Strážné Štědrý večer 24. 12. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Lk 2,10b.11, 1. čtení Mt 2,1-12, kázání Izajáš 9,1–6, 3. čtení J 1,5
Písně: Byla cesta, 181, 6, 339
Milé sestry a milí bratři, povím Vám příběh.
Betlém. To jméno mělo pro Kateřinu zvláštní zvuk. Přitahovalo ji. Betlém.
Babička z matčiny strany, ta, co jako malá holka měla štěstí a z Terezína ji už nestihli poslat dál, jí před spaním vyprávěla staré příběhy o rezavém obrobijci, Davidovi, králi, který se prý narodil ve vesničce Betlém mezi rozpálenými kopci starověké Judeje. Od babičky se učila té zvláštní, tvrdohlavé houževnatosti, s kterou Židovský národ prochází bouřemi dějin, které zpravidla metají blesky přímo jim na hlavu. Možná i proto se teď se svými plány nenechala zastavit.
S druhou babičkou, s tou, která slavila Vánoce, ale vždycky trochu připálila linecké, rok co rok ve vymrzlém kostele čichala obscénní vůni kadidla a poslouchala stále ten stejný příběh o mladé dívce, která se v předporodních bolestech vleče do té stejné vesničky, která od královských dob zase zpustla a vylidnila se tak, že ani nebylo kde přespat.
*
Betlém. Město, kde se rodí zvláštní děti. Táhlo jí to tam. Vždycky jí to tam táhlo. Teď ale z nějakého důvodu víc než kdy jindy. Nevěděla proč. Konečně si to mohla dovolit. Už byla dospělá. Mohla si dovolit vyrazit tam sama. Dokonce si mohla dovolit i zaplatit letenku a ubytování na pár dní. Je to teď směšně levné. Nikdo tam nechce. Všichni se bojí.
Betlém přeci leží na palestinském území. Tam se válčí. Blíží se Vánoce a Izrael a Palestina jsou zase ve válce. Stále ve válce. Ta maličká země, v sobě nese tolik dávných příběhů a lidi se v ní se všemi svými nároky a příběhy nedokážou porovnat. Vždyť i na místě, kde se prý narodil Ježíš, se na sebe tlačí hned dva kostely. Pravoslavný. Ten to k mýtické stáji trefil o pár metrů blíž. Druhý katolický. Každý chce být co nejblíž. Utrhnout si pro sebe místo v dějinách.
Všichni Kateřinu od cesty odrazovali. Rodiče i přítel Jakub. „Válčí se v pásmu Gazy, ne na Západní břehu Jordánu. Betlém je přeci jen ve stínu“, uklidňovala je. Uklidňovala se. Něco ji tam prostě táhlo, i když pod kůži věděla, že to není tak úplně rozumné. Neuměla si to vysvětlit. Prostě musela. A just na Vánoce.
*
Přistála na letišti pojmenovaném po zakladateli státu, který v sobě ve skutečnosti skrývá země dvě. Noc strávila v Tel Avivu, v duhovém městě na břehu moře. Procházka po pláži. To o Vánocích ještě nezažila. Ráno nasedla na autobus do starého města, do Jeruzaléma. Pokračovala proti stopám životní cesty obou betlémských rodáků. Davidův i Ježíšův život v Jeruzalémě skončil. Ona tu nasedla na autobus.
I když autobus. Podobal se spíš maršrutce s promáčklými plechy. Arabský muž ve středních letech s knírem žlutým od tabáku dokouřil a na třetí pokus nastartoval. Když nastupovala, díval se na ni podezřívavě. Za poslední měsíc touhle cestou svezl méně turistů, než mu zbývalo cigaret v krabičce. Na první pohled mu bylo jasné, že každý z nich do jeho města vyráží nacházet odpovědi na otázky, které si ještě neodvážil položit. Skoro se mu stýskalo po zástupech ukřičených čepičářů s foťáky kolem krku, které ještě před půl druhým rokem dveřmi jeho autobusu proudily jako nekonečná cestička mravenců. Místo toho vozí tyhle bludné Holanďany a svoje utrmácené krajany. Vydělá sotva na tu krabičku cigaret denně. Ne, že by před válkou mohl nakupovat po kartonech, ale na živobytí měl. Teď neví, z čeho nakrmit rodinu. V jejich části Palestiny se sice neválčí, ale s vystrašenými turisty odešla i práce a s prací peníze a s penězmi jídlo, internet, školy. Nakonec je vděčný alespoň za tyhle hledače.
