Vrchlabí a Valteřice 6. 4. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 43,1.3, 1. čtení Žd 5,1-10, kázání J 18,28–19,5, 3. čtení J 8,32, pož. Ž 121,5-8
Písně: 289, 530, 559, 698, 706
Milé sestry, milí bratři,
co s tou horkou bramborou?! Celý ten příběh Ježíšova soudu vypadá, jakoby si jeho účastníci, vážení pánové ve vznešeném oblečení, s vybranými způsobu kolem stolu přehazovali horkou bramboru. Všichni mají upatlané ruce, ale nikdo do ní nechce kousnout. Dospělí chlapi! Výkvět aristokracie – nikdo nechce přijmout odpovědnost.
*
Od učedníka Jidáše se ten horký brambor odpovědosti za Ježíšův život a smrt přehazuje k velekněžské honoraci. Přes Annáše, ke Kaifášovi. Funkci užitečných předavačů plní římští vojáci a náboženské stráže.
Každý zúčastněný v rukou drží kus moci, bramboru ale neudrží. Žonglují s Ježíšem mezi sebou a už honem, honem přehodit tu odpovědnost na někoho jiného.
Spoutaného muže předvádí do pretoria. Kdysi to bylo sídlo židovského krále Heroda, teď je v něm palác římského místodržitele Piláta. Kdysi židovský dům je znesvěcený. Pohaněný. Proto do něj židovští předáci ani nepáchnou. Však by se tu mohli umazat. A to právě dneska. Na Velikonoce, na hod beránka. Už se důkladně vykoupali. Jsou rituálně čistí – skoro svatí, alespoň ve svých očích. Jsou připravení, aby navečer usedli k plnému stolu. Jen ještě musí vyřídit tuhle nepříjemnou záležitost. Ať už se s ním patlá někdo jiný. Ať ho odpraví někdo jiný. Jím oni si špinit ruce nebudou. Ať si je pak umyje ten druhý, Pilát. Oni už se myli.
Náboženští předáci ve své nekonečné důstojnosti zůstávají před domem. Nechají si předvolat Piláta. „Jen si pojď převzít svoji odpovědnost.“ Pilát vychází. Za chvíli zase zajde, a pak vyjde, a zajde a vyjde. Celý soud bude Pilát přecházet sem a tam – mezi odpovědnými muži Židovského národa venku a vlastní politickou odpovědností uvnitř místodržitelského paláce. Až dokonce nepřestane přehazovat horkou bramboru. Až dokonce bude přešlapovat jako ten, kdo nechce tu nepříjemnou odpovědnost přijmout. Zatímco ti venku ji budou neochvějně odmítat. Pevně si stojící za svou neposkvrněností.
Pilát se jich ptá jako soudce „jaké jsou vůbec argumenty vaší obžaloby?“. Papaláši rozhořčeně zvýšeným hlasem zakrývají, že proti Ježíši vlastně žádnou skutkovou podstatu nemají, tak raději křičí: „Copak bychom ti ho sem vodili, kdyby to nebyl zločinec?! Copak bychom ti ho vydali? Chceš snad říct, že ti přehazujeme horký brambor, s kterým si nevím, co počít?!“ Chtějí Pilátovi podprahově říct, „to přece musíš vědět sám, čím se provinil.“ Pilát ale brambor hází zpátky, snaží se z toho vyvléknout. „Tak si ho suďte sami.“ To ale židovští představení odmítají a smeč bramborou vrací. „To je na tobě, tvoje odpovědnost, abys našel důvod, proč ho popravit. To mi přece nemůžeme. To nám zakazuje Zákon.“ Najednou s tím Zákonem nakládají daleko volněji než před chvíli u vstupu na pohanskou půdu. Pro jistotu necitují žádné paragrafy, ono by se mohlo dost dobře zjistit, že není jaké.
