Jakub Kašpar
První čtení (Mt 22,15-22):
„Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“
Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“
Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.“
Kázání
„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ (Ř 13,1-7)
Já vám to řeknu, přátelé, rovnou. S tímhle textem, s tímhle požadavkem, jsem měl vždycky problém. „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.“
Prvních 15 let svého života jsem strávil v komunistickém Československu. V zemi, kde se rodiče báli mluvit otevřeně s vlastními dětmi, aby potom děti svou bezprostřední otevřeností nepřivolali zlo režimní vrchnosti na sebe a celou rodinu. V zemi, kde rodiče museli sledovat, jak už od jesliček přes školku po celou školní docházku vrchnost jejich děti indoktrinuje svojí zvrácenou ideologií, založenou na nenávisti a podloženou strachem.
Ještě mi nebylo ani patnáct, když jsem měl s touhle mocí první průšvih. Ještě mi nebylo patnáct, když jsem měl to štěstí, radost a možnost stát se součástí stávkového výboru svojí střední školy a být u toho, když tahle vládní moc šla od válu.
Nerozuměl jsem – a vzpíral jsem se jakémukoli pokusu o porozumění – textu, který mi říká, že mojí křesťanskou povinností je vládní moci se podřídit, protože ona zvrácená, zlá, mstivá a primitivní, Boha nenávidějící vládní moc od Boha pochází. To je přece úplný nesmysl!
A tohle mi běželo hlavou, když jsem v perikopách pro tuto neděli našel právě tyto dnešní texty. Tak se na ně pojďme podívat podrobněji. Jaká je, podle Pavla, ta vládní moc, pocházející od Boha? Pavel vypočítává její vlastnosti. Tak – v první řadě říká, že ji máme poslouchat, protože je od Boha a je spravedlivá. „Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.“ A naopak, kdo jedná špatně, má od ní očekávat trest, „neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Tedy vládní moc trestá zlo a oceňuje dobro. Máme ji poslouchat ne ze strachu, ale pro vlastní svědomí. Protože ona svou světskou spravedlností, svou rolí ochránkyně řádu a pravidel, připomíná, kde je dobro. Vladní moc je Božím služebníkem dobra proti zlu.
Bavili jsme se na tohle téma při našich společných krkonošských Hovorech s Jiřím Weinfurterem v polovině října (a tak se trochu omlouvám těm, kdo u toho tehdy byli, že uslyší možná některé myšlenky podruhé).
Proběhlo tam takové kolečko odpovědí na otázku, co si spojujeme s vládní mocí my? Zazněla úplná erupce asociací jako špína, špatnosti, zlodějna… Teprve až někde vzadu v koutku se krčily dobré věci a zároveň těžkosti a obtíže, které se se svěřenou mocí pojí: vládní odpovědnost za to, co mají vládcové na starosti. Za lidi, kterým vládnou, za zemi, za rozhodnutí, která musí každý den i za nás druhé dělat.
Pavel, podle mého, nedává mocným bianco šek. Neříká, že se křesťan musí podřídit za každou cenu jakékoli světské moci, jakémukoli uzurpátorovi. Říká, že je třeba se podřídit moci, která pochází od Boha a hlídá řád a pravidla tady na světě. Moci, která odměňuje dobro a trestá zlo.
Jenže jak se pozná, jestli se vládní moc ještě drží svých povinností? Kdo může být tím soudcem? Je to věc názoru? Politických preferencí? Rozhoduje názor většiny? Rozhoduje, jak moc se povede zaplnit náměstí? Kdy je třeba moc ještě respektovat, a kdy už je přípustné vyjít do ulic a přidat se k revoluci?
Pavel píše svůj dopis do Říma někdy v roce 56, ve společnosti věřící (ať už jakkoli, ale každopádně věřící). Zároveň do společnosti, kde lidé nemohli rozhodovat o své vládě. Aspoň tedy ne tak, jak tomu rozumíme my dnes. I tehdy měli lidé jistou míru samosprávy, ve srovnání s dneškem ale úplně nesrovnatelně omezenou.
My, na rozdíl od Pavlovy doby, můžeme na problémy jednání vládní moci upozorňovat, můžeme moc žalovat, můžeme ji kritizovat. Ale do kdy ji tedy máme (musíme) respektovat? Vždyť i Luther, ukrytý před vládní mocí na hradě Wartburgu, vyzýval k poslušnosti vládní moci lid vzbouřený proti nespravedlnosti – namířené právě proti němu a jeho myšlenkám. Právě s odkazem na list Římanům plamenně volal proti násilným bouřím, které propukly ve velké části tehdejšího Německa.
Já myslím, že moc, která si zasluhuje naši poslušnost, náš respekt, se pozná podle toho, že drží a chrání pravidla a řád. Když, bez ohledu na vlastní zájem mocných stojí za institucemi, má respekt před základními občanskými a lidskými právy, stojí v pokoře před Ústavou. Vlastně to píše jinými slovy i Pavel: Moc udržuje právo, řád, pořádek.
Když moc přestane sama respektovat pravidla hry, když přestane být spravedlivou mocí, hájící právo a začne být bezprávnou tyranií, v takovou chvíli, podle mne, povinnost poslušnosti vůči ní končí. To není o politickém názoru na daně nebo sociální dávky. To vůbec není otázka politických preferencí, jestli se mi víc líbí Andrej Babiš, Petr Fiala nebo třeba Ivan Bartoš. Tou otázkou je, zda moc sama má respekt k základním pravidlům a institucím režimu, ve kterém máme ten dar žít a který máme to štěstí spolutvořit, tedy demokracie.
A když chceme, aby tohle moc dělala, tedy aby střežila instituce a pravidla, potom i my ta pravidla musíme dodržovat. I my musíme přece ta pravidla, tedy vládní moc, poslouchat. Ve svém listu do Říma to Pavel píše úplně jasně: „Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“ (Ř 13,6) Děláme to? Nebo se někdy snažíme svým povinnostem vyhnout? Vymyslet nějakou malou kličku. Vždyť to je přece jen taková drobnost, to se ani nepozná. Ve srovnání s tím, co dělají oni, ti druzí, třeba ti politici, ti u moci, ti bohatí, to nic není. Jaký podvod? Jaký daňový únik?
Ježíš v u Matouše farizeům dokonce říká, že jsou pokušitelé a pokrytci, když se ho ptají, jestli je třeba platit císaři daně. Protože to je přece úplně jasné – císař udržuje právo ve světě, takže se i na dobrého věřícího, dobrého Žida, dobrého Kristovce patří mu odevzdat příslušnou daň.
A zároveň platí, jak slyšíme ve vyznání Slyš, Izraeli, že Bůh je jen jeden. Tomu patří všechna čest a sláva. On je tím, před kým a vůči komu máme cítit bázeň, pokoru a nepodmíněnou úctu. I světské autoritě ale patří respekt a poslušnost. Ty jsou ale podmíněné. Jsou naší povinností – dokud světská moc zůstává skutečnou autoritou a nestává se zvůli. Amen