Prohlíží si Kateřinu ve zpětném zrcátku. Žena odvrátí oči a zírá na vysokou betonovou zeď, která odděluje izraelské a palestinské území. Když dorazí k prvnímu checkpointu, dívka kouká vyděšeně na vojáky se samopaly. Tenhle nevěřící pohled on už dobře zná. Stokrát se jeho pasažéři mohou spravedlivě rozčilovat nad obrazovkami svých telefonu, doma. Až když vidí vojáky na vlastní oči, začne jim teprve alespoň vzdáleně docházet, co to znamená žít v rozdělené zemi. Žít za zdí. Prohlíží si Kateřinu. Je přece jen jiná, než cizinci, které vozí poslední měsíce. Veze si nějaké tajemství. Snad o tom ani neví.
Stráže neochotně mávnou. Autobus projede na druhou stranu. Přehoupne se přes kopec. Před nimi se otevře pohled na pískově žluté město. Jako by i ono obléklo kamufláž. „Tak tohle je Betlém“, pomyslí si Kateřina. „Takhle vypadá královské město. Tady se narodil zachránce světa. Na nepřátelském území.“ Přitom pohledu se v ní něco hnulo. Rozbolelo ji břicho, když vystupovala na prašnou dlažbu autobusové zastávky, které tu říkají nádraží.
Vykročila do pozvolného kopečka, k nejširší ulici. Cestovatelská intuice ji správně vedla do centra nevelkého města. Hlavní ulici znala z fotografií na internetu. Sloužila jak dlouhé tržiště. Mohli jste tu koupit cokoli. Plastové pantofle. Dámské paruky. Šaty zakrývající kotníky i tvář i vyzývavé prádlo. Kárované šátky černo-bíle palestinské, černo-červené jordánské, černo-zelené prostě muslimské. Šachy. Živého kohouta, nebo králíka z klece. Kulatý plochý pita chleba trhovkyně podávaly přímo z vypouklé plotny připomínající břicho těhotné ženy. Takhle to znala z fotek. Ulici plnou lidí. Teď tu stál přibližně stejný počet stánkařů s jídlem a prázdným pohledem, jako vyklizených konstrukcí, na něž už kdosi přestal vyskládávat turistický šmuk. Nebylo pro koho. Z plakátů na zdích na ní hleděly tváře martyrů, padlých spoluobčánů.
Dorazila do hotelu, kde měla objednané ubytování. Vypadalo to, jako by otevřeli jen kvůli ní. Shodila batoh na židli. Otevřela okno a koukala na soukostelí na druhé straně prázdného náměstí. Uprostřed jako zdvižený ukazovák stál vysoký vánoční strom s nepravidelně poblikávající kometou na vršku. Měla štěstí v neštěstí. Pokoj s takovýmhle výhledem by si za normálních okolností nemohla dovolit. Jenže nabídka šla naproti upadající poptávce. Mladá žena dopadla na postel a vyčerpaná cestou usnula jako Josef, než ho navštívil anděl.
*
Když se kácela do spánku, jako by jí ještě někdo do pološera mysli zašeptal laila tov, dobrou noc. A dobrá noc to byla. Kateřina snila, jak ten Josef. Byl to sen plný světel. Celý potemnělý Betlém se rozsvítil. Kometa na vánočním stromě přestala blikat. Rozzářila se a od ní dolu se rozlil řetěz malých světýlek. Blikaly vývěsní štíty restaurací. Ve vzduchu se mísila štiplavá vůně přepáleného oleje, v kterém prskaly kuličky falafelu, se sladkou vůní vodních dýmek. Ulicí zněly hlasy. Lidé mluvili jeden přes druhého, překřikovali se zapálení hovorem. Posedávali u stolků na nárožích nad sladkou kávou s kardamomem. Město kypělo životem. Objímali se a přáli se šťastné a veselé Vánoce, a Ramadán Mubarak, požehnaný Ramadán a šťastnou chanuku, šťastný svátek světel. Zrovna se sešly na stejný měsíc. Náměstí rozezněl zvuk zvonů a tóny varhan z chrámu svaté Kateřiny za Kateřininým oknem. Ty ji probudily.
Ty tiché varhany byly to jediné, co z Kateřinina snu zůstalo. Snad ještě drobné záblesky světla v očích. Odrazy světla světa, který není, ale který snad kdysi byl a který může být. Však, co jiného, než sny mění svět, pomyslela si. Tohle snové světlo ji vytáhlo z postele. Neprospala noc, ale noc a den. Musela být vážně unavená. Probudila se ale plná života.
