Vrchlabí 9. 3. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 116,6n, 1. čtení Iz 51,9-16, kázání Fp 4,7, 3. čtení Ř 12,12-18, pož. J 14,27
Písně: 146,1-4.5, 399, 38, 757, 385
Milé sestry, milý bratří,
strávil jsem tento týden tři dny na jednom krásném místě na severu Německa. Rád bych se s Vámi podělil o to, co jsme tam podnikali.
To místo se jmenuje Woltersburger Mühle, Woltersburgský mlýn. Je to skutečně mlýn. Ale nebyl vždycky. Woltersburger Mühle provozují manželé Klara Butting und Gerard Minaard. Němka a Holanďan. Klara je teoložka a farářka. Gerard je sociální pedagog a teolog. Před lety koupili mlýn a přilehlé budovy jako ruinu. Dohodli se s řemeslnickými firmami z okolí, že když ony zaměstnají lidi bez práce, dají jim oni zakázky. Podporovalo je přitom i místní spolková země, protože v té době právě bojovala s masivní nezaměstnaností. Spolu s lidmi bez práce, kteří najednou práci měli, postupně opravili mlýn a další přilehlé budovy, postavili chatky, v nichž se můžou lidé ubytovat, stáje pro koně, ve mlýně postavili kavárnu, modlitebnu a několik místností pro semináře. Mají slepice, kočky i včely! Je to celé opravené poctivě, s vkusem a krásně.
Jejich záměr byl vybudovat tzv. „centrum pro biblicko-politické vzdělávání“. Oba teologové velmi intenzivně a zblízka pracují s Biblí. Tak jak to známe třeba z biblických hodin. Jsou přitom přesvědčení, že Bible a víra, která se na ní zakládá, úzce souvisí s prostředím, ve kterém žijeme. Společenským, politickém i životním. Biblické příběhy vznikaly ve společensko-politickém kontextu. Ten je v nich přítomný (například Izraelci v babylonském zajetí), a právě proto promlouvá i do našeho dnešního kontextu. Do souřadnic, v kterých žijeme. Proto už desetiletí ve Woltersburger Mühle (a před tím na jiném místě) pořádají semináře, při nichž zblízka čtou Bibli, přemýšlí o tom, v jakých poměrech žijeme a jak tyhle dvě věci mezi sebou souvisí.
Proto také propojují biblickou, církevní práci se sociální prací. A jsou intenzivně zapojení do života vedlejšího městečka Uelzen. Mají totiž zato, že se na Bibli založená víra projevuje skrze solidaritu s druhými lidmi, včetně těch, kterým se daří špatně. Pomohli takhle už najít zaměstnání desítkám nezaměstnaných lidí.
Mlýn se zároveň nachází na krásném místě v přírodě, u říčky, která pohání mlýn a vyrábí elektřinu, vedle dvou rybníků, luk a lesů. Na každém rohu nacházíte nenásilně rozmístěná umělecká díla, která odkazují k různým biblickým příběhům a tématům. Na rybníce kachny, volavky a ledňáčci, v korunách zpěv spousty ptáků. Gerard s Klarou jsou totiž přesvědčení, že život ve společenství je nejenom solidární a smysluplný, ale taky krásný. Právě v takovémhle prostředí pěstují to, čemu říkají biblická spiritualita.
Možná se zdá, že takový cestopis tak úplně nepatří do kázání. Ale právě na takovýhle krásných místech člověk silně vnímá, jak o tom, čemu věříme, nesvědčí jenom to, co říkáme, to, co děláme, ale také prostor, v němž se setkáváme. I prostor – jak ten církevní, tak umělecký a prostor přírody svědčí o Bohu.
Moji rodiče na semináře za Klarou a Gerardem jezdívali, když jsem byl malý. Mě před časem oslovila Gerardova koncepce sboru, jako prostupného místa, kde se setkávají jak tradiční církevníci v neděli v kostele, tak lidi mimo církev, kteří nepřijdou na bohoslužby, ale záleží jim na životě společnosti a prostředí, ve kterém žijí a ve svém nasazení pro druhé lidi staví na hlubších hodnotách. Proto jsme oba loni pozvali povídat na farářský kurz do Prahy a oni letos pozvali zase povídat mě k nim.
///
Právě tomu, o čem jsme mluvili jsem původně chtěl věnovat více místa. Ale popis Woltersburger Mühle mi přišel zvlášť důležitý, protože nabízí spoustu inspirací jak pro mě, tak pro nás jako sbor. Jako sbor, který se také snaží být zapojený do života místní, vrchlabské společnosti a cítí biblicky motivovanou odpovědnost za život světa, v němž žijeme. Nebo tak to cítím alespoň já a vím, že přinejmenším někteří z Vás taky.
K tomu, o čem jsme se bavili na semináři se tedy dostanu jen krátce. Ale to nevadí, protože se to všechno ve mně ještě usazuje a uslyšíte něco z toho i v dalších kázáních. Téma semináře znělo: Biblická teologie míru. „Odstrašování (míněno politika odstrašování skrze zbraně). Důvěra. Bezpečně žít. – Co potřebujeme?“ To je hodně slov. Šlo v zásadě o to, jak v dnešní válečné době na základě Bible přemýšlíme o míru. Jak se vyrovnáváme s tím, že Bible stále znovu mluví o míru. Že Ježíš nás vyzývá k lásce k nepřátelům. Sám se odmítne bránit násilím. Namísto toho násilně zemře. My přitom bojujeme ve válce proti Rusku a snažíme se ukončit válku, tím že pomocí zbraní Putina porazíme. Může se křesťan vůbec dopouštět násilí a schvalovat zásilky zbraní na Ukrajinu? To byly otázky, o kterých jsme přemýšleli.
