potrestáni. Tyhle naděje, že budu lepší, než ti ostatní kolem mě, jsou pyšnou cestou rovnou z kopce do pekel. Naše povolání je spravovat, kázat, žít a šířit evangelium, slovo Boží o lásce. Svět není určen k záhubě. Záchrana v Kristu je připravena pro všechny. O tu naději na dobrý konec, v nějž my věříme, o tu naději se máme podělit s druhými.
Jenže jak? Nejsme přece žádní apoštolové, jako Petr nebo Pavel. Nejsme zlatoústí kazatelé a slovutní teologové. A ani těm se svět a člověka, jak víme, změnit nepodařilo.
Petr na tuhle (zdravou!) pochybnost odpovídá: Každý žijme tam, kam nás Bůh postavil. Každý se nemusí vydat na druhý konec světa, ba ani na ulici, aby tam evangelizoval. My všichni svědčíme svými životy, svým jednáním především uprostřed svých bližních. A to není málo. Epištola opakuje zaslíbení, že to na nás svět pozná – tu naši naději – a bude se mu to líbit – že se nehoníme jako všichni kolem jen za výdělky a požitky, že se nemstíme, ale žijeme s druhými v pokoji. Že se neděsíme toho, co přijde, ale v důvěře odevzdáváme svou budoucnost do Božích rukou.
Ve střízlivosti a rozumnosti pak budeme lépe připraveni k modlitbám. Pomoc smíme očekávat od Hospodina. Střízlivost se projeví i v tom, že nepřeceníme své ani světské možnosti. Ale vše, zač jsme vděční i s čím si nevíme rady – ráno i večer – předkládejme Bohu. Střízlivě počítejme s tím, že sami se sebou nevystačíme a že i pomoc druhých lidí může selhat a chybět, ale u Boha ji vždycky najdeme.
Svět kolem nás to chápe spíš obráceně. Podle lidí, s nimiž se potkáváme, se střízlivost projeví v tom, že v žádného Boha věřit nebudeme a spoléhat se budeme jen sami na sebe. Nevěřící svět nepočítá s Boží pomocí – v tom vidí naše bláznovství. Podle nich ti, kdo věří v příchod Božího království, jsou právě poblouznění, nerealističtí, vůbec ne střízliví.
Tenhle rozpor zná asi každý z nás. Bible nás ale stále znovu ujišťuje, že to, co se světu jeví jako bláhová naděje, dětinskost či naivita, to je naopak rozumné: počítat s koncem, který je v Boží moci a podle toho jednat – modlit se, prosit, aby Boží království už přišlo, aby Bůh nastolil spravedlnost a pokoj, který my sami nikdy trvale nenastolíme. Modlit se za to, nač sami nestačíme – aby svět uvěřil a byl přiveden ke Kristu a přijal jeho záchranu. A dělat každý právě to, na co stačíme. Když parafrázuju poslední slova Jana Palacha – každý z nás by se měl postavit tomu zlu, na které právě stačí – a stát za tím dobrem, tak, jak jen stačí. Tak vypadá rozumné jednání podle apoštola.
Petr znovu a znovu vyzývá k vytrvalé, bratrské lásce. Bez ní by se rozpadly nejen naše sbory. Z ní vychází všechna naše služba – bratřím i světu. A z ní vychází také pokoj mezi lidmi. Věřícími, i nevěřícími. Rozdíl mezi námi je v tom, že my jsme to povolání k lásce slyšeli a tak víme, že máme mít druhé v bratrské a sesterské lásce.
Vytrvalost v lásce je přitom nutná – tady se nemluví vůbec o nějakém vzplanutí, počáteční nadšení, které však rychle vyhasne, když nastanou potíže. Láska znamená umět snášet i období, kdy se právě nedaří. Ať tu myslíme na dobu pronásledování, která hrozila tehdy – či období všelijakých nejistot, hledání, zmatků. Období, kdy chybí peníze i ochota ve sboru pracovat, kdy jsou na nás kladeny velké nároky a vznikají kolem toho různá napětí. Společenství to vše vydrží, jen když v něm bude vládnout vytrvalá bratrská láska.
„Neboť láska přikryje množství hříchů“ – v lásce dovedeme odpustit slabšímu jeho selhání, přijmout s radostí zpět toho, kdo společenství kdysi opustil. V lásce překonáme i rozdíly. V obětavosti a štědrosti, v politických i kulturních názorech a postojích. V osobních preferencích, v povahách. Láska pomáhá trpělivě snášet i ty, kdo nám nejsou vždy příjemní. Láska přikryje bratrovo pochybení, jímž nám třeba ublížil. Tak, jak se těch dva tisíce let modlíme: „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“
„Každý ať slouží tím darem milosti, který přijal.“ A dar, věřte mi, přijal každý z nás. A tak každý z nás může svým darem, nebo svými dary, také sloužit. To mohou být i úplné maličkosti, drobná, nenápadná služba – návštěvy, dopisy, rozhovory a právě tak praktické věci, jako jsou brigády na úklid, doprava toho, kdo je bez auta atd. A právě své dary nemá žádný z nás křesťanů jen pro sebe, aby vynikal nad druhé a proslavil se, ale aby sloužil ostatním a oslaven byl Pán Bůh sám.
„Prodej všechno, co máš a následuj mne,“ říká Ježíš zaskočenému bohatému člověku, který si myslel, že má všechno potřebné odškrtnuto, v našem prvním čtení z Markova evangelia. Můžeme si každý večer vzít lísteček s desaterem Božích přikázání a odškrtávat si jedno po druhém, jak jsme dobří. Ale netěšme se z blížící se spásy, pokud to všechno není jen v příručním zavazadle naší lásky k bližnímu. „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci,“ říká Ježíš farizeovi v Matoušově evangeliu (Mt 22,37-40).
„Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh,“ píše nám apoštol Petr. To je veliká úleva slyšet. Nic – od nepatrných služeb až třeba po službu potřebným uprostřed války – neděláme z vlastní síly – nejsme na to sami. Pán Bůh nás k tomu vybavuje, posiluje. On nás vede a On nám pomáhá. Stojí za vším, co zde konáme. Jemu buď sláva i moc navěky věků, amen.
S využitím kázání Kateřiny Roskovcové, farářky FS ČCE v Nymburce