Vrchlabí 2. 3. 2025, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 31,3–4, 1. čtení Mt 6,25–34, kázání Lk 10,38–42, 3. čtení , pož. Nu 6,24–26)
Písně: 581, 316, 395, S 23, 407
Milé sestry, milý bratři,
snažíme se naučit naší dceru Lailu, aby zvládla dojít sama do školy. Cestu zná. Trefí, v tom není problém. Problém je ještě přecházení silnice. Už ví, že se musí před silnicí zastavit, rozhlédnout okolo, případně poslouchat, jestli neuslyší auto v zatáčce, pak může přejít. Už jí to docela jde. Občas se ale přeci jen zapomene a musel jsem na ni na přechodu, když jelo auto, volat „stůj, zastav“.
Zastav! Myslím, že to je právě to, co na nás volá Marie z dnešního příběhu. Tedy nevolá doslova. Marie mlčí. Mlčí, sedí a naslouchá. Proto nemůže mluvit, ani nic jiného dělat. Tak na nás volá svým držením těla. Svou ne-činností. Svým pozorným mlčením. Volá, aniž by si to uvědomovala. „Zastav se. Zastav se a poslouchej.“
*
Podle příběhu Marie a Marty jsem měl svoje úplně první kázání tady ve Vrchlabí. Támhle nahoře na kruchtě. Příběh jsem tehdy vyprávěl z pozice Marty. On je tak i postavený. Marta je totiž zpravidla tou ze sester, s kterou se snadno ztotožníme. Však dělá to, co sami dobře známe. Přijde návštěva a o tu je třeba se postarat. Člověk začne jedno přes druhé vařit kafe, nabízet papuče, míchat hrnce, věšet kabáty, podávat dětem hračky, nosit na stůl, hledat bryndáky. Ani si přes tu všechnu činnost skoro nestihne popovídat s hosty. Kolikrát jsme odstrkovali svoje děti, partnery, nebo blízké se slovy: „Mám moc práce.“ To známe. Proto člověk rychle chytne dopal na nečinnou Marii. Jenže zastavit se a naslouchat – kdo to umí?
Moje babička Květa to uměla. Nějaký zázračným způsobem uměla spojit obojí. Dokázala vařit u plotny a zároveň se ptát a naslouchat. Pak sedla v kuchyni ke stolu s plastovým ubrusem. Ptala se dál a poslouchala. Všechny kamarády a známe prošla. Proseděli jsme tak hodiny. „Vždyť jsem si ani nesundala zástěru!“ Vzpomněla si a poslouchala dál. (Ale abych to nelakoval na růžovo, taky měla na věci svoje názory.)
Propojit Marii a Martu, to je totiž ten kumšt. Často se ty dvě sestry staví proti sobě. Buď Marta, nebo Marie. Život aktivní, nebo život kontemplativní. Angažovanost, nebo zbožnost. Jako by si člověk musel vybrat jedno, nebo druhé. Ostatně, to nám vysvětlil v úterý na Otevřené faře sociolog Martin Buchtík: Takhle funguje lidský mozek. Uvažuje v binárních opozicích. Tedy buď tak, nebo tak. Černá, nebo bíla. Petr Pavel, nebo Andrej Babiš. Takhle tam měl Buchtík proti sobě fotky někdejších prezidentských kandidátů. Koho volíš: Losnu, nebo Mažňáka? Takhle se lidé štěpí. Uzavírají se do part, voličských základen, klubů atd. Přitom mezi pravou a levou existuje celá škála možností, široký prostor, kde můžeme hledat porozumění. Kde dokonce můžeme mít porozumění pro obě strany. Nebo sami být obojím. Marií i Martou.
*
Ale abych nebyl nespravedlivý. On je i ten příběh vystavěn právě takhle. Totiž, že Marie představuje tu správnou variantu.
Ježíš přichází na návštěvu do jejich domu, kdesi na vesnici. Marta se projevuje jako rozená hostitelka. Přijímá ho ve dveřích. Vestoje. Vede ho dovnitř. Kráčí s ním do obytné kuchyně. A pak běhá okolo. Na chvíli se nezastaví. Pořád je na nohách. Má spoustu práce, aby ho obsloužila. Pro to se v řečtině používá slovo Diakonie. Služba kolem stolu. Pečuje, aby měl host na stole všechno, co potřebuje. Pečuje o něj, aby mu nic nechybělo. Stará se, stará, až je z toho stará a utahaná. Ještě ne, ale jednou to přijde, když bude pokračovat tímhle tempem. Až se pak jednou zastaví, když už nebude moc být celý den na nohou, možná jí dojde, že pro samou práci o cosi důležitého přišla.
Tam ještě není. Teď se ještě rozčiluje. „Pane, tak něco řekni mojí sestře. Ať taky trochu hejbne kostrou. Copak se tu mám sama upracovat? Sama usloužit? A usoužit?“ Se službou bez zastávky přichází frustrace. Rozhořčení. Vyhoření. Podnikaví a iniciativní lidé to znají. Vyčerpání. Marta nemá, kde čerpat pro svoji činnost, a tak se zlobí. Cítí se zneuznaná a osamělá.
V momentu krize se teprve obrací na Ježíše a říká: „No tak se mě zastaň!“ Jako by chtěla potvrzení, že ten její shon a tvrdou práci někdo oceňuje. Jenže právě od toho, od koho bychom očekávali porozumění a přijetí, dostává studenou sprchu. Musí to tak aspoň cítit. Jako výčitku. „Moc se staráš.“ Po celém dni, v rozházené kuchyni, když se všichni najedli do syta, to hospodyni, která splnila všechna jejich přání a sama si ještě ani nesedla, musí přijít jako facka. Jako absolutní nepochopení. Nedocenění.
