Vrchlabí 6. 10. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 104,1a.13-15, 1. čtení 1. Tim 4,4-5, kázání Mk 8,1-9, 3. čtení Dt 8,7-9.17n, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 90, 172, 109, 144, 39
Milé sestry, milí bratři,
z ruky do huby. Někdy to v životě halt jde – z ruky do huby. Člověk neví, jestli bude zítra na chleba, jestli zbudou síly, jestli přijdou lidi. No a on se občas stane zázrak. Něco spadne z nebe. A člověk si toho zázraku často v běhu dne ani nestihne všimnout. Natož poděkovat.
*
Tak třeba ve středu. Měli jsme tady na faře setkání kurátorů a farářů našich podkrkonošských sborů. Měli jsme se bavit o tom, co se v kterém sboru děje. Co nás čeká. Jak třeba podpořit jilemnický sbor, když teď nemá faráře. Atd. Když se tohle setkání koná v jiných sborech, často k tomu bývá důstojné pohoštění. Jakub měl strach, abychom si netrhli ostudu. Tak při minulých bohoslužbách poprosil, zda by mohl někdo něco k snědku připravit.
Přišla středa. Já měl s holčičkama nábožko nahoře v nedělkárně. Najednou se otevřely dveře a špehýrkou koukala zaskočená Miluška Pelcová. „Máme to nosit sem?“ Říkal jsem, že ještě máme nábožko, tak za chvilku. Za chvilku jsme skončili, přišel jsem do kuchyňky a tam Miluška a Luďěk Pelcovi, Eva Sedralová rovnají na talíře švestkové koláče, jednohubky s Evinou pomazánkou, vaří konvice čaje, já dodělávám kafe, do toho přiběhne uřícená Jiřina s krabicí chlebíčku. Jako poslední nakráčí do presbyterny Laďa v jednodílných montérkách na zip na rukou chňapky a nese pekáč ještě teplých tvarohových buchet. Stoly se prohýbaly. Hosté valili zraky a povolovali pásky. Každému jsem nabalil výslužku domů a sám jsem buchty snídal ještě v pátek! Ostudu jsme si neutrhli.
Vám, co jste to jídlo připravovali, to třeba přijde jako samozřejmost. Ale já si říkám, co to je?! Co to je, že několika lidem v nevelkém sboru, stojí za to se uprostřed všech ostatních povinností mořit se s vařením, pečením, cestováním na faru a servírováním jídla na talíře, aby stůl byl plný a hosté se dobře najedli. Pár lidí vykouzlí bohatství a ještě zbude. Sami jste ani pořádně neochutnali. Jak říkal Štěpán: „A nám táta nenechal ani buchtu!“ Myslím, že v tom kus zázraku je.
*
Vlastně si myslím, že to dost souvisí s tím Ježíšovým zázrakem. Poušť. Kdesi mimo Izrael. Lidé jsou z Ježíšem už třetí den. Někteří přišli zdaleka. Z tak daleka, že by domů nedošli bez proviantu. Nejsou to Židé, rozhodně ne všichni. Jsou to lidi, kteří neznají Hospodina. Teprve se s ním seznamují skrze Ježíše. Ten musel mít pořádnou přitažlivost. Protože jsou s ním v pustině – a dlouho. Visí mu na rtech třetí den. Nebo už možná třetí den čekají na uzdravení. Rozhodně věří, že jim stojí za to s ním být. Šíří se od něj něco z jiného světa.
Ježíš na ně kouká a je mu jich líto. Ví dobře, že jim došly zásoby. Mají hlad. Domů by nedošli. Má s nimi soucit. Hýbe s ním uvnitř. Samou lítostí se v něm pohnuly vnitřnosti – tak se v jeho řečí říká soucit. Pohly se v něm vnitřnosti proto, protože ti lidi okolo něj mají vnitřnosti prázdné. Mají hlad. Mají hlad a není tu nikdo jiný, kdo by je nasytil.
Co by jim tak mohl nabídnout? Učednici si ťukají na čelo. „Co bychom tady tak na poušti mohli asi sehnat!?“ Ježíš dělá inventuru. Ptá se učedníků, „co máte u sebe?“ Sedm chlebů a pár rybiček. Koukají na něj jak na blázna. To si přinesli pro sebe. Sami mají málo. Ostatní se z toho rozhodně nenajedí. Přitom tohle už jednou zažili. Asistovali přitom, jak Ježíš nakrmil 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami. Zbylo tehdy 12 košů nalámaného chleba. Jakoby ale učedníci měli krátkou paměť. Jejich víra má krátkou paměť.