Mám pocit, že když se u nás řeční o míru, bývá člověk dost podezřívavý. Tolik z Vás má na paměti holubičky míru, mírové průvody a mírové řeči okupantů. Také církevní organizace, které před revolucí mluvily o míru, ve skutečnosti dělaly stafáž sovětskému imperialismu – v naší i katolické církvi. To slovo je zprofanované. To mají u Němců přeci jen jinak. Právě pod hlavičkou mírové práce se děje spousta pomoci lidem na útěku, ženám ohroženým násilím, sociálních a ekologických aktivit atd. Na rozdíl od nás má v poválečném Německu silnou tradici křesťanský pacifismus.
Téma bylo dané už téměř rok dopředu a seminář se nakonec konal uprostřed všech překotných zpráv o jednáních mezi Ruským a Americkým a Americkým a Ukrajinským prezidentem. Na cestě do Německa jsem si přečetl, že Trump zastavuje podporu Ukrajině. V téhle situaci jsme měli mluvit o míru a válce. O roli církve v tom všem.
Jel jsem tam s obavou, že budu muset poslouchat naivní řeči o míru, a o tom, že je třeba zcela odmítnout zbraně a ustoupit Putinovi v zájmu zachování míru. Měl jsem ale naději, že se dozvím i něco chytřejší. Došlo na oboje. Na to druhé naštěstí více.
Ale právě kvůli těm obavám z naivního hodnocení situace pro mě bylo důležité mluvit o českém vnímání válečného stavu, která je ovlivněná zkušeností s Mnichovskou dohodou, invazí roku 1968, ale taky dobrou zkušeností Sametové revoluce, která člověku dává naději, že i útlak jednou skončí. Propojil jsem to s tím, co píšu ve své knížce. Totiž o tom, že právě i v době komunismu lidé v církvi nacházeli alternativní prostor, v kterém zakoušeli vnitřní svobodu. Ta svoboda často úzce souvisela se solidaritou, které zde dostávali státem různě pronásledování lidé. Propojení svobody a vzájemné solidarity. Moje pointa byla: Trápí mě, že musíme bojovat o mír zbraněmi. Zároveň jsem skeptický k tomu, že bychom válku mohli ukončit bez dalšího násilí. Role církve v tom všem ovšem není válčit a kázat násilí, ale svědčit o pokoj, smíření. Slovem i prakticky. Náš úkol je vytvářet prostory solidarity. Právě tím se můžeme klást odpor logice násilí, válce a zároveň připravovat půdu, na níž je pak možné stavět zdravou, solidární společnost v době míru. Církev může tvořit solidární prostor.
Teď jsem tedy citoval sám sebe. Je to nešvar. Za to se omlouvám. Nedokážu shrnout v krátkosti celou třídenní diskuzi. Zajímavé bylo sledovat, že Německo je opravdu od Ukrajiny dál než my. Nemají přímou zkušenost ani s Mnichovem ani sovětskou invazí. A je jako stát mnohem silnější. To se projevuje v určitém odstupu a v některých případech také ve značné naivitě. Na druhou stranu některým z nich odstup a uvažování o míru umožňuje svobodněji přemýšlet i tom, jakým způsobem je válka vedena. O rozsahu zbrojení. O tom, jaké má obrovské zbrojení důsledky pro další oblasti života. Nezbývají peníze třeba právě na sociální programy atd.
Ti, s kterými jsem mohl souhlasit, uznávají, že i Bible zná něco jako osvobodivé násilí. Totiž násilí, které pomůže zastavit agresora a pomoci těm, kterým ubližuje. To se ale má dít právě v takové míře, aby agresivní násilí skončilo a byl prostor pracovat na mírovém soužití bez dalšího násilí. Právě tahle schopnost už teď přemýšlet o tom, jak společně žít v míru, a to včetně lásky k nepřátelům, o které mluví Ježíš, mi přišla zvlášť silná.
///
To, co se v našich rozhovorech vracelo stále znova: bylo právě to, jaký prostor vytváří církev. Prostor, důvěry. Tedy prostor, v němž žijí lidé, kterým důvěřuje Bůh. Právě proto tady lidé společně mohou vytvářet prostor důvěry pro sebe i pro druhé. Prostor, kde pláčeme s plačícími a radujeme se s radujícími. Prostor, ve kterém nás oslovuje Bůh a v kterém nově poznáváme druhé lidi a svět. Vytvářet takový prostor je s Boží pomocí i v našich rukou, ať už jsou časy jakkoli dobré nebo zlé. Ostatně něco takové jsem právě prožil v tom krásném prostor Woltersburgského mlýna. Prostor, kde se víra projevuje skrze solidární soužití, rozhovor nad Biblí i novinami a skrze krásu umění a přírody. I my u nás ve Vrchlabí tady vytváříme prostor přijetí zase po svém. Má to větší význam, než si často uvědomujeme.
Církevní otec Augustin prý řekl: Před člověkem leží dva úkoly, jeden těžký a druhý jednoduchý. Ten těžký je: porazit zlo ve svém srdci. Ten druhý, už je pak snadný, porazit zlo ve světě. Když ho budu parafrázovat, ten těžký úkol: je vytvořit prostor pokoje ve svém srdci. Vytvořit prostor pokoje ve světě, už jak pak jednoduché.
V obojím je potřeba nepolevit a zároveň se spolehnout na Pána Boha. V prostoru, v kterém on je přítomen, se mohou udát věci, které si ani neumíme představit. Protože Boží pokoj je větší než všechno lidské rozumování.