Milé sestry, milí bratři,
jak vypadá vaše duše? Je jako velký prosvětlený prostor? Je v něm spousta místa pro vaše zkušenosti? Je to bezpečné prostředí, v kterém můžete zpracovávat svá trápení a prožívat svoje radosti? Ztišit se a rozmlouvat s pánem Bohem? Je to provzdušněné místo, kde je dost prostoru pro druhé lidi?
Nebo jsou vaše duše spíš stísněné tmavé chodby a zakrámované špajzy. Místo, kde člověk zakopává o křivdy, které utržil, vyskládal je do polic i na podlahu a odmítá je vyhodit? Na stolech se vrší dlužní úpisy našich dlužníků, které odmítáme vynést do starého papíru. Na modlitbu je tu moc úzko pro výčitky svědomí. Radši do tohohle nepořádku nikoho moc nepouštět. Pro návštěvu málo místa – a navíc ten svinčík.
Nebo je vaše duše tak něco mezi? Tak se podívejme, co se dá s tím duševním prostorem dělat. Pánu Ježíši nakonec nejde o nic míň než právě o duši! Jak vypadá prostor v ní, souvisí s uměním odpouštět.
*
Petr se ptá Ježíše. „Kolikrát mám odpustit svému bratru, sestře, když proti mně hřeší. Sedmkrát?“ To přijde Petrovi docela dost. To by se pánu Ježíši mohlo líbit. Sedm – to už víme z příběhu o nasycení 4000 lidmi sedmi chleby – sedm je dost. No jo, jenže co přijde poosmé? Spravedlivá odplata? Hněv Boží? Plamenné meče andělů? Ježíš říká: „Ne sedmkrát ale až sedmdesát sedmkrát.“ Jestliže sedm je dost, tak sedmdesát sedm, to je jako nekonečno – odpouštět pořád dál. Ale mezi námi, není to trochu moc? Buďme realisti. Pořádek musí být. Jenže jak se dělá pořádek v duši?
Petrovi to dost možná taky přišlo až naivně idealistické. A tak mu Ježíš pověděl příběh. Podobenství o království nebeském. O hříchu se tam bude mluvit jako o dluhu. Řekl bych, že to, čemu říkáme hřích, jsou vlastně takové dluhy na duši. Dluhy na duši. Takže to podobenství.
*
Tak si to představte. Byl jednou jeden král. Potřeboval si udělat pořádek v účetnictví. Nedalo mu to spát. To vám může potvrdit Jiřina, jak dobře se spí, když je účetnictví konečně v pořádku. Král měl spoustu služebníků a ti mu dlužili spoustu peněz. Dluh to je taková věc, která nemá být. Existuje jedno jediné dobré řešení, co udělat s dluhem. Zlikvidovat ho. Král se rozhodl, že je potřeba dluhy srovnat. Zlikvidovat. Ostatně zvýší si tím vlastní likviditu.
Král sedí za stolem plným lejster. Jeho účetní se topí v tabulkách. Tu mu přivedou jednoho z jeho služebníků, který mu dluží ranec peněz. 10 000 tisíc talentů. 10 000 talentů to je jako miliardy. Neumíme si vlastně představit, kolik to je. Je to několik tehdejších státních rozpočtů dohromady. Miliarda sem, miliarda tam, nehraje žádnou roli. Služebník králi dluží tolik peněz, že si to vůbec neumíme představit. Jestli je zdefraudoval, hloupě napůjčoval, nebo jen dlouho neplatil za obrovská množství zboží, to nevíme. Prostě má dluhy, které se za celý život nedají splatit.
A tak pán… Všimněme si, o králi se tu teď mluví jako o Pánu, stejně jako o Pánu Ježíši, nebo Pánu Bohu. Člověk toho svému pánu dluží tolik, že mu to ani za celý život nedokáže splatit. Tak pán dal rozkaz, „hoďte toho muže do vězení. A nejenom jeho, ale taky jeho ženu, děti a vůbec všechno, co má. A chci nahradit ztrátu!“ Jenže jak by mohl? Vždyť je tak veliká. Z vězení to rozhodně nebude moct roztočit na kapitálových trzích, aby takový obnos získal zpět.
Jediné, co služebníkovi zbývá, je prosit o milost. Však je ve hře jeho život, a taky žena a děti. Padne na kolena, k nohám svého pána a prosí. „Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!“ Ale tady právě přichází do hry ta naše duše. Nebo Boží duše. Nebo nejspíš obě. Řecky totiž ten muž svému pánu neříká „měj strpení“, přesně říká: „buď velkodušný. Buď velké duše. Projev, jak velikou máš duši. Já ti všechno vrátím.“
Pán na ty úpěnlivé a zoufalé prosby slyší. Ukáže, že má opravdu velikou duši. Tak velikou, že toho muže propustí na svobodu. Jeho nekonečný dluh mu odpustí. Odpustit – to se také dá přeložit jako dát pokoj. Pán svému zadluženému služebníkovi odpustí, daruje mu pokoj. Jeho duši už netísní noční můry nesplacených dluhů. Pan král má tak velikou duši, že si může dovolit rozdávat pokoj i těm, co si to nezaslouží, kteří mu něco dluží.
Vzpomeňme si: Hřích je jako dluh na duši. Hřích byl odpuštěn. Dluh na duši zmizel. Je v ní víc místa.