Ježíš od nich bere chleby. Čtyři tisíce lidí – to jsou masy – usazuje na zem. Ale ať si seknou pěkně důstojně jako k hostině. Sedají. Ježíš koukne k nebi. Poděkuje za ty dary. Začíná lámat. A od něj už se to rozbíhá do šíře. Učedníci mu berou kousky chleba z rukou a rozdávají. „To přece nemůže vyjít.“ V ruce mají sotva sousto. To dávají dál. Z ruky do huby. Víc toho není. Ale přichází k dalšímu hladovci a v ruce pořád jídlo zůstává. A zase z ruky do huby. A zase v té ruce zbude. Pak přibudou rybičky, kterým Ježíš požehná. Z ruky do huby rozdávají po kouskách rybiček. Takhle z ruky do huby nakrmí celé čtyři tisíce lidí. Bylo to sedm chlebů. A sedm je dost. Zbylo ještě sedm plných košů úlomků chleba. A sedm je dost. Dost na to, aby si přisedl kdokoli další, kdo půjde kolem – pohan nebo žid, křesťan nebo něcista. To je fuk, sedm je číslo velké jako celý svět, dost je pro všechny.
To je ten zázrak. Pořád je to z ruky do huby a stejně je dost. Sedm chlebů, na každý den v týdnu jeden. A od pondělí znovu. Z ruky do huby a stejně máme do neděle co jíst. Událost nasycení zástupů učedníci s Ježíšem zažívají opakovaně. Aby pochopili, že je to princip. Že ten zázrak se skrývá právě v tom principu – že i když se zdá, že na zítra už nebude, že energie nestačí, že lidi nepřijdou. Ráno vyjde slunce a na stole je chleba, člověk najde sílu vstát a lidi si přisednou. Je to princip – i když se zdá, že je to z ruky do huby, stejně se pán Bůh o člověka stará. To je ten pravý zázrak.
*
Známe to tak v životě. A podívejte se na ty dary před stolem Páně. Stále máme dost. Pán Bůh se stará. Máme za co děkovat. Mám dojem, že se to děje i v tom sborovém životě. Proto jsem udělal tuhle nástěnku s fotkami toho, co se všechno v našem sboru dělo v minulém roce. Mám totiž za to, že si často všímáme víc toho, že vedle nás je prázdná lavice a zapomínáme přitom, co všechno jsme společně zvládli, co jsme zažili. Jak se o to naše společenství, které si často připadá malé, pán Bůh stará.
Můžete si to prohlídnout. Uvidíte tam fotku nových solárních panelů, díky kterým jsme v létě téměř neplatili za elektřinu. Je tam fotka naší fary. Loni touhle dobou jsme měli sice vyměněná okna a zateplenou přístavbu, ale taky pěknou sekeru na účtu. Rok se s rokem sešel a zdá se, že jsme ji už z většiny zalepili. Dům je najednou daleko úspornější a už se nám schází peníze na okna v horním bytě. Každý jsme přidali ruku nebo korunu k dílu.
To jsou ale ty hmotné věci. To důležité je, že jsme se v tomhle domě celý rok setkávali. Kolik lidí se tu potkalo. Na biblických – alespoň občas. Začala se scházet radostná střední generace – Stříbrný vítr. Tam je veselo. Letos jsme začali novou skupinku nábožka s holčičkami. Kluci chodí na konfirmačko. Setkáváme se na Hovorech s bratry a sestrami s ostatních sborů. Na Otevřenou faru k nám přichází i lidé z města. Stejně tak jich spousta přišla na Romský den a ještě víc na Festival Zahrada. Přichází sem Diakonie a my se s nimi setkáváme na Zahradě, ve škole, středisku i jinde. Fara, sbor, naše společenství se otevírá. Společně jsme také vyjížděli – do Herlíkovic, do Neratova, na vodu s mládeží, na víkendovky a na tábor s dětmi. Občas se to zdá, že je nás málo, že nám to nezpívá, že je to z ruky do huby. Ale pán Bůh každý den přidává. A vidíte máme ve svém společenství takové bohatství, že se můžeme dělit i s ostatními, které na naše akce přicházejí. Kolik rozhovorů za ten rok proběhlo. Kolikrát jsme jeden druhého podpořili. Kolikrát jsme sdíleli radost jeden druhého.
Občas je nás míň než prstů na jedné ruce, ale také přicházejí dny, kdy se stoly prohýbají. Pán Ježíš tvoří společenství a posazuje lidi ke svému stolu. A to je zázrak! Je důležité nepropadat malomyslnosti. Jak jsme to četli v prvním čtení: Všechno, co Bůh stvořil je dobré. To se nemá zavrhovat. Ale děkovat za to. Protože to, co pán Bůh tvoří je posvěceno Božím slovem a modlitbou. Je to od Pána Boha, je to dobré. To platí i proto naše společenství. Ať už zrovna nabírá z ruky do huby, nebo sedí u prostřeného stolu – pán Bůh je s náma. A každý den nám přidává. Amen