*
Pilátovi nezbývá než to dostat se samotného Ježíše. Vchází s ním dovnitř, do své rezidence. Jde rovnou k věci: „Ty jsi král židovský?“ To je totiž ta ústřední otázka celého procesu. Takhle zní obžaloba. Takhle bude znít i rozsudek, který Pilát napíše na kříž nad Ježíšovu hlavu – Ježíš Nazaretský král Židů. Král Židů. To je pro židovské předáky rouhání – vydává se ze náboženského mesiáše. Za toho nejvyššího, největšího, nejočekávanějšího. To je urážka samého Boha. Jen tedy Ježíš to o sobě nikde neříká. Chtějí mu to pověsit na nos a zbavit se tohoto – v jejich očích – povstalce, rebela, který ohrožuje jejich pojetí světa a víry. A pak pěkně usednout ke stolu, k tomu svému poraženému velikonočnímu beránkovi. Symbolu utrpení a osvobození židovských lidí.
Král Židů. Pro Piláta to má úplně jiný zvuk. Kouká se snad do očí svému konkurentovi? Ohrožuje tenhle král jeho moc. Hrozí povstáním, které by mohlo ohrozit jeho politickou funkci, politickou vládu slavné říše římské? Je tenhle muž v poutech jeho politický, mocenský rival?
„Jsi král Židů?“ Ptá se Ježíše. Pokud by řekl ano, verdikt je jasný – z pohledu práva náboženského i politického: Poprava. Ale Ježíš mu vrací otázku. Na chvilku se může zdát, že i on vrací horký brambor, který mu Pilát vnucuje. Ve skutečnosti ale pomalu demaskuje, jaká parodie na soudní proces se tu odehrává. „Na tos přišel sám? Nebo ti to o mně někdo řekl.“ Jako by říkal, „pro koho ty vlastně pracuješ? Čí odpovědnost vykonáváš?“
Pilát se brání. „Jsem snad Žid?“ Tím chce říct: „mně je nějaký tvůj domnělý královský titul ukradený. To je jejich problém, tvoji lidi a jejich velekněží mi tě vydali. To oni tohle celé mají na triku. Tak už konečně kápni Božskou. „Čím ses provinil.“ Zase už od sebe tlačí odpovědnost. „Ty sám to na sebe řekni. Ty sám se obžaluj, sám se odsuď.“
A Ježíš skutečně kape Božskou. Přiznává se postupně k tomu, čím je. Vyznává, kým je. Za koho se považuje. V čí odpovědnosti vystupuje on. „Moje království není z tohodle světa.“ Tedy, „co se týče mojí vlády, tvoje politické kategorie nestačí na to, aby popsaly, kým já jsem. Se mnou je to jinak. A pokud si myslíš, že za sebou jako ty mám armády biřiců, které by mě vytrhly ze spárů židovských stráží i tvých vojsk a tvoji říši srovnaly se zemí, tak to ne. Takovýhle král já tedy nejsem.“
„Takže si tedy opravdu král!“ chytá ho Pilát vítězoslavně za slovo, v duchu už vynáší ospravedlněný verdikt. Ale takhle jednoduché to s Ježíšem není. „To říkáš ty, že jsem král.“ Vrací odpovědnost za rozsudek zase Pilátovi. „Jestli mě chceš za tohle odsoudit, tak si uvědom, že to jsou tvoje slova a tvoje představy o vládě a moci.“
*
Vlastně je celý ten proces s Ježíšem diskusí o tom, co to vlastně v jeho pojetí znamená být král. Jaký charakter má Ježíšova vláda? Pokud je králem, tak jak? V jakém smyslu je králem?
Ježíš se to snaží vystihnout, vysvětlit, oč mu jde: „Já se narodil a přišel na svět, proto abych vydal svědectví pravdě.“ Co to znamená? Že jako Mirek Dušín nikdy nelže? To nestačí. Chce tím říct, že vidí svět takový, jaký skutečně je? Jak ho vidí Bůh? Bez příkras, ale i bez přehnaného pesimismu? O takovémhle světě z Boží perspektivy svědčí? Nebo znamená pravda – pěkně hebrejsky – věrnost? Věrnost Bohu? Věrnost Boží? Je Ježíšův zápas o pravdu vlastně zápasem o to vytrvat, vytrvat ve své důvěře, věrnosti Bohu Hospodinu a to až do těch nejbolavějších chvil, které každou chvilku přijdou. Je Ježíšovým svědectvím, že tenhle Bůh Hospodin sám zůstává věrný nám, a to až do těch nejbolavějších chvil, které každou chvilku přijdou. Co je to pravda? Už se v tom ztrácíte?