Převlékla se do svátečního, byl Štědrý večer. Vydala se za zvukem varhan. Cestou přes prázdné náměstí potkala řidiče z včerejšího autobusu, jak spěchá na večerní modlitbu do mešity. Poznal ji a pokynul jí hlavou. Mávla na pozdrav a už otevírala dveře chrámu své jmenovkyně. Do nosu ji udeřila dobře známá vůně kadidla. Po zádech ji přeběhla husí kůže. Sedala do lavice s vědomím, že pod podlahou vedlejšího kostela se skrývá malá jeskyně – údajné rodiště královského dítěte. Z knězova řečnění k ní doléhaly vznešené tituly Božího syna, Božský bohatýr, Divuplný rádce, Vládce pokoje, světlo národů. V poloprázdném kostele přemýšlela, co to znamená, že se to malé dítě, zachránce světa narodilo právě sem – na nepřátelské území, na periferii dějin, do světa za zdí, kde otcové neví, z čeho nakrmit své děti. Znovu poslouchala příběh té dívky, která se v předporodních bolestech trmácela do Betléma. Totiž právě sem. „Vlastně kam jinam“, říkala si Kateřina, „než tam, kde lásku toho dítěte, Vládce Pokoje, nejvíc potřebují.“
Myslela na Marii. Jako by ji Kateřina viděla. Jako by kolem ní právě prošla. Prohnutá v zádech. S těžkýma nohama, s očima upřenýma na přístřešek pro ovce. Vedle ní Josef. Vzpomněla si na svého přítele Jakuba. Je ráda, že vyrazila bez něj. Potřebovala tuhle cestu vykonat sama. Také díky tomu si uvědomila, jak jí teď chybí. Ráda by se o něj opřela, jako Marie o Josefa v té vypjaté hodince.
Kněz dořečnil. Varhany utichly. Svíce dohořely. Kateřina se pomodlila za rodinu, za světový mír i za tenhle Bohem opuštěný kout, odkud má přijít do světa pokoj a sama vyšla do noci.
*
Jak byla zabraná do svých myšlenek, nedávala pozor a narazila do jakéhosi muže. Byl to opět onen řidič autobusu, také se vracel z modliteb. Usmíval se, zatím co se omlouvala. Mávl rukou. Zeptal se ji lámanou angličtinou: „Máte hlad?“ V tu chvíli ji došlo, že už den nejedla. Rozhlédla se po náměstí. V opuštěném městě bylo všude zavřeno. Trpělivě sledoval její pohled a když se přiznala, že ano, přikývl a řekl: „Zvu vás k nám na večeři.“ Prázdný žaludek přemohl její ostych a přijala pozvání. Konec konců, byl Štědrý večer, co na tom, že na stole nebude svítit adventní věnec, neměla by jíst sama.
Ve dveřích skromného bytu ji uvítala žena v šátku, po jednom rozjíveným dítěti na každé noze a miminem v náručí. S úsměvem ji pozvala dál. Očividně sdílela manželovu pohostinnost. Začala kmitat po kuchyni a za chvíli se stůl zaplnil přehlídkou různě velikých misek. Kuličky falafelu, pečené maso na špejlích, mísa humusu, muhamara, babaganuš, kabob, dobroty, které Kateřina sotva znala, hrály barvami, a olivy, a okurky a nakládaná zelenina, fialový květák, sladká baklava a silný sladký černý čaj s lístky máty. Netušila, kde se to všechno bere. Bohatství slavnostní tabule vůbec neodpovídalo očividné chudobě bytu. Tahle rodina se nedělila ze svého přebytku, hostila uprostřed nedostatku.
Usedli ke stolu. Opatrně rozprávěli v angličtině, která byla všem cizím, ale nějak si rozuměli. Hlavně očima, v kterých jim svítilo světlo svíček a holé žárovky nad stolem. A Kateřina jedla. Co jedla!? Cpala se, ládovala, páté přes deváté, maso a čerstvý chleba, a šíleně sladkou ořechovou baklavu zajídala kyselými okurkami. Žena hostitelka ji sledovala spod sklopených očí a usmívala se. Kolem tři děti. Věděla. Věděla to, co Kateřina ještě ne. Znala její tajemství, které i dívka měla každou chvíli odhalit. V tu chvíli se Kateřině zvedl žaludek, ve stejný moment zachytila ženin spiklenecký pohled a taky pochopila. „Já jsem těhotná.“
Potlačila pocit na zvracení a uprostřed Betléma za zdí si pomyslela: „Do tohodle světa mám přivést dítě?!“ Pak se rozhlédla na tváře kolem stolu a došlo jí: „Do tohodle světa mám přivést dítě!“ Vzpomněla si na Marii prohnutou v zádech a přijala to, co kdysi přijala i ona: Světlo se vkrádá právě do temné tmy. Naděje se rodí uprostřed bolesti! Pokoj se šíří tiše.
Ženy se na sebe usmály. S láskou matek. S tou, která mění svět. Amen