*
Zásadní v celém příběhu je, co udělá osvobozený služebník. Rozšířila se i jeho duše? To je totiž riziko podnikání, tedy riziko odpuštění: Vy se můžete projevit jako velkodušní, ale s tím druhým to nemusí ani hnout. Je to ale riziko, které vzhledem k výnosům stojí za to podstoupit. V tomhle případě to ale bohužel nezafungovalo.
Omilostněný hříšník, osvobozený muž ještě ve dveřích potká jednoho ze svých kolegů. Ten pro změnu dluží nějaké peníze jemu. Ve srovnání s odpuštěným dluhem mu kolega dluží pár drobných. Jenže s naším mužem jako by se nic nestalo. Amnestovaný dlužník chytne svého kolegu pod krkem a křičí na něj. „Zaplať! Zaplať, co mi dlužíš!“ Stejně jako před chvílí on sám, i jeho kolega, padá na kolena a prosí. Stejně jako on se dovolává jeho velké duše. „Buď velkodušný, zaplatím ti to!“
Jenže se projeví, že náš hrdina není žádný hrdina. Ukáže se, že on velkou duši rozhodně nemá. Ani jí mít nechce. Jde a svého kolegu nechá posadit do vězení.
Odpovědí na velkodušnost halt někdy bývá i lidská malost. Malichernost. Odpovědí na velkorysost zlo. Tak to vidí pan král.
*
Spolu-služebníci, kolegové obou našich mužů viděli tu scénu. Jsou z toho smutní. Jdou za svým pánem a svěří se, čeho byli svědky. Pán se šíleně rozhněvá. Nechá si osvobozeného dlužníka zavolat. Říká mu: „Služebníku zlý.“ Člověk, který se otočí zády k velkodušnému odpuštění je podle krále zlý. „Já jsem vyslyšel tvoje prosby, odpustil jsem ti. Vnesl jsem do tvého života pokoj. Jak to, že ses nesmiloval nad svým spolu-služebníkem, nad svým spolu-člověkem tak, jako já se smiloval nad tebou!?“
Rozhněvaný král posadil zlého služebníka do vězení, dokud mu nesplatí celý dluh. My víme, že ten dluh je tak velký, že ani za celý život není možné ho splatit. Tak bude tenhle služebník celý život sedět uvězněný v dušičce zahlcené nesplacenými pohledávkami, které nasekal na duši svého dobrého pána.
*
Tak se na to podívejme, uzavírá Ježíš: „Takhle s váma bude jednat i můj nebeský Otec, ten Pán tam nahoře, pokud i vy ze srdce neodpustíte každý svému bratru, své sestře.“ Pokud neodpustíte ze srdce. Je potřeba odpustit ze srdce, uvolnit srdce doopravdy, však jde o duši.
Zní to tvrdě. „Jestli neodpustíte, ani já vám neodpustím.“ Zůstanete ve vězení pro dlužníky. Vraťme se ale na začátek, k těm 77 odpuštěním a zkusme se na to podívat z druhé strany. Co se tu vlastně nabízí? Každý máme kolem sebe – na duších našich blízkých i těch vzdálených, na své duši, na Boží duši nasekanou pěknou řádků dloužků i pořádných průšvihů. Stejně tak mají v naší duši i druzí nastřádanou pěknou řádku křivd a nemalých dluhů. Máme duše zakrámované harampádím dlužních úpisů i nezaplacených stvrzenek. Do tohodle chaosu přichází výzva: odpouštěj až 77x, nekonečněkrát. Je to výzva k duševnímu úklidu, který vyvolává řetězovou reakci.
Odpustit může být bolavé. Člověk prožil křivdu, a ještě se musí protrápit procesem odpuštění. Odpuštění může být také riskantní. Nepadne na úrodnou půdu. Osvobozený dlužník se nepolepší. Míru rizika nám připomíná kříž, na kterém visí odpouštějící Bůh. To už není žádná velkodušnost z výprodeje. To je Boží krví zaplacené vykoupení.
Ale přesto – odpuštěním se zvětšuje duše. Otevírá se v ní prostor. Odpouštějící ukřižovaný rozevřel náruč, otevřel prostor Boží duše. Do prostoru Boží duše mohou vstupovat lidé – osvobození dlužníci, odpouštějící hříšníci. Co my s tím? Odpovědí na odpuštění není carpe diem. Nekoukej napravo, nalevo užívej dne, než přijde smrt. Tenhle přístup člověka sežere. Zakrámuje mu duši.
Odpovědí na odpuštění je odpuštění. Otevření své vlastní duše. Ano je to cesta do rizika, můžeme se spálit. Ale je to také to jediné, co může udělat pro to, aby nám bylo odpuštěno. Odpustit. Rozšířit prostor své duše, abychom byli pozváni do duší druhých lidí.
Násilí plodí násilí. Nevyhnutelně. Sužuje duši světa. Jediné, co může zkřížit cestu všem válkám světa, je odpuštění. Možná to zní naivně. To proto, že je to tak těžké. Odpuštění je totiž ta jediná výhybka z téhle spirály zániku.
Odpuštění totiž neutiskuje, ale otevírá prostor v duši. Likviduje hříchy – dluhy na duši. Vymetá pavučiny. Vynáší odpadky. Přináší světlo do širokých komnat duše. To světlo září z Boží duše. Zrcadlí se z duši na duši. Přemáhá nepřátelství. Otevírá lidské duše sobě navzájem. Otevírá i tu naši duši. Odpuštěním duše roste. Amen