Aby ne, Pilát taky: „Co je pravda? Pche.“ Pilát konečně pochopil, že od tohodle spoutaného chlapa mu nic nehrozí. „Prej pravda!“ Ani mu nedochází, že pravda – já jsem ta pravda – mu kouká přímo do učí. Neuvědomuje si, že tahle pravda bude až do konce dějin odhalovat jeho neschopnost zachovat se jako odpovědný chlap. Jenže Pilát už neposlouchá, zase už odbíhá. Jde ven. Vyčkávajícím kněžím povídá: „Já na něm žádnou vinu neshledávám.“ Jeho odpovědnost tedy velí pustit ho na svobodu. Ale to zas ne. Vlastně už ho odsoudil. Už o něm mluví jako o odsouzenci. „A mám tu ještě jednoho zločince: Barabáše. Jednoho z nich – těch dvou odsouzenců – Vám propustím. Však je svátek. Sami se rozhodněte.“ Zase setřásá svoji odpovědnost. Brambor po schodech poskakuje zpátky k představeným. Ti ho zvedají a vrhají zpátky. „Ne, ne Barabáše propusť.“ „Ježíše pověs… “ už pro jistotu nedoříkají.
*
Pilát Ježíše bičuje. Tedy nechává zbičovat, zase někým jiným. Ale ono je to jedno. Jako by ho bičoval sám. Sám si nakonec bude muset z rukou smýt krev. A vojáci, to je svoloč, jdou ještě dál. Bičují Ježíše. Jen plní svou povinnost, no ne? I když, jdou tomu přeci jen kousek naproti. Však škoda rány, která padne vedle. Doneslo se k nim něco o jeho kralování. Připravili si takové malé divadýlko. Vlastně takovou parodii. Ostatně i tenhle zkrvavený chudák je jen taková parodie na krále. Z bodavého keře spletou korunu. Takovou jakou nosí král. A ty trny, ty si zase musí připustit k tělu kněz. Rudé roucho, oblek proroka. Atributy všech tři funkcí nese. „Tady ho máte: krále, kněze, proroka. Koukejte na něj, jak vypadá!“ Nedochází jim, že svou parodickou scénkou vyslovili daleko větší pravdu, než si uvědomují.
Pilát se ještě jednou snaží vyhnout odpovědnosti. Třeba těm krvelačným náboženským potentátům bude stačit, že ho takhle seřezali. Krev z Ježíše crčí. Jak z toho beránka přivedeného na porážku před pesachovou večeří, která na ty rituálně čisté muže doma čeká.
Znovu to Pilát opakuje, „já na něm žádnou vinu nenalézám“. Opět ji chce přehodit na shromážděné pány. Před oči jim přivádí muže s rádoby královskou korunou, s rádoby kněžskými trny, s rádoby prorockým rouchem. Zmláceného, polámaného, poníženého. Parodii na krále. Neuvědomuje si přitom, že sám spolu s těmi náboženskými hrdiny je jedním z ústředních aktérů parodie na moc, čistotu a spravedlnost. Pravda kolem něj prošla nepoznaná, když Pilát říká: „Však se na něj podívejte, žádný král, obyčejný člověk to je.“ „Hle, člověk.“
*
„Hle, člověk.“ Z frašky, kterou s Ježíšem sehráli vystupuje jediná pravdivá postava příběhu. „Hle, člověk“ Ten jediný v celém příběhu, který se nevyhnul odpovědnosti. Jediný, který měl odvahu se pustit do něčeho daleko žhavějšího, než je horká brambora. Ten, který odhalil pravdu o pořádcích, které vládnou světu a přitom udržel věrnost tomu, jemuž se zodpovídá. Hle, člověk. Hle, jakou v sobě má sílu a moc – člověk, hle.