Vrchlabí 23. 3. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 25,15n, 1. čtení Lk 9,57-62, kázání Jer 20,7–13, 3. čtení Fp 4,13, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 312, 246, 714, 241, 411
Milé sestry, milí bratři,
Jeremiáš si o nic z toho neřekl. Nechtěl být prorokem. A jak dopadl.
Hospodin ho oslovil zničehonic. Najednou tu byl. Jeremiáš uslyšel jeho hlas. „Tebe jsem si vybral, ještě dřív, než ses vůbec narodil, jsem si tě vybral za proroka.“ Jeremiáš na to jen koktal. „Nevím. Nevím. Nevím, jak bych mluvil. Jsem přece ještě kluk.“ Vlastně hned při prvním setkání odmlouval, vzpouzel se, chtěl se vyhnout Božímu úkolu. Ale Hospodin řekl: „kam tě pošlu, půjdeš. Všechno, co ti přikážu, řekneš.“ Dodal k tomu ale ubezpečení: „Neboj se. Já budu s tebou. Já tě zachráním. Já tě vysvobodím.“ Už od začátku tedy bylo jasné, že cesta v Hospodinových službách nebude žádná vycházka po prosluněných kopečcích. Spíš úmorné trmácení rozvodněným korytem řeka, přes šutry a naplavené klády. Jeremiášovi v Božích službách půjde o život.
Také aby ne. Jeremiáš nebude svým krajanům ohlašovat žádné světlé zítřky. Ne, nebude líp. Rozhodně ne, pokud budou pokračovat tímhle způsobem. Holá existence Judska, Boží země je v ohrožení. Nepřítel za branami si brousí zuby. To může ale jen díky tomu, že cítí, že kořist je slabá. Vnitřní nepřítel oslabuje Boží lid zevnitř. Není to přitom žádná pátá kolona. To se lidi sami sobě stali nepřáteli. Vykašlali se na pána Boha, který jim tuhle zemi dal, a tak se ocitli na šikmé ploše. Právě za to je Hospodin Jeremiášovými ústy kárá. Pořád ještě ale není všecko ztraceno, ještě pořád se můžou obrátit, otočit to dobrým směrem. Pokud tedy budou chtít. Pokud budou činit pokání.
*
Když to člověk líčí těmito zbožnými slovy, zní to vlastně docela odtažitě. Problém jiných lidí z jiného světa. Příběh náboženské společnosti, která se rozpadá, když neposlouchá Boha, kolem kterého je taková společnost uspořádaná.
Co to ale vlastně bylo za člověka tenhle Jeremiáš. Byl to člověk mimořádně citlivý, a proto taky mimořádně utrápený. Dnes by se řeklo, že měl velkou sociální citlivost. Dobře viděl, co se kolem něho děje. Viděl, jak lidé šlapou po těch nejslabších. Vdovy, totiž matky samoživitelky nenajdou žádného zastání. Ve třech úvazcích se dřou do úmoru, aby nakrmily děti, na které zůstaly samy. Podpůrná síť, která by je zachytila, je zoufala děravá. Stejně tak propadávají systémem sirotci, tedy děti, které přišly o rodiče. Ocitají se na dně společnosti. Na těch horších základkách, v těch zaměstnáních, které nikdo nechce dělat. Pokud se vůbec tak daleko dostanou a nepohltí je svět drobné kriminality, alkoholu a drog. A cizinci, lidi, kteří přicházejí z válečných konfliktů a nesvobodných režimů, ti slouží frustrovaným lidem jako rohožky, o které si můžou otřít svůj vlastní vztek na svět.