Jenže dva lidé jednu větu slyší každý jinak, po svém. Vnímají ji každý ve svoji situaci. Tak i dobře míněné slovo může člověku připadat jako nevděk. Ježíš Martu přitom oslovuje dvakrát jménem. „Marto, Marto.“ Dává tím přeci najevo, že o ní ví. Zná jí jménem. Věnuje ji pozornost. A taky vidí, co s ní hýbe. Co jí trápí. „Děláš starosti. Trápíš se, pro tolik věcí.“ Jako by říkal: „Já to vím. Děláš toho spoustu, až moc. Takhle se udřeš. Utrápíš. Nemůžeš jen vydávat. Musíš taky přijímat.“ Auto, potřebuje tankovat. Řeka, teče, protože čerpá vodu z pramene.
*
Marie tohle pochopila. Sedí u pramene. Teď má tu jedinečnou příležitost. Zastavila se, naslouchá a čerpá. To, co uslyší, o to nepřijde. Je to palivo, které spalováním nemizí. Marta běhá a spaluje. Marie sedí. Nehýbe se. Čerpá.
*
V tom krátkém příběhu je Marie ta správná varianta. Návštěva Marie a Marty ale následuje hned po tom, co Ježíš dovypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi. Dává za příklad právě muže, který se stará o bližního. Stává se bližním. To je totiž jeden z důležitých rozměrů života, který se orientuje na Ježíšovi. Péče.
Ale je to jen jeden z rozměrů života víry, jako by chtěl evangelista Lukáš upozornit. Proto Ježíše přivádí na návštěvu k Martě a Marii, aby ukázal, že je čas, kdy je třeba pečovat a čas, kdy je třeba péči odložit a nechat o sebe pečovat. Čas, kdy je třeba čerpat.
Celý ten oddíl o Samařanovi a následně o Marii a Martě je uvozen otázkou kteréhosi zákoníka. „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě.“ Jako by se ptal, kudy že se jde do Království Nebeského? A Ježíš odpovídá: „No, jde se takhle tou cestou mezi Jeruzalémem a Jerichem, to cestou, kde je potřeba poskytnout péči tomu, kdo ji potřebuje.“ A k tomu ale dodává: „Ale abyste takhle mohli cestovat, potřebujete nabrat palivo. Totiž smysl. Musíte vědět, jaký ta vaše péče má smysl. Proč to děláte. Abyste náhodou nezapomněli, že jste na cestě. Abyste se neudřeli dřív, než vůbec vyrazíte.“ Řeka vyschne, když přijde o svůj pramen. Teprve řeka, která nemá studnu zanesenou šutry a hlínou navalenou z břehů a desetníky pro štěstí, řeka která je na svůj pramen pevně napojena, takové řeky voda hučí po lučinách, na její nivy se chodí pást zvěř. U řeky s čistou pramenitou vodou se osvěžují poutníci. Z řeky, která čerpá z pramene, můžou čerpat i druzí.
*
Řečeno méně poeticky. Není třeba si vybírat mezi Marií a Martou. Marie a Marta jsou sestry. Patří k sobě. Jejich vztah je schizofrenní, když se snaží jedna zvítězit nad druhou. Jejich vztah je harmonický, když se vzájemně respektují a doplňují. Myslím, že je dobré v sobě objevovat obojí: pracovitou Martu i v dobrém slova smyslu zbožnou, tedy naslouchající Marii. Marie bez Marty moc nenadělá. Marta bez Marie ztratí směr.
Když se rozhlédnu kolem sebe, zdá se mi, že Marty umíme být celkem dobře. Umíme se pro druhé přetrhnout. To je dobré. Ale bacha na vyhoření. Pokud máme jako lidé, ale také jako církev vytrvat, je třeba se stále znovu vracet k tomu jednomu, co je podstatné. Nepotlačovat to volání: „Zastav.“ Aby nás cestou náhodou nepřeválcoval kamion úkolů a dobrých úmyslů. Zaslechnout: „Zastav.“ Zastavit a naslouchat.
Můžeme totiž přitom zaslechnout věci, které nás posílí v našem pečovatelském zápasu. Strategické čerpání pro další kroky. Může to být také zkrátka hluboké rozjímání, v kterém najdeme kus klidu a pokoje. Při naslouchání také možná pokorně zjistíme, že všechno neleží na nás. Že leccos ve skutečnosti děláme pro svůj dobrý pocit, pocit vlastní důležitosti. Možná zjistíme, že je občas dokonce dobré ustoupit z cesty, abychom se pro nedostatek naslouchání nestali žábou na prameni.
Když se skutečně zastavíme a nastražíme uši, může se také dost dobře stát, že uslyšíme něco, co bychom vůbec nečekali. Co nás přiměje leccos přehodnotit. Co překope naše představy a plány a přesadí nás na jinou kolej. Co nás promění.
*
Milé sestry, milí bratři, blíží se masopust. To si lidé nasazují masky. Muži se mění v ženy a ženy v muže. Odvažme se na chvíli odložit masku Marty. Vyzkoušejme se na chvíli proměnit v Marii. Po masopustu přichází půst. Tak zkusme nezůstat u těch masek. Objevme svoji vnitřní Martu i Marii. Nechme je si společně povídat. A taky společně zastavit a naslouchat. Nechme se překvapit, co přitom uslyšíme. To, co uslyšíme, nám totiž nikdo nevezme.