„Nebudete-li utlačovat cizince, sirotka a vdovu, můžete dopadnout dobře, můžete tady ještě dobře žít.“ volá Jeremiáš na obyvatele Jeruzaléma. „Přestaňte se navzájem okrádat, ubližovat si, podvádět se a vraždit se. Přestaňte se klanět modlám, které jste si sami postavili – obrazům vlastního úspěchu a blahobytu, idolům chlapácké síly. Do samého centra vaší víry, k samým základům, na kterých je postavena vaše společnost, prosákly vaše intriky a kupecká logika. (Jer 7). Dopadne to blbě. Ale ještě máte šanci. Zařaďte zpátečku, obraťte to na druhou stranu. Buďte k sobě citlivější, k sobě i těm slabým. Taky trochu té pokory by neuškodilo. Může to ještě dopadnout dobře.“
Že se to neposlouchá příjemně? No, jistě že ne. Taky to Jeremiášovi otloukly o hlavu. Takovéhle sýčky a apoštoly apokalypsy nechce poslouchat nikdo. Tak se pokusili Jeremiáše zabít. Vyvázl o kousek. Ale nedal si pokoj. Nezastavil se na půl cesty. Kritizoval i ty nejmocnější z mocných. Politické papaláše i náboženské potentáty. Nechali ho zmlátit. Celého zmláceného ho na nádvoří chrámu posadili do velké klády. Prostě mu strčili nohy mezi dva špalky a nechali ho tak sedět celý den. Lidi kolem něj chodili a smáli se mu. Nadávali mu. Provokovali ho. Nepřátelé, ale co bolí víc i přátelé.
Vrchní správce Hospodinova chrámu ho do té klády posadil. Chtěl ho umlčet násilím. Druhý den ho zase pustil. Jenže Jeremiáš si nedal říct. Člověk by si řekl, „tak aspoň trochu mírnit by se mohl, ne?“ Nemírnil. Správci řekl: „Ty jsi pěkný magor.“ Magór mi-sabíb. To znamená Kolkolem děs. Vychrlil na ně slova Hospodinova soudu: „Tady končíte. Padnete mečem. Babylonské armády už lámou brány města. A kdo nepřijde o hlavu, toho odtáhnou do Babylóna a to včetně bohatství, na kterém – v chrámu – sedíte a nechcete se o něj podělit. Jen počkej.“
*
Tak takhle ostrý Jeremiáš byl. Neposlouchá se to dobře. Člověku to náladu nezvedne. On ani Jeremiáš nebyl zrovna veselý chlapík. Těžko taky, když kolem sebe viděl to, co viděl. Nedokázal odvrátit oči od cizího utrpení. Dobře věděl, kam to vede. Věděl, že společnost se rozpadá, když znecitliví a ztratí pokoru. Tak volal, křičel. Jenže to mu mnoho přátel nepřineslo. Proto se cítil sám, osamělý, zrazený, zranitelný.
Nakonec se sám obrací proti Bohu. „To ty, Hospodine, jsi mě dostal do téhle šlamastyky. Přemlouvals mě, abych se stal tvým prorokem, tvojí troubou, tvým troubou. A já trouba za to teď platím. Tys mě do toho navezl, ale mně se posmívají. Nikdo mě nebere vážně. Útočí na mě. Snaží se mě umlčet. Aby ne, vždyť jim od tebe vyřizuju jen samé špatné zprávy. Ani moji přátelé už nemohli vydržet ten můj nekonečný aktivismus, ta moje morální kázání. Už i oni hledají, jak mě chytit do pasti. Jak nade mnou vyzrát. Nikdo nemá rád chytrolíny. Mě nikdo nemá rád. Jsem sám. Sám na celém světě a můžeš za to ty, Bože.“
Jeremiáš. Prorok. Boží člověk. Prostě člověk – se ocitl na dně. A křičí na Boha. Jemu vyčítá svůj špatný osud. Jednomu to může připadat jako rouhání. Jenže ono se to děje v modlitbě. V modlitbě je člověk upřímný. Tedy pokud věří, že modlitba má smysl. Že nekřičí na mraky. Že na druhé straně někdo je. Někdo, kdo ví, a tak není potřeba se přetvařovat. Dělat se lepším. Dát průchod svým skutečným emocím. Jeremiáš je na dně. Muž opuštěný. Plný bolesti. Zavržený. Svůj hněv předkládá Bohu. Komu taky jinému. Vždyť mu nikdo jiný nezbyl. Ale Bůh tu je. Pořád. Drží. I když člověk už dál nemůže.
Jeremiáš už dál nemohl. Však se také zlobil fakt hodně. Chtěl se z Boží služby vyvázat. Řekl si: „Už o něm nebudu mluvit. Nebudu mluvit jeho jménem.“ Jenže zjistil, že to nejde. Ne jako s ďáblem, kterému, když se člověk upíše, tak už ho nepustí. To ne. Jeremiáš zjistil, že Boží slovo je silnější, než se zdá. Přemohlo Jeremiáše. Má ho v sobě hluboko. Hoří mu v srdci jako oheň. Má ho hluboko v kostech. Je to síla. Síla silnější než člověk. Silnější než Jeremiáš. Ten už padá vyčerpáním, prostě dál nemůže.
*
Vždyť se to na něj valí ze všech stran. Všichni se ho snaží převálcovat. Takhle to všechno ze sebe sype pánu Bohu do ucha. A ono se tím najednou něco zlomí. Uprostřed útrpné modlitby Jeremiáš nachází ztracenou nadějí. Uvědomuje si, že ten, ke kterému volá, s ním prostě je. Nenechává ho ve štychu. „Hospodin je se mnou.“ Volá najednou Jeremiáš. „Je se mnou jako přesilný bohatýr. Jako ten, kdo se mě zastane. Kdo má tu moc, kterou já nemám. Když já už nemůžu, on může.
To on si to vyřídí se všemi těmi, kdo mě bijí po hlavě. Se všemi, kdo mě ponižují.“ Pro člověka na dně je tak důležité poznat, že se ho někdo zastane. Že není možné právo pošlapávat do nekonečna. Že existuje spravedlnost. Že existuje i pro něj.
Jeremiáš ví, že kdyby se jemu samému jeho protivníci teďka dostali do rukou, nedopadlo by to dobře. Spravedlnost oko za oko, nebo spíš život za oko je v člověku usazená příliš hluboko. Pomsta je sladká. Proto předává svůj spor Hospodinu. „Ty to vyřiď za mě. Ty lépe víš, co je spravedlivé. Ty víš, co kdo komu a jak to zase dát do pořádku. Ne já, Hospodine, ty sjednej nápravu. Konec konců já jsem tvůj služebník a prorok, ne ty můj. Nejsi tu od toho, abys plnil moje pomstychtivé scénáře. Radši to vezmi do ruky ty a přines spravedlnost do mého života.“
Jeremiáš to ze sebe setřásl. Vykřičel všechen svůj hněv, bolest, zklamání i samotu na Boha. Ten mu naslouchal. Jeremiáš u něj našel oporu. Teď už jásá. Volá dál. Ale teď už radostně. „Zpívejte Hospodinu. Chvalte Hospodinu. Vždyť vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků. Zpívejte, protože mě – ubohého – zachránil!
*
Nakonec to zní krásně. Jenže tohle ještě není happy end. Jeremiášovi se s Boží pomocí podařilo uhrát set. Jenže ve svém nasazení pro Boží věc prorok nekončí. Boží slovo pořád hoří v jeho srdci. Pořád ho má hluboko v kostech. A to není žádná legrace. Nemůže mlčet. Brát se za dobrou věc je spíš nekonečný maraton, než vítězný sprint. Takže sotva Jeremiáš zajásal, už se zase propadá do deprese. Kdyby se radši nenarodil. Křičí na Boha. Ale právě – stále na něj. Stále drží ten rozhovor. Ten, v kterém je prostor pro hlubiny samoty, i pro nadějné jásání.
Jeremiáš nám to ukazuje v dramatických barvách: Nasadit svůj život do Božích služeb, žít život křesťana, tedy následovat Krista – to není žádná selanka. To nejsou plné kostely a družné společenství při kávě a čaji po bohoslužbách. Také k tomu patří, ale spíš jako nutná posila na cestu. Ježíš to říkal v tom prvním čtení. Jít za ním znamená opustit známé bezpečí. Vydat se do nejistoty. Strpět nepochopení i výsměch. Vidět bolest druhých, snášet bolest druhých a v důsledku toho i bolest svojí – tak jako Jeremiáš, tak jako Ježíš.
Jeremiášova úpěnlivá modlitba živě líčí, že život v Božích službách je cesta, která se až do úmoru klikatí přes údolí bolestí i vrcholky naděje. Ale vede nás po ní někdo, kdo nám pomáhá vytrvat. To proto, že naděje je nakonec silnější.